ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3437.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3437/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce RPG Byty, s. r. o. , se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalované D. T. , bytem K., zastoupené JUDr. Blankou Novákovou, advokátkou se sídlem Karviná – Fryštát, Univerzitní náměstí 1935, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 221/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2010, č. j. 71 Co 31/2010-27, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č. j. 28 C 221/2009-11, uložil žalované vyklidit do 4 měsíců od právní moci rozsudku byt, I. kategorie, ve 4. podlaží domu na ulici J. v K. (dále „předmětný byt resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č. j. 71 Co 31/2010-27, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce (vlastník předmětného bytu) uzavřel dne 15. 5. 2008 se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou – do 31. 5. 2009, že si „v rámci smluvní volnosti sjednali, že bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájmu a na službách v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva automaticky vždy každoročně o dalších 12 měsíců, počínaje dnem 1. 6.“, a že ke dni 31. 5. 2009 dlužila žalovaná na uvedených plněních částku 40.430,- Kč. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil uplynutím dohodnuté doby ke dni 31. 5. 2009 a že k prodloužení nájmu nedošlo. Dovodil, že ani novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 107/2006 Sb. nezakazuje dohodu pronajímatele a nájemce o prodloužení nájmu za splnění určitých, konkrétně stanovených podmínek; takováto dohoda je plně v souladu s principem smluvní volnosti (§2 odst. 3 obč. zák.). Bylo-li v dané věci ve Smlouvě podmíněno prodloužení nájmu konkrétně specifikovaným chováním žalované (nájemkyně), nelze dovodit, že by toto smluvní ujednání stanovilo přísnější podmínky zániku nájmu než jsou upraveny v §711 a §712 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“); pokud by žalovaná řádně plnila povinnost z něho vyplývající, bylo by trvání nájmu prodlouženo i na další období. Jelikož žalovaná užívá po skončení nájmu předmětný byt bez právního důvodu, je žaloba na vyklizení důvodná (§126 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu ustanovení §712 obč. zák. nemá žalovaná právo na bytovou náhradu; takovýto nárok nelze opřít (z důvodů uvedených v rozhodnutí) ani o ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§237 odst. 3 o. s. ř.“. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o zániku nájmu bytu uplynutím sjednané doby ke dni 31. 5. 2009. Uvádí, že i když Smlouva je platná, nebyla v ní ujednána platně doba nájmu; důsledkem toho je založení nájemního vztahu na dobu neurčitou. Dovozuje, že je v ní trvání nájmu vázáno nejen na uplynutí času, ale zejména na řádné placení nájemného. Na takovouto skutečnost, o níž není jasné, kdy a zda vůbec nastane, však nelze dobu jeho trvání vázat. Takovéto ujednání navíc obchází občanský zákoník, neboť stanoví pro nájemce přísnější podmínky, pokud jde o výši dluhu, výpovědní lhůtu a bytovou náhradu, byť v podobě přístřeší. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to jak pokud jde o stanovení povinnosti k vyklizení předmětného bytu, tak i pokud jde o „neexistující“ výrok o bytové náhradě, když jejím zajištěním nebyla povinnost k vyklizení podmíněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozsudek odvolacího soudu je měnící pouze ve výroku o stanovení časového úseku k vyklizení bytu (o lhůtě k plnění), který má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti němu nelze dovodit z ustanovení §238, §238a ani z §239 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů zde uvedených.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci). Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o zániku nájemního vztahu k bytu uplynutím dohodnuté doby, resp. proti závěru o platnosti ujednání o prodloužení nájmu.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního jeho obsahu, je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Vztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy o nájmu bytu pouze na ujednání o podmínkách změny nájemního vztahu z doby určité na dobu neurčitou, je neplatná jen tato část, nikoli i ta, v níž účastníci (platně) vyjádřili vůli uzavřít nájemní vztah na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný pod C 1132 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 21. 10. 2004, sp. zn. 2516/2003, z 16. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006, a z 21. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3928/2008).
V rozsudku ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Co 2951/2010, uveřejněném pod R 35/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že z ustanovení §686a odst. 6 obč. zák. ve znění účinném od 31. 3. 2006 nelze dovodit, že by po uvedeném datu byla vyloučena dohoda pronajímatele a nájemce, podle níž může dojít k obnovení nájemního vztahu k bytu sjednaného na dobu určitou. Část nájemní smlouvy (uvádí se v odůvodnění označeného rozhodnutí), podle níž byla smlouva uzavřena na vymezenou dobu, může, jde-li o sjednanou dobu nájmu obstát samostatně a je tudíž oddělitelná od další části, týkající možnosti jejího eventuálního prodlužování. Tato část představuje relativně samostatné ujednání, jehož platnost je nutno zkoumat odděleně.
Výše uvedené judikatorní závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc.
Ze skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud (a který je v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nezpochybnitelný) vyplývá, že Smlouva obsahovala ujednání, že se „sjednává s účinností od 1. 6. 2008 na dobu určitou, a to do 31. 5. 2009“. Nájemní vztah tak byl platně (uvedením příslušného období) sjednán na dobu určitou (od 1. 6. 2008 do 31. 5. 2008). Smluvní ujednání o prodloužení nájmu vyhovuje obecným požadavkům, kladeným na právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) a není ani v rozporu se zvláštní úpravou nájmu bytu obsaženou v ustanoveních §§685 a násl. obč. zák. Nelze ani dovodit, že by obcházelo úpravu zániku nájmu výpovědí pronajímatele (§711 obč. zák.), resp. o bytových náhradách (§712 obč. zák.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006, dovodil, že jestliže občanský zákoník výslovně umožňuje sjednání nájmu bytu na dobu určitou a nepředpokládá při skončení takového nájmu poskytnutí bytové náhrady, nelze dovozovat, že dohoda o změně nájmu z doby neurčité na určitou je bez dalšího absolutně neplatná pro obcházení ustanovení o bytových náhradách. Obdobně to platí i pro případ ujednání o prodloužení doby nájmu, sjednaného jinak na dobu určitou.
Nezbývá než učinit závěr, že dovolání žalované není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu