ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3409.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3409/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené Mgr. Adélou Chrastilovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované I. K. , zastoupené JUDr. Evou Ronzovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Americká 15, o zaplacení částky 75.390,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 11/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 24 Co 317/2010-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobkyně se změněnou (resp. o částku 36.000,- Kč rozšířenou) žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 75.390,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Z toho částku 15.000,- Kč požadovala z titulu dlužného nájemného z nebytových prostor specifikovaných v žalobě (dále jen „dlužné nájemné“), částku 24.390,- Kč z titulu úhrad za služby poskytované s užíváním těchto nebytových prostor (dále jen „úhrady za služby“) a částku 36.000,- Kč z titulu smluvní pokuty (dále jen „smluvní pokuta“).
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. září 2009, č. j. 7 C 11/2008-196, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 51.000,- Kč (15.000,- Kč z titulu dlužného nájemného a 36.000,- Kč z titulu smluvní pokuty) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně úhrad za služby v částce 24.390,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 24 Co 317/2010-246, citovaný rozsudek soudu prvního stupně – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 150,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) a současně ho v uvedeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu ohledně částky 50.849,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl (výrok II. – dále jen „měnící výrok II.“); citovaný rozsudek pak potvrdil v zamítavém výroku II. (výrok III. – dále jen „potvrzující výrok III.“) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – směřuje proti měnícímu výroku II. a potvrzujícímu výroku III. napadeného rozsudku. K dovolání se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Přitom přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
Jelikož v daném případě odvolací soud na věc pohlížel jako na věc občanskoprávní, peněžité omezení stanovené jako překážka přípustnosti dovolání pro věci obchodní v §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. se zde neprosadí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněný pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě by mohlo být dovolání objektivně přípustné proti měnícímu výroku II. podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku III. podle §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Odvolací soud však těmito napadenými výroky ve skutečnosti rozhodoval minimálně o dvou, resp. dokonce až o třech různých nárocích, z nichž každý mohl být žalován samostatně, tj. o nároku na dlužné nájemné, nároku na úhrady za služby a nároku na smluvní pokutu. Protože žádný z těchto nároků (a to ani nároky na dlužné nájemné a úhradu za služby ve svém součtu) – jak vyplývá z předchozího textu odůvodnění tohoto rozhodnutí – nepřevyšoval částku 50.000,- Kč (okolnost, že jejich součet tuto částku převyšuje, je nerozhodná), nelze dovodit přípustnost dovolání proti napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu z žádného ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to vylučuje.
Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) – dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 ve spojení s ustanovením §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Uvedené důvody spatřuje v tom, že vyjádření žalované k dovolání nemělo – vzhledem ke svému obsahu – pro rozhodnutí o dovolání žádný význam, a proto náklady vzniklé v souvislosti s jeho sepisem nelze pokládat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu