ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1047.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1047/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) M. A. , bytem ve V. B. a b) S. K. , bytem v P., zastoupených JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, J. P. Koubka 81, proti žalovanému H. s. V. B., se sídlem ve V. B., zastoupenému Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru 17, o neplatnost valné hromady, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 426/2009, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2011, č. j. 12 Co 373/2011-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, shora uvedeným byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 2. 2011, č. j. 8 C 426/2009-218, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že veškerá rozhodnutí valné hromady žalovaného konané dne 29. 8. 2009, jsou neplatná.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali určení, že veškerá rozhodnutí přijatá valnou hromadou členů žalovaného honebního společenstva konanou dne 29. 8. 2009 jsou neplatná. Žalobci žalobu podali ve lhůtě podle §8 zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů a tvrdili, že valná hromada byla svolána v rozporu se stanovami žalovaného, neboť pozvánka na ni s programem nebyla všem členům společenstva zaslána do jejich bydliště či sídla. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s návrhy účastníků, zjistil úplně skutkový stav věci a vyvodil z něj správné závěry skutkové i právní.
Zjistil, že honební starosta, jímž byl první žalobce, nevyhověl žádosti některých členů žalovaného ze dne 16. 5. 2009 o svolání valné hromady, ti pak valnou hromadu svolali v souladu s §22 odst. 1 zákona o myslivosti na den 29. 8. 2009 v 16 hodin v klubovně MS V. B. (,,M.“) a na vyhlášce uvedli jak program této valné hromady, tak i seznam i podpisy jejích svolavatelů. Žalobci namítali, že předmětná valná hromada byla svolána způsobem, který neodpovídá stanovám žalovaného, neboť pozvánku na valnou hromadu nezaslali jednotlivým členům na adresu bydliště či sídla, ale vyvěsili ji na vratech rodinného domu ve V. B.
Věc posoudil ve smyslu §22 odst. 2 zákona o myslivosti s tím, že honební starosta je povinen vyrozumět všechny členy honebního společenstva o konání valné hromady s uvedením místa, data, hodiny a pořadu jednání. Vyslovil, že žalobci odkazovali na článek 6, bod 3 stanov žalovaného ze dne 23. 8. 2002 , podle něhož je honební starosta povinen zaslat pozvánku na valnou hromadu všem členům honebního společenstva na adresu sídla nebo trvalého bydliště, přičemž namítali, že valná hromada byla svolána v rozporu s tímto ustanovením. Ze spisu však vyplývá, že mimořádná valná hromada žalovaného konaná dne 20. 10. 2003 přijala mj. i usnesení o změně sídla z ,,V. B.“ na ,,V. B., H.“ a usnesení o změně článku 6, bodu 3 stanov shora citovaného tak, že honební starosta vyrozumí všechny členy honebního společenstva o konání valné hromady vyvěšením oznámení v sídle honebního společenstva.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že postup svolavatelů nebyl v rozporu se zákonem a se stanovami žalovaného. Navíc poukázal na to, že stanovy řeší svolání valné hromady prostřednictvím honebního starosty, avšak v daném případě valnou hromadu svolával potřebný počet členů společenstva, jejichž žádost o svolání valné hromady tehdejší honební starosta, t. j. první žalobce, neakceptoval. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že k důkazu zápisem z valné hromady žalovaného ze dne 9. 11. 2007 již nemohl pro koncentraci řízení přihlížet. Souhlasil i s názorem soudu prvního stupně o tom, že by podle ustálené judikatury nemohla být vyslovena neplatnost usnesení předmětné valné hromady, neboť práva žalobců jako členů žalovaného honebního společenstva porušena nebyla, členové společenstva včetně žalobců o konání valné hromady mohli vědět, žalobci se jí zúčastnili a svá členská práva mohli uplatnit. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v souladu s §22 odst. 4 věta druhá zákona o myslivosti byla předmětná valná hromada usnášení schopná. Dospěl k závěru, že je třeba se ztotožnit i s tím, že formální nedostatky zápisu z valné hromady nemohou způsobit neplatnost jejich rozhodnutí a rovněž s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil námitky ohledně plných mocí, které udělili někteří členové žalovaného (mj. i žalobcům).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovozoval existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdil přípustnost dovolání pro existenci otázek zásadního právního významu, které formuloval takto: 1 ) zda při výkladu pojmu sídla sdružení, může být za ně považováno i oplocení soukromého domu. Namítal, že požadavku sídla odpovídá jen taková nemovitost, která je veřejnosti přístupná. Podle dovolatele může být sídlem pouze místo schopné plnit funkci sídla honebního společenstva s tím, že sídlo každé právnické osoby slouží kromě jiného k umožnění kontaktu s právnickou osobou, k uskutečňování jednání, přijímání došlé pošty atd. Konstatoval, že tímto sídlem může být dům č. p. V daném případě však oznámení o konání valné hromady bylo vyvěšeno na vratech, která jsou součástí oplocení vymezujícího hranice pozemku náležejícího k nemovitosti. Poukazoval na skutečnost, že vyvěšení oznámení o konání valné hromady na oplocení domu nelze považovat za oznámení učiněné v souladu se stanovami, neboť oplocení nemůže být sídlem honebního společenstva, jelikož všem členům společenstva musí být zřejmé, kde se mohou s tímto oznámením seznámit. Podle dovolatele nebylo možné zveřejňovat vyvěšením oznámení o konání valné hromady na jiných místech v okolí domu č. p. (např. jižní plot, severní plot, garáž, kůlna, apod.). Dovozoval, že oznámení o konání valné hromady nebylo oznámeno členům společenstva v souladu se stanovami, t. j. vyvěšením v sídle společnosti . Dům je navíc soukromým majetkem, takže se nejedná o místo veřejně přístupné. Umožnění přístupu k domu třetím osobám závisí pouze na vůli vlastníka domu, takže není zaručen rovný přístup pro všechny členy HS k vyvěšenému oznámení.
2) za další otázku zásadního právního významu považoval první žalobce i způsob aplikace ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. Dovozoval, že způsob svolávání valné hromady postupem podle stanov žalovaného zvýhodňuje členy honebního společenstva bydlící v místě sídla honebního společenstva oproti členům bydlícím v jiných částech republiky, u kterých je vyloučeno, aby se dozvěděli o konání valné hromady. Podle dovolatele ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. výslovně ukládá starostovi společenstva povinnost vyrozumět všechny členy honebního společenstva o konání valné hromady s tím, že způsob vyrozumění může upřesnit valná hromada. To však neznamená, že vyrozumění bude provedeno vyvěšením pozvánky pouze v jediném místě, a to dokonce mimo sídlo společnosti. Namítal, že způsob svolávání valné hromady podle stanov honebního společenstva je neplatný pro rozpor se zákonem, a to i pro porušení rovnosti členů honebního společenstva ohledně vyrozumění o konání valné hromady. Namítal v této souvislosti, že soudy nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1579/2009, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že je nutné posoudit rozhodnutí přijatá valnou hromadou honebního společenstva jako neplatná, pokud nedošlo k vyrozumění členů společenstva o svolání valné hromady v souladu se zákonem a stanovami.
3) dále tvrdil, že zápis neobsahuje podstatné náležitosti, proto jej nelze považovat za řádný doklad o jejím průběhu. Posouzení těchto nedostatků je v rozporu se závěry rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2908/2010, v němž zaujal názor, že pouze právní úkon, který je prostý vad a jasného obsahu, může zakládat práva a povinnosti z něj plynoucí. Podle dovolatele i v tomto případě se jedná o otázku zásadního právního významu.
4) za otázku zásadního právního významu konečně považoval výklad ustanovení článku 5 odst. 2 písm. a) stanov a §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb. týkající se volby a odvolání honebního starosty, místostarosty a dalších členů výboru, o nichž mělo probíhat hlasování jednotlivě a nikoliv en bloc.
Podle dovolatele soudy nesprávně posoudily právní následky porušení zákona a stanov. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nedůvodné, případně zamítnutí dovolání. Připomněl, že dovolání pouze opakuje námitky žalobců uplatněné v průběhu řízení, přičemž svá tvrzení neupřesnili, na jejich podporu neoznačili důkazy a nedoložili je v koncentrační lhůtě, takže neunesli břemeno tvrzení o nich. Žalovaný poukázal na zjištění, že ustanovení o svolání valné hromady platilo podle zápisu z valné hromady z 10. 10. 2003, která dovolovala oznámení o svolání valné hromady uskutečnit vyvěšením v sídle společenstva, tj. ve V. B. Odvolací soud se řádně vypořádal s námitkou ohledně potenciální nemožnosti vstupu do domu, jako nedůvodnou, přitom oplocení domu je třeba považovat za příslušenství hlavní stavby, takže vyvěšení na něm splňovalo požadavek vyvěšení v sídle žalovaného. K usnášeníschopnosti valné hromady poukázal žalovaný na okolnost, že valná hromada vyčkávala více jak hodinu, celkem 3 hodiny, po této lhůtě by podle §22 odst. 4 zákona byla podmínka usnášeníschopnosti splněn, pokud by byli přítomni členové nebo jejich zástupci, kteří mají alespoň polovinu hlasů. Ze zákona neplyne, že by právě tato okolnost musela být v zápise z valné hromady uvedena, proto absence této náležitosti k závěru o neplatnosti valné hromady a rozhodnutí na nich přijatých přivodit nemůže. Totéž platí o chybějícím podpisu předsedy valné hromady. Konečně žalovaný poukázal na nedoloženost tvrzení žalobců ohledně plných mocí pro zástupce členů společenství, když v tomto směru svá tvrzení neuplatnili v koncentrační lhůtě, důkazy k nim neoznačili a své důkazní břemeno tak neunesli.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. a dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání v této věci však není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na tomto místě pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou výkladu pojmu sídlo, resp. zda za sídlo může být považováno i oplocení soukromého domu. V dané věci bylo namítáno, že není zřejmé, kde přesně má být svolání valné hromady vyvěšeno s tím, že by tak mělo být učiněno přímo na domě č. p., přičemž se jedná o soukromý majetek a nikoli o místo veřejně přístupné. Podle dovolacího soudu se soudy obou stupňů s touto námitkou náležitým způsobem vypořádal. K tomu dovolací soud dodává, že plot je součástí nemovitosti ve smyslu §121 odst. 1 o. z., tedy domu a tudíž nedílně splývá s označením č. p. Vyvěšení na oplocení je tedy třeba považovat za splnění podmínky vyvěšení v sídle žalovaného. Takový výklad je prostým výkladem jednoznačného ustanovení zákona a neskýtá žádné výkladové potíže s důsledky judikatorního přesahu. Stejně tak nahlíží dovolací soud na formulaci dovolacích námitek, podle nichž za sídlo honebního společenství nemůže být uvedena nemovitost v soukromém vlastnictví. Z žádného ustanovení zákona takový důsledek neplyne, souhlas majitele nemovitosti se zapsáním své nemovitosti jako sídla honebního společenství implikuje nutnost a povinnost v případě realizace členských práv členů honebního společenství, těmto vstup umožnit. Ostatně dovolatelé ani netvrdí, že k zabránění vstupu v den konání valné hromady došlo. Jde proto o otázku hypotetickou, nepřípadnou, která podmínku otázky zásadního významu nesplňuje.
K druhé otázce, jak byla shora dovolateli uplatněna, uvádí dovolací soud, že jde o opakování argumentace účastníků v proběhnuvším řízení před soudy obou stupňů, se kterou se odvolací soud náležitě vypořádal. Dovolací soud proto na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poukazuje s tím, že způsob svolání valné hromady odpovídal stanovám v době svolání platných. Z ustanovení zákona neplyne, že by způsob svolání valné hromady vyvěšením oznámení byl zakázán či vyloučen. Při vědomí členů honebního společenství je věcí jejich předvídavosti a pečlivosti, nakolik si zajistí vědomost o případném svolání valné hromady, za situace, kdy sami se v místě sídla honebního společenství nezdržují. Stanovy neobsahovaly v tomto směru výjimku pro členy, kteří v místě sídla společenství nebydlí nebo se nezdržují, Kromě toho dodává dovolací soud, jde o okolnost proměnlivou, která se může v průběhu mezi konáním jednotlivých valných hromad lišit a jistě – při absenci odlišného ustanovení stanov – nelze klást k tíži honebního společenství, pakliže dodrželo postup spočívající v uvědomění o konání valné hromady vyvěšením. Na okraj se dodává, že forma publikace vyvěšením oznámení je známa i v jiných odvětvích našeho práva a nejedná se o způsob nepřípustný jen proto, že by takto znevýhodňoval oslovené subjekty, které se v místě vyvěšení oznámení nezdržují. Dovolací soud uzavírá, že způsob, kterým se odvolací soud vypořádal s touto námitkou žalobců, vychází z výkladu práva pro jednotlivý případ a ani s přihlédnutím k formulacím dovolání nelze takto položené otázce přiznat povahu otázky zásadního právního významu.
K třetí a čtvrté otázce považované dovolateli za otázku zásadního významu odkazuje dovolací soud na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 4100/2007 použitelné i pro oblast občanských sdružení (mysliveckých sdružení) a též pro nyní posuzovanou věc, když vyslovil, že „soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže došlo k porušení právních předpisů či stanov, jejichž důsledkem je pouze nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení této neplatnosti nebo jiných osob, anebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky“. Nelze proto při způsobu formulace dovolání k této části dospět k závěru, že by odvolací soud řešil otázku, která dosavadní judikaturou dovolacího soudu nebyla řešena.
Podle odstavce 4 téhož ustanovení je valná hromada schopná se usnášet, pokud jsou přítomni členové a jejich zástupci, kteří mají alespoň polovinu hlasů; nesejde-li se potřebný počet hlasů po uplynutí jedné hodiny od stanoveného počátku valné hromady, může se valná hromada platně usnášet za jakéhokoliv počtu hlasů přítomných.
V dané věci se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že způsob svolávání valné hromady podle stanov honebního společenstva je neplatný pro rozpor se zákonem, neboť znevýhodňuje členy, kteří neměli bydliště v sídle honebního společenstva. Dovolací soud zde považoval za rozhodující vědomost členů o konání valné hromady. Pro úplnost je vhodné uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1579/2009 se na daný případ nevztahuje. Tato dovolatelem nastolená právní otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání v dané věci nemohly založit ani výtky dovolatele týkající se zápisu o konání valné hromady a ani týkající se výkladu ustanovení článku 5 odst. 2 písm. a) stanov a §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2908/2010 proto nebyl v této věci případný.
V dané souvislosti dovolací soud připomíná, že Nejvyšší soud dospěl v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4100/2007 i pro oblast občanských sdružení (mysliveckých sdružení) – a též pro nyní posuzovanou věc k závěru, že „soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže došlo k porušení právních předpisů či stanov, jejichž důsledkem je pouze nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení této neplatnosti nebo jiných osob, anebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky“.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, když vyjádření k dovolání rekapitulovalo výsledky řízení a právní názory v průběhu řízení již uplatněné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu