ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3609.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3609/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku , se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, IČ: 70889953, zastoupeného JUDr. Kateřinou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 8, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 202/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2011, č. j. 19 Co 404/2011-104, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.070,- Kč k rukám Mgr. Filipa Toula, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 140.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Žalobu odůvodnil tvrzením, že pronajal ve prospěch žalovaného, který byl podle pravomocného rozsudku povinen vyklidit tam specifikovaný rodinný dům (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), avšak v průběhu exekučního řízení se sám vystěhoval do bytu, který si zajistil, náhradní byt v období od 1. dubna 2008 do 31. května 2009, tj. celkem 14 měsíců, přičemž za tuto dobu vynaložil na nájemné a zálohy na služby právě žalovanou částku 140.000,- Kč (z toho částku 112.000,- na nájemné /v užším smyslu/ a částku 28.000,- Kč na zálohy na služby).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. října 2010, č. j. 15 C 202/2010-69, řízení ohledně částky 28.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (představující platby žalobce z titulu záloh na služby) zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 72.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu na zaplacení (další) částky 40.000,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
Při posouzení uplatněného nároku vyšel z následujícího skutkového stavu. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 24 C 312/2004-79, který nabyl právní moci dne 20. ledna 2006 (dále jen „Rozsudek“), vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětný dům do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn „náhradní byt o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím“ . Přisouzenou bytovou náhradu žalobce zajistil žalovanému tak, že dne 2. dubna 2008 uzavřel v jeho prospěch s L. a M. M. smlouvu o nájmu náhradního bytu s účinností od 1. dubna 2008 na dobu neurčitou za nájemné (v širším smyslu) v částce 10.000,- Kč měsíčně, z čehož zálohy na služby spojené s užíváním bytu činily 2.000,- Kč měsíčně. Nájemné (v užším smyslu) tedy činilo 8.000,- Kč měsíčně a bylo splatné (vyjma první splátky) vždy „k 30. dni v měsíci předem“ . Účastníci se v nájemní smlouvě rovněž dohodli, že je uzavírána v souladu s ustanovením §50 občanského zákoníku ve prospěch žalovaného jako budoucího nájemce, že žalovaný se stane nájemcem (oprávněným a povinným) podle nájemní smlouvy v okamžiku, kdy s ní projeví souhlas, a že neprojeví-li s ní souhlas „ve lhůtě třech měsíců“ , nájemní smlouva zaniká „uplynutím této tříměsíční lhůty“ (dále jen „ujednání o zániku nájemní smlouvy“). K návrhu žalobce jako oprávněného Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. září 2008, č. j. 21 Nc 11913/2008-31, které nabylo právní moci dne 10. prosince 2008, nařídil podle vykonatelného Rozsudku exekuci vyklizením žalovaného (a osob, které s ním bydlí na základě jeho práva) jako povinného z předmětného domu do zajištěného náhradního bytu, přičemž provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Marka Franka (dále jen „soudní exekutor“). Žalovaný předmětný dům sám vyklidil a vyklizený předal soudnímu exekutorovi dne 6. února 2009. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nárok na zaplacení částky 112.000,- Kč (zaplacené nájemné /v užším smyslu/ z náhradního bytu za období od 1. dubna 2008 do 31. května 2009) je nárokem na náhradu škody ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); přisvědčil však námitce žalovaného o promlčení nároku za měsíce duben a květen 2008. Dále rovněž dovodil, že ujednání o zániku nájemní smlouvy je rozvazovací podmínkou (§36 odst. 2 věta druhá obč. zák.) a že v důsledku jejího splnění (tím, že žalovaný neprojevil ve stanovené lhůtě souhlas s nájemní smlouvou) nájemní smlouva zanikla ke dni 2. července 2008; hradil-li však žalobce nájemné z náhradního bytu i v době po zániku nájemní smlouvy do vyklizení předmětného domu, vznikla mu jednáním žalovaného, který dům nevyklidil, ačkoli Rozsudek již byl vykonatelný, škoda odpovídající částkám vynaloženým na nájemné i za toto období. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že žalobci lze z titulu náhrady škody přiznat částku 72.000,- Kč, kterou vynaložil na nájemné z náhradního bytu v období od června 2008 do února 2009 (včetně).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2011, č. j. 19 Co 404/2011-104, zastavil (v důsledku částečného zpětvzetí odvolání) odvolací řízení ohledně odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, uvedený rozsudek potvrdil v zamítavém výroku IV. a změnil ho ve vyhovujícím výroku III. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „měnící výrok“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (dále jen „nákladový výrok“).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že uplatněný nárok nemůže být nárokem na náhradu škody ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., nýbrž může jít pouze o nárok na náhradu nákladů exekuce ve smyslu §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“). V této souvislosti zdůraznil, že zajištění přisouzené bytové náhrady vyklizovanému je podmínkou vykonatelnosti rozhodnutí o vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) a hrazení nájemného oprávněným (zde žalobcem) za bytovou náhradu, kterou bez toho (bez placení nájemného) zpravidla nelze povinnému (zde žalovanému) zajistit, se tedy vztahuje k výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu (zde Rozsudku). V návaznosti na to – s odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2005, sp. zn. 16 Co 29/2005, uveřejněné pod č. 183 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2005 – uzavřel, že platby oprávněného účelně vynaložené na nájemné z bytové náhrady, kterou zajistil povinnému, aby dosáhl splnění jeho vyklizovací povinnosti, jsou nákladem exekuce (řízení o výkon rozhodnutí), jehož náhradu může oprávněný požadovat pouze v exekučním (vykonávacím) řízení a nikoli v samostatném nalézacím řízení žalobou na plnění. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný v zamítavém výroku IV. a změnil ho ve vyhovujícím výroku III. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 72.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti měnícímu a nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání – z důvodů tam rozvedených – vyjádřil nesouhlas s právním názorem, že náklady oprávněného spojené se zajištěním bytové náhrady povinnému se vztahují k exekuci, a proto jde o náklady exekuce, které vznikly oprávněnému, jenž má právo na jejich náhradu povinným pouze v rámci exekučního (vykonávacího) řízení. Podle jeho mínění měl být uplatněný nárok správně posouzen jako nárok na náhradu škody ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., jak dovodil soud prvního stupně, neboť žalovaný mu „svým liknavým a pravomocná rozhodnutí nerespektujícím postojem“ způsobil škodu, na jejíž náhradu má právo. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovoláním napadá vedle měnícího rovněž nákladový výrok napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že platby oprávněného účelně vynaložené na nájemné z bytové náhrady, kterou zajistil povinnému, aby dosáhl splnění jeho vyklizovací povinnosti, nejsou nárokem podřaditelným pod ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., nýbrž jsou nákladem exekuce (řízení o výkon rozhodnutí), jehož náhradu může oprávněný požadovat pouze v exekučním (vykonávacím) řízení a nikoli v samostatném nalézacím řízení žalobou na plnění.
Podle §87 odst. 2 exekučního řádu oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen „náklady oprávněného“). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Podle §87 odst. 4 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.
Podle §343 o.s.ř. (citovaná ustanovení se přiměřeně použijí i v exekučním řízení – srov. §52 odst. 1 a §73 exekučního řádu) ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému byla zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede (odst. 1). Zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný (odst. 2).
Z citované zákonné úpravy vyplývá, že podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) je zajištění bytové náhrady (přístřeší) přisouzené vyklizovanému rozhodnutím, jehož výkon se navrhuje. Teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit, nařídit výkon rozhodnutí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněného pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „uveřejněné rozhodnutí“/).
Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněné pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že jestliže oprávněný při soudním výkonu rozhodnutí vyklizením bytu tvrdí, že bytovou náhradu pro povinného zajistil sám, nemusí se obracet na obec se žádostí o zajištění bytové náhrady podle zákona č. 102/1992 Sb., ale musí toto zajištění náhrady doložit věrohodným způsobem. Lze tak učinit např. doložením prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněném pod č. 15 v sešitě 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přihlásil se k nim např. v usneseních z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 1518/2001, z 24. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1356/2003, z 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 431/2005, a ze 14. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 3619/2007.
Z citované judikatury se podává, že oprávněný může zajistit bytovou náhradu přisouzenou povinnému rozhodnutím o vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) i tak, že s vlastníkem bytového domu (bytové jednotky) jako pronajímatelem uzavře smlouvu o nájmu bytu (v parametrech stanovené bytové náhrady) ve prospěch povinného jako budoucího nájemce. Zajištění bytové náhrady uvedeným způsobem se však obvykle neobejde bez toho, aby oprávněný pro tento účel vynaložil určité náklady. Tyto náklady přitom vynakládá právě proto, aby splnil jednu z podmínek nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) vyklizením bytu, a není tudíž pochyb o tom, že se vztahují k exekučnímu (vykonávacímu) řízení, v němž oprávněný nemůže být úspěšný (exekuce /výkon rozhodnutí/ nebude nařízena), jestliže nezajistí bytovou náhradu přisouzenou povinnému rozhodnutím, jehož výkon navrhuje, a tedy nevynaloží určité náklady s tím spojené.
Dovolací soud proto sdílí názor zastávaný v publikované judikatuře nižších soudů (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2005, sp. zn. 16 Co 29/2005, uveřejněné pod č. 183 v sešitě č. 11 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž správně odkázal již odvolací soud), že je-li vyklizení bytu vázáno na zajištění bytové náhrady, je nájemné, které oprávněný uhradil za bytovou náhradu, kterou zajistil pro povinného, v době od uplynutí lhůty, ve které se povinný měl přestěhovat dobrovolně, do nuceného přestěhování povinného do této bytové náhrady, nákladem výkonu rozhodnutí (exekuce). K tomu lze jen dodat, že okruh možných nákladů oprávněného s obstaráním bytové náhrady povinnému se samozřejmě neomezuje pouze na nájemné, které uhradil za bytovou náhradu pro povinného, a není tedy vyloučeno, aby jako náklad exekuce (vykonávacího řízení) uplatnil v exekučním (vykonávacím) řízení i další (účelně vynaložené) náklady, jež měl se zajištěním bytové náhrady povinnému.
Se zřetelem k řečenému lze přisvědčit právnímu názoru, že platby oprávněného (účelně) vynaložené na nájemné z bytové náhrady, kterou zajistil povinnému, aby dosáhl splnění jeho vyklizovací povinnosti, jsou nákladem exekuce (výkonu rozhodnutí), jehož náhradu může oprávněný požadovat pouze v exekučním (vykonávacím) řízení a nikoli v samostatném nalézacím řízení žalobou na plnění. Nárok oprávněného na náhradu nákladů exekuce (výkonu rozhodnutí) je totiž nárokem ryze procesním, který nemá oporu v hmotném právu, a proto ho nelze úspěšně uplatnit žalobou na plnění. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že tu nemůže jít o (hmotněprávní) nárok na náhradu škody podle §420 odst. 1 obč. zák., jak se mylně domníval dovolatel. Je tomu tak proto, že příčinou snížení majetku (aktiv) oprávněného tím, že vynaložil (musel vynaložit) určité náklady na zajištění bytové náhrady osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit až po zajištění bytové náhrady, nemohlo být porušení její vyklizovací povinnosti. Do doby, než je uvedené osobě bytová náhrada zajištěna, totiž byt vyklidit nemusí (srov. opět odůvodnění uveřejněného rozhodnutí). Jinými slovy řečeno, majetková újma, která vznikla oprávněnému v souvislosti se zajištěním bytové náhrady povinnému, nemá původ v porušení jeho vyklizovací (ani jiné) povinnosti, a nemůže se proto jednat o škodu, jež oprávněnému vznikla v důsledku protiprávního jednání povinného (§420 odst. 1 obč. zák.).
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.770,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu