ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1006.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1006/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce E. J. , bytem ve S., V. L. 723, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, nám. T. G. Masaryka 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 53.949,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 193/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 15 Co 481/2011-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 15 Co 481/2011-47, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. srpna 2011, č. j. 10 C 193/2010-32, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 8. 2011, č. j. 10 C 193/2010-32, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 53.949,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce částku vymezil jako náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), jež mu vznikla vynaložením nákladů na obhajobu v trestním řízení vedeném vůči jeho osobě, které bylo skončeno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 11. 2007, č. j. 2 T 69/2005-328, jímž byl zproštěn obžaloby.
Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody není důvodný, neboť nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a to využití všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv osoby dotčené nezákonným rozhodnutím poskytuje. Žalobce totiž proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost a soud neshledal důvod hodný zvláštního zřetele pro upuštění od podmínky podání stížnosti. Obvodní soud při uplatnění daného právního názoru vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2010, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že nejde-li o případ hodný zvláštního zřetele, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
K odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 15 Co 481/2011-47, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dostatečně zjistil skutkový stav, vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu a pečlivě se zabýval otázkou, zda důvody, pro které žalobce stížnost proti usnesení o zahájení stíhání nepodal, nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vyslovil nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, které neakceptovaly jeho právní názor a setrvaly na podmíněnosti přiznání nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním podáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž svůj názor opřely o rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2010. Tento byl však zrušen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, ze kterého jednoznačně vyplývá, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (ustanovení §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolatel dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvod dovolání byl uplatněn podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je možno považovat za přípustné a rovněž i za důvodné.
Zásadní právní význam lze přiznat otázce vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním v případě, že obviněný nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, reflektující judikaturu Ústavního soudu.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35, svazek 6/1991, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813, svazek 24/2003) odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; rozhodující je zde výsledek trestního řízení. Systematickým a logickým (extenzivním) výkladem byl učiněn závěr, že stejný význam a důsledky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, tedy alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že proti ní nemělo být zahájeno trestní stíhání.
Podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu (opírající se o závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007) setrvávala na stanovisku, že v případě trestního stíhání je třeba proti usnesení o jeho zahájení podat stížnost, jinak nárok na náhradu škody nelze přiznat, vyjma případů hodných zvláštního zřetele.
Principiální trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínce vzniku nároku na náhradu škody podle ustanovení §8 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona č. 82/1998 Sb., označil již dříve Ústavní soud (srov. nález ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, nález ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 1681/10, a nález ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 732/11) za přepjatý formalismus, a to v první řadě tehdy, jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti (§174 odst. 2 písm. e/ zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání (což předpoklady úspěchu stížnosti minimalizuje).
Názor, že obviněnému, jenž byl v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, lze náhradu škody (zásadně) přiznat jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, Ústavní soud shledal ústavně nekonformním v plenárním nálezu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, jímž zrušil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2010, na tomto názoru spočívající, z něhož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí též vycházel. V tomto nálezu se Ústavní soud přihlásil ke své předchozí judikatuře a zopakoval, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.
S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu byla věc s obdobně nastíněnou právní otázkou opětovně postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jenž v rozsudku ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, dospěl k závěru, že obviněnému, jenž byl posléze zproštěn obžaloby, náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1447/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 878/2011).
Prezentované názory se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud dochází k závěru, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Takový závěr – jak výše uvedeno – neobstojí.
Jelikož shodného pochybení při právním posouzení věci se dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, a odst. 3 o. s. ř.).
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu