ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3601.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3601/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce RPG Byty, s.r.o. , se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Čs. Legií 5, proti žalované M. F. , zastoupené JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 7, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 62 C 171/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2008, č.j. 11 Co 18/2008-49, ve znění opravného usnesení ze dne 3. srpna 2010, č.j. 11 Co 18/2008-94, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Čs. Legií 5, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 62 C 171/2007-25, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt č. 3, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. podlaží domu č.p. na ulici P. 36, O. – P. (dále předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za zjištěno, že žalobce (vlastník předmětného domu) uzavřel s žalovanou dne 27. 6. 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou od 1. 7. 2005 do 30. 6. 2006 (čl. II. bod 1. věta první Smlouvy), že Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájmu a na službách v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva automaticky vždy každoročně o dalších 12 měsíců, počínaje dnem 1. 7. (čl. II. bod 1. věta druhá Smlouvy) a že žalovaná ke dni 30. 6. 2006 nedlužila žalobci na nájemném a úhradách za služby ničeho. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu, neboť došlo k automatickému prodloužení Smlouvy a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 11 Co 18/2008-49, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 8. 2010, č. j. 11 Co 18/2008-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit byt do 3 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co zopakoval důkaz Smlouvou a úředním záznamem ze dne 16. 6. 2006, dospěl na rozdíl od něj k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt od 1. 7. 2006 bez právního důvodu, neboť její nájemní poměr k bytu zanikl ke dni 30. 6. 2006. Za rozhodnou považoval otázku, zda Smlouva byla platně sjednána na dobu určitou. Dovodil, že z obsahu Smlouvy nelze dovodit úmysl účastníků uzavřít nájemní poměr na dobu neurčitou (zcela jasně a určitě totiž projevili svůj úmysl uzavřít nájemní smlouvu na dobu jednoho roku). Ujednání o obnovení nájmu považoval za neplatné (§39 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen obč.zák.“); nájemní poměr tak byl sjednán na dobu určitou – do 30. 6. 2006. Žalovaná proto užívá byt po uplynutí dohodnuté doby nájmu bez právního důvodu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a vyklizovací povinnost žalované vázal s poukazem na §3 odst. 1 obč.zák. na delší (tříměsíční) lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývala a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že ačkoli bylo ujednání o době nájmu neplatné, vůle stran směřovala k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou a „jen pojištěnou tak, aby byl řádně placen nájem“. Dovolatelka má za to, že vůli žalobce k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou je nutno dovodit (za použití §35 odst. 2 obč.zák.) z formulace o době trvání nájmu obsažené ve Smlouvě; poukazuje rovněž na rozsudek „NS 31 Cdo 513/2003“, z jehož odůvodnění cituje. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání především ztotožnil s napadeným rozhodnutím a vyjádřil nesouhlas s právním názorem žalované, že šlo o nájem na dobu neurčitou, přičemž v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 379/2001. Zdůraznil, že žalovaná navíc neuhradila nájemné včas a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že ujednání o „obnovování nájmu“ nájmu, obsažené ve Smlouvě, je neplatné, a dovolací soud z něho proto vychází. Napadené rozhodnutí vychází dále ze závěru, že je-li toto ujednání neplatné, byl nájemní poměr sjednán na dobu určitou a že po jejím uplynutí užívá dovolatelka byt bez právního důvodu. Dovolatelka posléze uvedený závěr zpochybňuje námitkou, že z vůle účastníků Smlouvy lze výkladem (§35 odst. 2 obč.zák.) dovodit, že směřovala k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou; ve skutečnosti tak dle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož lze dovolání (je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř.) odůvodnit též tím, že vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Nic takového dovolatelka však odvolacímu soudu nevytýká. Její námitka je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelka z obsahu Smlouvy dovozuje, k čemu směřovala vůle jejích účastníků). Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů (což ani není v dovolání tvrzeno), není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Se zřetelem k tomu obstojí i právní závěr odvolacího soudu, že nájemní vztah k bytu byl platně sjednán na dobu určitou (do 30. 6. 2006), a že po jejím uplynutí užívá dovolatelka byt bez právního důvodu.
Pro úplnost lze dodat, že ujednání o „obnovování nájmu“ by bylo neplatné i podle §39 obč.zák. pro obcházení zákona (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4732/2008, z 26. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2419/2008, a z 24. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3612/2008). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v názoru, že vztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy o nájmu bytu pouze na ujednání o podmínkách změny nájemního vztahu z doby určité na dobu neurčitou, je neplatná jen tato část, nikoli i ta, v níž účastníci (platně) vyjádřili vůli uzavřít nájemní vztah na dobu určitou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný pod C 1132 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 21. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2516/2003, z 25. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1092/2004, a z 16. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006).
Zbývá dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 513/2003, je nepřípadný, neboť označené rozhodnutí se týká případu skutkově odlišného, kdy byla doba trvání nájmu na dobu určitou vázána na skončení pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou (tj. na skutečnost, která v budoucnu nastane).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a procesně neúspěšné žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu