ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4189.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4189/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. M. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalované městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, nám. Míru 20/600, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 196/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 17 Co 34/2010-156, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 17 Co 34/2010-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. 17 Co 460/2008-90, zrušil rozsudek ze dne 7. srpna 2008, č. j. 15 C 196/2007-67, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 1. srpna 2007 (dále též jen „výpověď“) z nájmu žalobce k „bytu na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j.
15 C 196/2007-129, žalobě opětovně vyhověl a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 1. srpna 2007 z nájmu žalobce k předmětnému bytu; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 17 Co 34/2010-156, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů zjistil soud prvního stupně následující skutkový stav. Dne 16. května 1996 uzavřel žalobce (nájemce předmětného bytu) manželství s D. M. (nájemkyní bytu v P. – dále jen „byt Ch.). Manželé však od počátku manželství nežili v jednom bytě, žalobce i nadále bydlel v předmětném bytě a svou manželku v bytě Ch. pouze občas navštěvoval a někdy v tomto bytě přespal. Žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) doručila žalobci a jeho manželce výpověď z nájmu bytu ze dne 1. srpna 2007 z důvodů podle §711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Žalobu na neplatnost výpovědi podal pouze žalobce a jeho manželka se nikdy nestala účastnící řízení o určení neplatnosti výpovědi. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – nevzniklo žalobci a jeho manželce k žádnému z uvedených bytů (tedy ani k předmětnému bytu) právo společného nájmu bytu manžely a že za této situace nebyla manželka žalobce v řízení o určení neplatnosti výpovědi aktivně legitimována. Poté dovodil, že – opět z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ obč. zák.; proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů vůbec nezabýval, neboť především dovodil, že uzavřením manželství vzniklo žalobci a jeho manželce k oběma bytům (k předmětnému bytu i k bytu Ch.) právo společného nájmu bytu manžely ze zákona (podle §704 odst. 1 obč. zák.), a poté – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1704/2008 a 26 Cdo 4831/2008 – uzavřel, žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu oba manželé jako společní nájemci bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání napadl správnost právních závěrů, že jemu a jeho manželce vzniklo právo společného nájmu jak k předmětnému bytu, tak také k bytu Ch., a že žalobě z důvodu nedostatku věcné legitimace nelze vyhovět, neúčastní-li se řízení také jeho manželka. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 969/2002, 26 Cdo 2317/2006 a 26 Cdo 1962/2006 a zdůraznil, že podle citovaných rozhodnutí společný nájem bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. za analogického použití ustanovení §703 odst. 3 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho,
že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci. Podle přesvědčení dovolatele jde o takto předpokládanou situaci právě v jeho manželství s D. M., a proto nemohl vzniknout společný nájem bytu manžely nejen ve vztahu k předmětnému bytu, nýbrž ani k bytu Ch. Za této situace je podle jeho názoru vyloučena úvaha o nedostatku věcné legitimace v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních názorů, že uzavřením manželství vzniklo ze zákona (podle §704 odst. 1 obč. zák.) žalobci a jeho manželce k oběma bytům (tudíž i k předmětnému bytu) právo společného nájmu bytu manžely a žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, neboť řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu se neúčastní oba manželé jako společní nájemci bytu.
Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Ustálená soudní praxe již v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků a že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Současně dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
S odvolacím soudem se lze ztotožnit v názoru, že – z důvodů specifikovaných v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – musí být účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi ze společného nájmu bytu manžely oba manželé jako společní nájemci bytu. Z řečeného však současně vyplývá, že oba manželé musí být v tomto případě účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pouze za předpokladu, že jim v době doručování výpovědi svědčí právo společného nájmu (vypovídaného) bytu manžely. Jde-li o otázku existence práva společného nájmu (předmětného) bytu manžely v době doručování výpovědi, odvolací soud dovodil, že uzavřením manželství vzniklo žalobci a jeho manželce právo společného nájmu bytu manžely k oběma bytům (tudíž i k předmětnému bytu) ze zákona (podle §704 odst. 1 obč. zák.); v závislosti na tom pak uzavřel, že žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, neboť řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu se neúčastní oba manželé jako společní nájemci bytu. S právním názorem týkajícím se bezvýjimečného vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. dovolací soud nesouhlasí. Odvolací soud totiž opomněl (jak správně zdůraznil dovolatel), že Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura a pod C 2255 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že společný nájem bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu trvale nežijí, je možné analogickým užitím (ve smyslu §853 obč. zák.) ustanovení §703 odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. nevznikne.
Dovolací soud zastává názor, že v posuzované věci skutková zjištění obsažená ve spise nedávají bez dalšího podklad pro závěr, že v dané věci nešlo o případ, na který míří citovaný judikát. Jestliže tedy odvolací soud ve skutečnosti dovodil, že v případě vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. je vyloučena (analogická) aplikace ustanovení §703 odst. 3 obč. zák. a že tudíž uzavřením manželství bez dalšího (ze zákona) vzniká společný nájem bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák., nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné a odpovídající ustálené soudní praxi. Za této situace se jeví jako předčasné závěry, že žalobci a jeho manželce vzniklo ze zákona (§704 odst. 1 obč. zák.) uzavřením manželství právo společného nájmu předmětného bytu a že žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, neboť řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu se neúčastní oba manželé jako společní nájemci bytu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu