ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3788.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3788/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem P., D. , insolvenčního správce P. se sídlem P., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému S. N. R. , bytem P., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176, o vyklizení bytu a garážového stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 36/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 19 Co 90/2010-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 4. 2010, č. j. 19 Co 90/2010-56, potvrdil rozsudek ze dne 7. 10. 2009, č. j. 11 C 36/2009-39, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit byt
– jednotku v objektu bydlení – budově, postavené na pozemcích, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště P., obec Praha pro katastrální území S. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a garáž – jednotku v předmětnému domě (dále jen „garáž“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, vzal za prokázáno, že P. (dále též „D.“) je zapsáno v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník předmětného bytu a garáže, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz s účinky ke dni 17. 4. 2009 a insolvečním správcem byl ustanoven JUDr. T. P., advokát se sídlem P., D., a že žalovaný dne 31. 7. 1997 uzavřel se společností MIN. spol. s r. o. dohodu o postoupení práv a povinností plynoucích ze smlouvy o budoucím převodu bytu a ze smlouvy o budoucím převodu garáže (dále též jen „Dohoda“). Přisvědčil rovněž jeho právnímu závěru, že žalovaný užívá byt i garáž bez právního důvodu. V řízení žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by mu k předmětnému bytu a garáži svědčilo nájemní, či jemu obdobné právo, ani že by byt a garáž užíval na základě dohody o převodu členských práv a povinností v D. Jeho argumentace, že legitimně očekával, že mu byt a garáž budou převedeny do jeho vlastnictví, není na místě, neboť podle ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb., je převod jednotky vázán na osobu nájemce, člena družstva; o takový případ se však v dané věci nejedná. K užívání bytu a garáže by žalovaného neopravňovalo ani nabytí práv a povinností ze smlouvy o budoucím převodu jednotky (jejíž obsah ostatně ani nebyl v řízení doložen). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný užíváním bytu a garáže bez právního důvodu neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (§126 odst. 1 obč. zák.) a že žaloba na vyklizení je opodstatněná. Konstatoval, že není důvod pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech, neboť žalovaný užíval byt, resp. garáž již od počátku bez právního důvodu (neměl žádný titul k jejich užívání), a judikatura, jíž se dovolává, dopadá na pouze na situace, kdy osoba byt dlouhodobě užívala na základě právního titulu, jež byl následně shledán neplatným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a odvolací soud ji řeší v rozporu s hmotným právem“. Reprodukuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, vyjadřuje nesouhlas s jeho závěrem o neexistenci právního titulu k užívání předmětného bytu a garáže a odkazuje v tomto směru na svou argumentaci obsaženou v odvolání. Dále shledává nesprávným jeho závěr, že mu nepřísluší bytová náhrada, a vytýká mu, že nezohlednil jeho argumentaci „odkazem na §3 odst. 1 obč. zák.; v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, řešící problematiku bydlení bez právního důvodu (zejména na rozhodnutí publikované pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvádí, že plně vyhovuje kritériím v něm naznačeným, neboť byt a garáž užíval po dobu 16 let v dobré víře, že mu svědčí platný právní titul (jeho neplatnost nezpůsobil), udržoval je a investoval do nich nemalé finanční prostředky, že žalobce jeho právo na bydlení nikterak nezpochybňoval, naopak jej utvrzoval v tom, že mu byt a garáž budou převedeny do jeho vlastnictví. Je přesvědčen, že z těchto důvodů je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, a jeho vyklizení mělo být podmíněno zajištěním odpovídající bytové náhrady. Uvádí dále, že právo na bydlení je základním lidským právem (viz nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 213/2000 Sb. a čl. 16, resp. čl. 31 E.), a že s ohledem na skutečnosti výše uvedené má soud s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. možnost žalobu na vyklizení bytu a garáže zamítnout. Požadavek na jejich vyklizení je (i s ohledem na jeho rodinu) nepřiměřeně tvrdý a staví jej do neřešitelné životní situace. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím s tím, „že přiznání bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy a s účelem insolvenčního zákona“ a že žalovaný o ni ostatně v průběhu řízení nežádal. Uvádí, že v daném případně nelze dovodit dobrou víru žalovaného, že mu svědčí titul k užívání bytu, že byt navíc užíval zcela bezplatně a že ke kompenzaci případných investic do bytu slouží zcela jiný institut než zajištění bytové náhrady. Navrhl, aby dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) pak vyplývá, že nesouhlasí s posouzením věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a namítá, že (s ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání) mělo být vyklizení předmětného bytu vázáno na zajištění bytové náhrady, resp. že měla být žaloba zamítnuta.
Dovolateli lze přisvědčit, že v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod R 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Okolnosti rozhodné pro posouzení věci (podmíněnosti povinnosti k vyklizení zajištěním bytové náhrady) z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. musí být v řízení sporném (jakým je i řízení v souzené věci) alespoň tvrzeny. Jak však vyplývá z obsahu spisu, procesní obrana žalovaného (viz vyjádření k žalobě /č. l. 21/, přednes jeho právního zástupce u jednání konaného před soudem prvního stupně dne 7. 10. 2009 /č. l. 38/, obsah odvolání /č. l. 41/) směřovala k prokázání existence právního titulu užívání předmětného bytu a garáže, nikoliv zajištění bytové náhrady v případě uložení povinnosti k vyklizení. K argumentům, jež se v dovolání pojí s uplatněním nároku na bytovou náhradu podle §3 odst. 1 obč. zák., resp. k novým skutkovým tvrzením, jimiž má být tento nárok podpořen (např. tvrzení, že žalovaný žil v předmětném bytě se svojí rodinou a že jeho životní situace je neřešitelná), nemohl proto dovolací soud vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout. Ostatně nad rámec dovolacího přezkumu lze podotknout, že pro posléze uvedené tvrzení o dlouhodobém užívání nelze nalézt oporu v obsahu spisu (srov. např. obsah doručenky na č. l. 8 verte, zprávu na č. l. 18).
Dovolatel dále zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu o neexistenci právního titulu k užívání předmětného bytu a garáže, v tomto směru však odkázal na svou argumentaci obsaženou v odvolání. Dovolací soud k těmto námitkám nepřihlížel, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008). Navíc obsahově tyto námitky naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet nelze. Lze dodat, že neexistence právního důvodu užívání bytu (garáže) nemůže být pro zamítnutí žaloby z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právně relevantní, neboť nemůže nic změnit na tom, že dovolateli k nim nesvědčí nájemní poměr.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§234 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 360,- Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu