ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1055.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1055/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele L. M. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, 400 00 Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. 11. 2011, sp. zn. 1 Cmo 77/2011, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 20/2000 /žalobce Luboše Marečka, Horní Maršov, Za Vodou 241, zastoupeného JUDr. Lubomírem Páníkem, advokátem, 400 00 Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 103 00 Praha 3, Husinecká 102/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 20/2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14.12.2010, č. j. 7 Cm 20/2000-169. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že žalovaný Pozemkový fond ČR je vlastníkem zemědělské hospodářské budovy na stavební parcele č. 143, zemědělské hospodářské budovy na stavební parcele č. 145, stavební parcely č. 143 / o výměře 2077 m2/ - zastavěné plochy pozemkové parcely č. 142/4/ o výměře 3264 m2/ ostatní plochy, zapsaných na listu vlastnictví č. 75 pro katastrální území L. /obec Ch./ u Katastrálního úřadu Ústí nad Labem. Žalobci bylo uloženo zaplatit státu na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 8.718 Kč na účet Městského soudu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 30.11.2011, sp. zn. 1 Cmo 77/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.12.2011, č. j. 7 Cm 20/2000-169, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 občanského soudního řádu (včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo), ale dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, byl převáděn žalovaným smlouvou o prodeji podniku (části podniku), k němuž vykonával právo hospodaření státní podnik Boviga Chuderov. Převod byl uskutečněn podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a to na základě privatizačního projektu č. 15152 /rozhodnutí o privatizaci a smlouva č. 1240 z 8.2.1996/. „Privatizační metoda spočívala na veřejné soutěži a kupní cena (60.730 Kč) byla žalovanému Pozemkovému fondu ČR, jako prodávajícímu, zaplacena.“
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených zjištění k závěru, že „Pozemkový fond nikdy nebyl a ani nemohl být vlastníkem uvedeného nemovitého majetku“. Soud prvního stupně vycházel při tomto posouzení z ustanovení §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR/ ve znění pozdějších předpisů/, podle něhož v rámci schváleného privatizačního podniku Pozemkový fond uzavírá smlouvy o prodeji podniků, jejich organizačních složek a části jejich majetku, který Pozemkový fond spravuje, přičemž může využít veřejné soutěže“. Lze také v této souvislosti poukázat /dodával odvolací soud/ i na ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb./ zákona o půdě, upravující oprávnění Pozemkového fondu převádět do vlastnictví třetích osob majetek státu, který tento fond spravuje. Pokud na ustanovení §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb. do jisté míry navázalo ustanovení §11 zákona č. 92/1991 Sb., týkající se převodu privatizovaného majetku zakladatelem podniku na dříve existující Fond národního majetku /v mezidobí už zrušený/ k privatizovanému majetku, nemohlo to už svědčit Pozemkovému fondu,jak je to zřejmé z ustanovení §12 odst.2 písm. e) zákona č. 92/1991 Sb., obsahujícího přímý odkaz na zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR. Došlo-li tu k převodu majetku Pozemkovým fondem ČR neznamená to, že by se Pozemkový fond stal po určitou dobu vlastníkem převáděného majetku, který jím byl pouze spravován. Pozemkový fond tu na základě zákonného zmocnění pouze zcizuje majetek, ohledně něhož nemá postavení vlastníka, takže tu není dána ani jeho věcná pasívní legitimace v případě žalobcem podané žaloby o určení vlastnictví. Odvolací soud tedy /shodně se soudem prvního stupně/ byl toho názoru, že určovací žalobou v daném případě uváděné postavení vlastníka dotčeného majetku, o nějž jde v tomto řízení, pozemkový fond nemá.
Odvolací soud byl posléze toho názoru, že v daném případě nedošlo k absenci či k nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu vůči žalobci; měl za to, že kromě toho by tu realizace nějakého poučení v návaznosti na předmět tohoto řízení a případné rozšíření či záměna účastníka na straně žalované mohla kolidovat s věcnou příslušností krajského soudu (v daném případě Městského soudu v Praze) jako soudu prvního stupně.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaný v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložil.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 1. 2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 5. 3. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 11. 2011 (sp. zn. 1 Cmo 77/2011 Vrchního soudu v Praze) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle názoru dovolatele, je jeho dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (když zásadní právní význam rozhodnutí soudu je tu spatřování v tom, zda Pozemkový fond mohl vystupovat jako vlastník a činit právní úkony jako vlastník či nikoliv). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že od začátku tohoto řízení vystupoval žalovaný v průběhu řízení jako vlastník převáděných nemovitosti a sám se za vlastníka výslovně označoval; „nyní se však objevila námitka žalovaného, že Pozemkový fond nikdy nebyl a ani nemohl být vlastníkem majetku“, o nějž jde v tomto řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb. Pozemkový fond uzavíral smlouvy o prodeji podniků a majetku, které jen spravoval. Dovolatel však naopak poukazoval na to, že ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 569/1991 Sb. pod písm. a) nebo i) při formulaci používání majetku státu nevylučuje, že Pozemkový fond může nabývat vlastního majetku a jako vlastník tento majetek může převádět. Ustanovení §12 odst. 2 písm. e) zákona č. 92/1991 Sb. sice neuvádí výslovně Pozemkový fond, ale odkazuje v odstavci 2 pod písm. e) na převod privatizovaného majetku na fond, přičemž se výslovně nekonstatuje, že tu jde o převod správy majetku. Dovolatel proto uváděl, že „se domnívá, že odvolacím soudem zmiňovaná existence vteřinového vlastnického práva se tu může týkat Pozemkového fondu, a to tam, kde to z rozhodnutí o privatizaci a z realizace tohoto rozhodnutí vyplývá“.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že mu jako žalobci nebyla dána příležitost k doplnění či k opravě žaloby. Pokud žalovaný stát není v žalobě označen, jde o vadu žalobního návrhu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a soud má poučit žalobce a vyzvat ho k doplnění či k opravě žaloby; jde tu o odstranitelnou vadu, o jejíž odstranění má soud usilovat postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu. Žalobce uváděl, že už v odvolání zdůrazňoval, že rozlišení mezi samotným účastníkem úkonu a mezi správou majetku je odstranitelnou vadou, při jejímž odstranění má soud postupovat podle ustanovení §43 občanského soudního řádu.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno, když v daném případě soudy obou stupňů na základě úplného zjištění skutkového stavu věci hodnotily projednávanou právní věc a správně ve věci rozhodly.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 11. 2011 (sp. zn. 1 Cmo 77/2011 Vrchního soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně dovolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V projednávané právní věci posoudil odvolací soud tuto právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, v souvislosti i s ustanoveními §17 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě a s ustanoveními §10, §11 a §12 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb. Pozemkový fond v rámci schváleného privatizačního projektu uzavírá smlouvy o prodeji podniků, jejich organizačních složek a částí jejich majetku, který spravuje ; přitom může využít též veřejné soutěže.
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spravují právnické osoby, zřízené zákony („pozemkové fondy“) s výjimkami uvedenými v tomto ustanovení [pod písm. a), b), c) a d)].
Podle ustanovení §17 odst. 1 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, postupují pozemkové fondy při převodu nemovitého majetku státu podle zvláštního předpisu (srov. zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ). Do schválení privatizačního projektu anebo v souladu s ním může pozemkový fond nemovitý majetek dát do užívání jiným osobám.
Na Pozemkový fond ČR, který byl zřízen dnem 1. 1. 1992, přešla podle §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb . správa nemovitostí ve vlastnictví státu , uvedených v §1 tohoto zákona (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud např. v evidovaném rozhodnutí 3 Cdon 1110/96 Nejvyššího soudu).
Otázka, zda podle svého charakteru nemovitostí spadají do působnosti Pozemkového fondu, může být posuzována jako předběžná otázka (k tomuto právnímu závěru dospěl např. Krajský soud v Brně v rozhodnutí pod sp. zn. 35 Co 18/94).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k postavení Pozemkového fondu při převádění pozemků zdůrazněno, že úpravu postupu Pozemkového fondu při převodu pozemků je nutno interpretovat s přihlížením k principům ochrany hmotného zájmu i právní jistoty.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 1. 2010, sp. zn. I ÚS 3160/07 (uveřejněném pod č. 5 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že Pozemkový fond ČR při vydávání nemovitostí jen vykonává vůli státu v tomto právním vztahu.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu u dovolání dovolatele jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím dovolacích soudů. Výsledný závěr odvolacího soudu v rozsudku z 30. 11. 2011 (sp. zn. 1 Cmo 77/2011 Vrchního soudu v Praze), že tu „určovací žalobě žalobce nelze vyhovět, protože tu žalovaný Pozemkový fond ČR neměl v této právní věci postavení vlastníka dotčeného majetku“, nelze posoudit jako právní závěr, který by byl v rozporu s hmotným právem a ani jako právní závěr, jenž by dosud vůbec nebyl řešen v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR) anebo jako právní závěr při řešení otázky rozhodované rozdílně dovolacím soudem nebo odvolacími soudy.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu