ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.541.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 541/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. Mgr. J. Š. , zastoupeného JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, proti žalovaným 1) A. A. A. , 2) Mgr. M. A. , zastoupeným JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, o zaplacení 140.325,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 156/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 18 Co 329/2010-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.736,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Křečka, advokáta se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15.
Odůvodnění:
Dovolatel se domáhal po žalovaných zaplacení částky 140.325,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o užívání bytu se členem družstva z 4. 3. 1995 (dále jen „smlouva z 4. 3. 1995“) je nájemcem bytu č. 13 o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 4. nadzemním podlaží v domě č. p. 609 v ulici Papírníkova č. o. 23 v P. (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“), že platí úhrady za užívání bytu, včetně záloh za služby, že byt užívají (bez právního důvodu) žalovaní a že mu za užívání bytu za rok 2006, 2007, 2008 a leden – březen 2009 nezaplatili částku celkem 140.325,- Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, č. j. 18 Co 329/2010-62, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 2. 2. 2010, č. j. 16 C 156/2009-35, jímž žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, co do zaplacení částky 77.400,- Kč s příslušenstvím (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), co do částky 62.865,- Kč s příslušenstvím ho potvrdil (výrok II., dále též jen „potvrzující výrok“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Dospěl k závěru (shodně se soudem prvního stupně), že žalobce neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci (zpochybněnou žalovanými), neboť neprokázal své tvrzení, že je nájemcem předmětného bytu. Smlouvu ze dne 4. 3. 1995 (ač jí navrhl v žalobě k důkazu) nepředložil, a to ani při jednání před soudem prvního stupně, k němuž se bez omluvy nedostavil a nemohl být proto poučen podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Za nedůvodnou pokládal námitku žalobce (odvolatele), že mělo být postupováno podle §43 o. s. ř. Žaloba nevykazovala nedostatky, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat, předmět řízení byl žalobou vymezen a skutková tvrzení nebyla v rozporu s navrhovaným petitem.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a zároveň navrhoval, aby Nejvyšší soud připustil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž by formuloval otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí), uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítal, že žaloba nevykazovala vady, že prokázání věcné legitimace je otázkou meritorní, zatímco nedostatek skutkových tvrzení a označení relevantních důkazů otázkou procesní, a proto měl soud zvolit postup podle §43 o. s. ř. a žalobu odmítnout, a nerozhodovat ve věci samé. Měl za to, že jeho aktivní legitimace je dána tím, že platil nájemné za byt, v němž bydleli žalovaní, aniž by mu poskytli adekvátní náhradu a není významné, zda je vlastníkem (nájemcem) bytu a žalovaní podnájemci. Dále namítal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje výčet konkrétních důkazů, které soud nepovažoval za důležité (součástí žaloby byla plná moc, evidence plateb a nájemní smlouva) pro závěr o skutkovém stavu, ani odůvodnění proč je považoval za nedůležité. Dále namítal, že žádná zásilka adresována žalobci neobsahovala předvolání k jednání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili se závěrem odvolacího soudu a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ustanovení upravuje přípustnost dovolání jen proti měnícímu rozhodnutí ve věci samé), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní. Způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ani podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolatel nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to námitkami (které navíc vztahuje jen k rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zároveň takové pochybení vytýkal i odvolacímu soudu, jehož rozsudek je dovoláním napaden), že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a že soud prvního stupně měl postupovat podle §43 o. s. ř. K těmto vadám však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních).
Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se v souladu s §157 odst. 1, 2 o. s. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a řádně odůvodnil své závěry o neunesení důkazního břemene žalobce k prokázání jeho aktivní legitimace; nešlo ani o překvapivé rozhodnutí, neboť se nejednalo o rozhodnutí, které by nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Soud prvního stupně neměl ani prostor pro poučení žalobce podle §118a odst. 3 o. s. ř., neboť ten se bez omluvy k jeho jednání nedostavil (v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v jeho nepřítomnosti), a tím mu znemožnil, aby mu toto poučení poskytl a odvolací soud pak věc projednal v systému neúplné apelace (§205a o. s. ř.). Správný byl i závěr odvolacího soudu, že žaloba neměla vady bránící věcnému projednání, které by měly být odstraněny postupem podle §43 o. s. ř. - obsahovala označení soudu, kterému byla určena, i označení účastníků a věci, vymezení předmětu řízení, základní skutková tvrzení, označení důkazů, žalobní petit a podpis žalobce. Úplné vylíčení všech skutečností významných pro rozhodnutí ve věci a navržení všech relevantních důkazů mohl žalobce učinit i v rámci přípravy jednání nebo při jednání (do doby než nastala koncentrace řízení), pokud tak však neučinil, vystavil se nebezpečí neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkou dovolatele, že nebyl předvolán k jednání soudu. V případě, že by účastníkovi byla postupem soudu odňata možnost jednání před soudem, řízení by bylo postiženo zmatečností podle §229 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy přípustnost dovolání nezakládají.
Prostřednictvím námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že ve věci není aktivně legitimován.
Tvrzení dovolatele, že je nájemcem předmětného bytu (a že mu proto měli žalovaní, kteří v něm bydlí, aniž by mezi nimi byl nějaký konkrétní právní vztah, zaplatit za jeho užívání) žalovaní zpochybnili, dovolatel smlouvu ze 4. 3. 1995, kterou označil v žalobě k prokázání svého tvrzení, nepředložil, takže tento důkaz nemohl být proveden a jiné důkazy neoznačil. Odvolací soud (soud prvního stupně) tak nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci, ale v neprospěch dovolatele rozhodl proto, že neunesl důkazní břemeno.
Aktivní legitimaci k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení stanoví §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož se musí předmět bezdůvodného obohacení vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Závěr odvolacího soudu, že neprokázal-li dovolatel, že by byl nájemcem bytu, který platil za byt stanovené nájemné a že tedy na jeho úkor získali žalovaní majetkový prospěch (představující vynaložené nájemné) tím, že byt užívali bez právního důvodu, neprokázal ani, že je tím, kdo plnil bez právního důvodu a kdo je ve věci aktivně legitimován, je tak v souladu s §451, §456 obč. zák. a ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003).
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.847,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 1.289,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu