ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1126.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1126/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce FINVEST, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Hudečkova 1298/2, zastoupeného JUDr. Michalem Kloudou, advokátem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení částky 3.390.675,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 69/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 15 Co 217/2011-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2010, č. j. 17 C 69/2010-30, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 3.390.675,44 Kč spolu s 21% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované (státu) za škodu nebyly naplněny. Soudy vyšly ze zjištění, že rozhodnutím České národní banky ze dne 10. 7. 1996 byla ve společnosti Realitbanka, a. s., zavedena nucená správa. Banka nebyla schopna vyplatit závazky vůči svým vkladatelům, přičemž náhradu vlastníkům vkladů bylo možno čerpat z Fondu pojištění vkladů (podle §41a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném k datu uvalení nucené správy) pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Z žádného předpisu ani ze smlouvy tedy pro Českou národní banku ani pro jinou organizační složku státu nevyplývala povinnost uspokojit vklad žalobce. Česká národní banka se smlouvou ze dne 23. 7. 1996 sice zavázala k vyplacení vkladů Realitbanky, a. s. (včetně vkladů právnických osob), nicméně uvedené mimořádné opatření učinila s obecně stanovenou výjimkou pro osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu §19 zákona o bankách. Vzhledem k tomu, že JUDr. Ing. Petr Mandík, jakožto statutární orgán společnosti Realitbanka, a. s., byl zároveň vlastníkem podílu na základním jmění žalobce ve výši 50 %, byl žalobce z tohoto titulu vyloučen z okruhu osob, ohledně nichž se Česká národní banka zavázala k vyplacení vkladů. Na straně žalované tedy v daném případě nelze dovodit porušení jakékoli právní povinnosti, aby tak bylo možno usuzovat na splnění podmínky odpovědnosti státu za škodu v podobě existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, nebo shledat vznik obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, který spatřoval v otázce, zda v konkrétním případě jednala Česká národní banka jako subjekt soukromého práva či naopak zdali její jednání mělo veřejnoprávní charakter. Dovolatel měl za to, že ČNB při smluvním převzetí závazku vystupovala po uvalení nucené správy na Realitbanku, a. s., jako zástupce státu při výkonu dohledu nad finančním trhem, tedy jako nositel veřejné moci. K nesprávnému úřednímu postupu pak došlo podle názoru žalobce jeho vyloučením z výplaty náhrad za vklady. Nad rámec této své zásadní argumentace dovolatel zdůraznil, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho tvrzením ohledně činnosti nuceného správce Realitbanky, a. s., který se svým rozhodnutím č. 7 – vydaným před uzavřením předmětné smlouvy ze dne 23. 7. 1996 – také dopustil nesprávného úředního postupu. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že Česká národní banka jako ústřední banka České republiky a orgán vykonávající dohled nad finančním trhem má status veřejnoprávního subjektu (resp. právnické osoby), kterému jsou svěřeny kompetence správního úřadu ve stanoveném rozsahu (§1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance).
Ústavní soud ovšem ve své judikatuře poukázal na to, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná (viz nález ÚS ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, č. 147).
V posuzované věci došlo dne 23. 7. 1996 mezi Českou národní bankou a obchodní společností Realitbanka, a. s., k uzavření smlouvy podle ustanovení §534 obč. zák. o přistoupení k závazku. ČNB se tímto ujednáním zavázala vyplatit vkladatele označeného dlužníka, přičemž tak učinila s obecnou podmínkou vylučující z okruhu věřitelů osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu §19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Sjednaná dohoda má přitom povahu soukromoprávního úkonu, neboť Česká národní banka při jejím uzavření jednala nad rámec svých veřejnoprávních povinností – z pohledu jejího zákonem vymezeného dohledu nad finančním trhem a bankovními subjekty na něm působícími.
Nutno je zdůraznit, že právní úprava v rozhodné době (tedy v období zavedení nucené správy) umožňovala – v případě neschopnosti banky dostát závazkům vůči svým vkladatelům – poskytnutí náhrady za vklady z Fondu pojištění vkladů pouze fyzickým osobám (viz ustanovení §41a odst. 5 zákona o bankách, ve znění do 31. 8. 1998). Opatření uskutečněné Českou národní bankou v podobě výše uvedené dohody tedy bylo provedeno nad rámec tehdy platné právní úpravy, která uspokojení pohledávek z vkladů právnických osob v takové situaci nepřipouštěla. Česká národní banka, jednající v daném případě v rovině soukromoprávní, byla oprávněna upravit podmínky svého přistoupení k závazku dlužníka a nezahrnout tak mezi osoby určené k vyplacení vkladů jistý obecně stanovený okruh subjektů (tj. i žalobce). Porušení právní povinnosti na její straně nelze shledat. V ustanovení §534 obč. zák. se mimoto uvádí, že kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Jak se ovšem z textu zákona dále výslovně podává, věřiteli z tohoto ujednání přímé právo nevznikne. Věřitel se dohody o převzetí plnění neúčastní, zůstává mimo závazkový vztah založený touto dohodou; z dohody o převzetí plnění mu nevznikají ani práva (např. na náhradu škody podle §420 obč. zák.), ani povinnosti.
Ve shora naznačených intencích lze rovněž dovodit, že žalobce není oprávněn po státu vymáhat náhradu tvrzené majetkové škody ani podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, poněvadž žalovaná z tohoto právního titulu není pasivně věcně legitimována. Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu proto nemůže být úspěšná (jak patrno zde). Režim zákona č. 58/1969 Sb. se na posuzovanou věc nevztahuje.
Ze všech výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu