ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1106.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1106/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce: Diplomatický servis, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 816/49, zastoupené JUDr. Milanem Solilem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 31/49, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupen Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 62 Co 512/2009-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodoval rozsudkem výše označeným ve věci poté, co nejprve rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co 512/2009-76, sám změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že meritorně žalobu zamítl. Zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 522 na pozemku parc. č. 239, jakož i pozemku parc. č. 239 o výměře 561 m2, zastavěná plocha a nádvoří, vše v kat. úz. B., obec P. Druhým ze svých rozsudků pak odvolací soud v pozměněném znění určovací žalobě vyhověl, a to s tím, že vycházel ze závazných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, č. j. 28 Cdo 4080/2010-105. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zrušil předchozí rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba se zabývat především interpretací §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jak tento výklad přijal Nejvyšší soud ve své nyní již konstantní judikatuře.
Odvolací soud tedy druhým rozsudkem vyhověl určovací žalobě ve prospěch žalobce (státu) s tím, že vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nyní žalovaný dovolání. Uvedl v něm, že je třeba vycházet z rozhodnutí Osidlovacího úřadu Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaného majetku obci, tedy hlavnímu městu Praze. Pokud Nejvyšší soud ve své judikatuře pokládal takové rozhodnutí za nenaplnění existence tzv. historického majetku obce, tak jde o interpretaci chybnou. Dovolatel dále poukazuje podrobněji na interpretaci §2a zákona č. 172/1991 Sb., podle níž se – podle jeho názoru – nemůže vázat vlastnictví České republiky k datu 1. 7. 2000, ale k datu 24. 5. 1991. Jiný výklad nemá podle dovolatele oporu v zákoně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolací instance zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolací instance za situace předchozí shody rozhodnutí nižších soudů přiznat zásadní právní význam, jestliže řeší právní otázku s judikaturním přesahem, tedy otázkou dosud nevyřešenou, otázku s rozporem judikatury nižších soudů nebo otázku, v níž hodlá Nejvyšší soud judikaturu změnit.
Dovolání není přípustné.
Je třeba se zmínit především o judikatuře Ústavního soudu. Ten v několika předchozích usneseních, jako např. usnesení II. ÚS 3272/10 nebo usnesení I. ÚS 3316/10, dovodil, že interpretace Nejvyššího soudu stran relevantních ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. je správná, nepostrádá ústavní konformitu a proto je třeba ústavní stížnosti hlavního města Prahy odmítnout.
V poslední době však Ústavní soud začal rozhodovat jinak. Stalo se to v nálezech I. ÚS 255/11 a I. ÚS 3177/11. V obou těchto nálezech Ústavní soud zrušil mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrátil věc civilním soudům s tím, že zasáhl zcela explicitně do výkladu Nejvyššího soudu, vztahujícího se k přídělovým rozhodnutím na přelomu roku 1949 a 1950.
Ústavní soud uvedl, že zde není rozhodující datum přídělu, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.). Podstatné je nikoli hospodaření s obecním majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona, nabytí majetku obcí a tedy existence tzv. historického vlastnictví obce.
Jinými aspekty, na kterých jsou též zakládána obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu, se Ústavní soud nezabýval. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu dochází výlučně z důvodu této nepřijaté interpretace. Ostatně v druhém z citovaných nálezů, který byl vydán velmi nedávno, Ústavní soud v závěru připouští, že je třeba posoudit veškeré další skutkové i právní aspekty věci a podle toho znovu rozhodnout.
Odvolací soud založil v nyní posuzované věci rozsudek na dvou právních aspektech.
V prvním z nich interpretuje ustanovení §2a zákona č. 114/2000 Sb. tak, že za rozhodný den pro existenci vlastnictví České republiky považuje datum 1. 7. 2000, tedy datum nabytí účinnosti tohoto zákona. Tato interpretace je plně v souladu s účelem zákona, neboť tento zákon vyjasnil především tzv. sporné příděly a nevyhnutelně musel počítat se změnou vlastnictví k věci v mezidobí od 24. 5. 1991 (datum účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.). Pokud v tomto mezidobí věci změnily vlastníka, pak již obec nemůže oprávněně restituovat a je nutno respektovat dobrou víru jiného vlastníka, tj. třetí osoby při nabytí věcí. Výklad odvolací instance je tedy správný a netýká se sporného problému ukončení obecního vlastnictví ke dni 31. 12. 1949, který byl nyní (viz výše) závazně interpretován Ústavním soudem odlišně od výkladu dříve podávaného Nejvyšším soudem.
Druhý právní aspekt věci je založen na zjištění odvolací instance, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě užívány zahraničním zastupitelským úřadem – Velvyslanectvím Státu Kuvajt. Žalobce zajišťuje správu těchto nemovitostí. Za této situace lze sdílet názor odvolacího soudu, že nemovitosti nemohou být předmětem zákonného přechodu na obec. Zákon č. 172/1991 Sb. sice v rozhodné době výluku ve prospěch zahraničních zastupitelských misí výslovně neobsahoval, je však možné per analogiam vyjít z ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jestliže podle tohoto ustanovení mohla oprávněná osoba vypovědět nájemní smlouvu nejdříve po uplynutí deseti let ode dne účinnosti restitučního zákona a šlo o fyzickou osobu, pak je třeba tím spíše omezit obec jako právnickou osobu a při nedostatku výslovné zákonné úpravy neshledat předmětné nemovitosti způsobilým objektem restituce.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalovaný nebyl v řízení o dovolání úspěšný a straně žalující v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu