ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.873.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 873/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Mgr. I. L. , zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. A. L. , proti žalované Vítkov Invest s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, identifikační číslo osoby: 26429586, o zaplacení částky 121.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 255/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 19 Co 285/2009-178, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 19 Co 285/2009-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 22 C 255/2007-77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 121.542,- Kč s 7% úrokem z prodlení od 2. 2. 2007 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že předmětem smlouvy o nájmu uzavřené dne 1. 2. 2005, byly nebytové prostory nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy čp. 188 na pozemku parcelní číslo 1922/2 v katastrálním území Žižkov na adrese Praha 3, Koněvova 30 (dále též jen „předmětný prostor“, popř. „Lékárna U Koně“), že předmět nájmu měl být užíván jen k provozování lékárny základního typu, že v době uzavření smlouvy nebyl předmětný prostor zkolaudován jako provozovna lékárny, že některé stavební práce prováděla žalobkyně i po uzavření smlouvy, že ke kolaudaci došlo 11. 1. 2006, že ve smlouvě byla sjednána výše nájemného a podmínky úhrady za služby poskytované s nájmem předmětných prostor a že žalobkyně zaplatila od 1. 2. 2005 do 10. 1. 2006 za služby spojené s užíváním prostor 121.542,- Kč. Dospěl k závěru, že nájemní smlouva je sice neplatná, neboť odporuje zákonu (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“, §76 odst. 1, §82 odst. 1, §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „stavební zákon“), protože však v řízení „nevyplynulo“, že by žalobkyni do kolaudace prostor nebyly služby poskytovány nebo že by byla sporná jejich výše, nevzniklo jejich zaplacením žalované bezdůvodné obohacení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č. j. 19 Co 285/2009-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Posoudil sice odlišně platnost smlouvy o nájmu (považoval ji za platnou, uzavřenou v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb.), shodně se soudem prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná se přijetím plateb za poskytnuté služby spojené s užíváním předmětného prostoru bezdůvodně neobohatila. Námitku věcné nepříslušnosti uplatněnou žalobkyní (odvolatelkou) v odvolání považoval za nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ (odvolací soud posoudil platnost nájemní smlouvy odlišně od soudu prvního stupně), a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítala, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a rozporné, odvolací soud nesprávně posoudil okamžik vzniku nájemního vztahu, nepřihlédl ke skutečnosti, že předmět nájmu budovala a financovala žalobkyně (nájemkyně) v součinnosti s žalovanou (pronajímatelkou). Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že služby (vodu, teplo, elektřinu) využívala, tato skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, služby byly do předmětného prostoru zavedeny až koncem roku 2005. Dále namítala, že se jedná o spor mezi podnikateli o peněžité plnění v částce převyšující 100.000,- Kč a proto měl podle §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. v prvním stupni rozhodovat Městský soud v Praze. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedl, že zcela podporuje dovolání žalobkyně, doplnil její dovolací důvody a připojil se k návrhu žalobkyně, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. K doplnění dovolacích důvodů vedlejším účastníkem dovolací soud nepřihlížel, neboť vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. V souzené věci však odvolací soud neposoudil práva a povinnosti stanovené účastnicím po obsahové stránce rozdílně; jeho odlišný názor na otázku platnosti nájemní smlouvy neměl v konečném důsledku vliv na obsah práv a povinností účastnic řízení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnila dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu, že mohl platně vzniknout nájemní poměr k nebytovým prostorám, jež nebyly stavebně určeny ke smluvenému účelu užívání, namítala, že smlouva o nájmu nabyla účinností až kolaudací prostor k sjednanému účelu užívání. Tuto otázku, ač již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, rozhodují soudy rozdílně, napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam a dovolání je – pro řešení této otázky – přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání uplatnila námitkou, že odůvodnění napadeného rozsudku je „rozporné a nesrozumitelné“ a že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud; dovolací soud však vytýkané vady v souzené věci neshledal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o. s. ř. (§211 o. s. ř.). Správný je i závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně vznesené v odvolání (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §9. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 40-42).
O nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázkou platnosti smlouvy o nájmu z 1. 2. 1995 uzavřené mezi účastnicemi se (i z pohledu nyní uplatněných dovolacích námitek) již zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a uzavřel, že smlouva je (absolutně) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nebytové prostory byly na základě uvedené smlouvy pronajaty k účelům (k provozování lékárny), ke kterým nebyly v době jejího uzavření stavebně určeny (v té době měly sloužit jako technická místnost). Nájemní smlouva tak nemohla, a to ani po kolaudaci nebytových prostor ke smluvenému účelu užívání, platně založit nájemní poměr mezi účastnicemi k předmětným nebytovým prostorám; z nájemní smlouvy proto nemohly vzniknout subjektivní práva a povinnosti.
Dovolací soud v tomto rozhodnutí poukázal na ustálenou soudní praxi, podle níž požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor; ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny. Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. (stavební zákon), určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven.
Od závěrů vyjádřených v citovém rozhodnutí nemá důvod se dovolací soud odchýlit ani v souzené věci, v níž je mezi stejnými účastnicemi řešena platnost totožné smlouvy, a jsou tvrzeny stejné skutkové okolnosti.
Napadený rozsudek tak není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil.
V dalším řízení soud nepřehlédne, že jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz např. závěr soudu, že v řízení „nevyplynulo, že by služby nebyly žalobkyni do kolaudace prostor poskytovány“), je na místě postup podle §118a o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu