ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.907.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 907/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně FM NIS, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Terronská 62/879, identifikační číslo osoby: 615 05 731, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalované České republice – Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 81/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 36 Co 4/2009, 36 Co 76/2009-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 36 Co 4/2009, 36 Co 76/2009-175, potvrdil výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 20. 2. 2006, č. j. 15 C 81/2001-128, ve znění usnesení ze dne 9. 7. 2009, 15 C 81/2001-160, jimiž zamítl žalobu o zaplacení částky 20.107.014,58 Kč s úroky z prodlení (dále též jen „potvrzující výrok“) a rozhodl o nákladech řízení, odmítl odvolání proti výroku, jímž vyloučil řízení o zaplacení částky 359.000,- Kč k samostatnému projednání, zrušil výrok, kterým zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 359.000,- Kč a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a změnil výrok, kterým uložil žalobkyni zaplatit na účet soudu soudní poplatek tak, že tato povinnost se jí neukládá; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání - podané včas, subjektem k tomu oprávněným (účastnicí řízení), řádně zastoupeným advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) - není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.” (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do té doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Citovaný názor lze vztáhnout i na projednávanou věc.
Rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že nájemní smlouva 207K/01/94, kterou uzavřela dovolatelka jako nájemkyně dne 21. 12. 1994 s pronajímatelem Národním informačním střediskem České republiky, se sídlem v P. (dále též jen „Nájemní smlouva“), od níž odvozuje své právo užívat objek P. a stavební parcelu v katastrálním území S. M., obec P. (dále též jen „předmětné nemovitosti“), je neplatná z více důvodů. Jednak pro neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), neboť ačkoliv byla část pronajímaných nemovitostí již před uzavřením Nájemní smlouvy pronajata jiným subjektům, nijak se tato skutečnost neprojevila při vymezení předmětu nájmu a již pronajaté prostory předmětem nájmu být nemohou. Neplatná je i proto, že část nebytových prostorů v předmětných nemovitostech sloužila k provozování obchodu a služeb, a příslušný obecní úřad nedal s uzavřením Nájemní smlouvy souhlas (§3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění v době uzavření Nájemní smlouvy, dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). S ohledem na tyto důvody neplatnosti Nájemní smlouvy se odvolací soud již (pro nadbytečnost) nezabýval správnosti závěru soudu prvního stupně, že neplatná je i proto, že ji za dovolatele uzavřel K. M., a to jako její jednatel (ze smlouvy nevyplývalo, že by za ni jednal jako její zástupce), ač byl do obchodního rejstříku jako jednatel zapsán až po podpisu Nájemní smlouvy. Protože podle §27 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále též jen „obch. zák.“), měl zápis konstitutivní charakter, mohl jednatel jednat za společnost až po svém zápisu do obchodního rejstříku.
Ačkoliv oba důvody neplatnosti, jimiž odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, obstojí samostatně, dovolatelka zpochybnila v dovolání pouze správnost závěrů týkajících se absence souhlasu obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.; proti správnosti závěru o neplatnosti Nájemní smlouvy pro neurčitě vymezený předmět nájmu nijak nebrojila. Polemizuje-li dovolatelka se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti Nájemní smlouvy pro její uzavření K. M., jenž nebyl v této době jako jednatel zapsán v obchodním rejstříku, přehlíží, že odvolací soud na této skutečnosti svůj závěr o neplatnosti Nájemní smlouvy nezaložil.
Nebyla-li správnost závěru o neplatnosti Nájemní smlouvy pro neurčitě vymezený předmět nájmu dovoláním zpochybněna, a nemohla být proto podrobena dovolacímu přezkumu, pak závěr, že Nájemní smlouva je neplatná (§37 odst. 1, §663 obč. zák.), musí obstát. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k aplikaci §3 odst. 2 zákona č. 166/1990 Sb., u nájemních smluv uzavřených podle §663 obč. zák., jenž byl dovoláním napaden, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu, že Nájemní smlouva je neplatná, to nemůže mít vliv. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že i tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobkyně tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu