ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.126.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 126/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1. Ing. V. Š. , 2. M. K. , a 3. J. H. , zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39/PS 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 133/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 170/95-485 (žalobců Ing. V. Š., M. K. a J. H., zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39PS 2, proti žalovanému Olomouckému kraji, IČ 6060 9460, Olomouc-Holany, Jeremenkova 40a, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 770 00 Olomouc, Riegrova 12, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, jež byla podána u soudu 12. 6. 1995 původní žalobkyní M. Š., bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 11. 1. 2011, č. j. 10 C 170/95-485. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému Olomouckému kraji bylo uloženo uzavřít se žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání pozemku parc. č. 167 (o výměře 58 m2) a objektu bydlení čp. 147 (postaveného na uvedené parcele) v katastrálním území L. (obec Lutín), zapsaných na listu vlastnictví č. 495 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště Olomouc), a to do podílového spoluvlastnictví (každému ze žalobců z jedné ideální dvanáctiny). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů, placených v tomto soudním řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 133/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 11. 1. 2011, č. j. 10 C 170/95-485. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §205a občanského soudního řádu s důrazem na revizi uplatněných odvolacích důvodů (§205 odst. 2 písm. e/ a g/ občanského soudního řádu – nesprávné skutkové závěry a nesprávné právní posouzení věci) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají provedeným důkazům a výsledek jejich hodnocení, provedených soudem prvního stupněm, lze přijmout jako správný.
Odvolací soud poukazoval především na to, že soudy byly v tomto řízení vázány již vydaným rozhodnutím dovolacího soudu z 8. 9. 2010 (28 Cdo 3157/2010 Nejvyššího soudu) a v tomto rozhodnutí zaujatými právními závěry o nutnosti objasnit v dalším řízení zejména otázku, zda k převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo v době nacistické okupace (1939-1945) z důvodu rasové perzekuce právních předchůdců žalobců, zejména původní žalobkyně M. Š.
V průběhu dalšího řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu bylo u soudu prvního stupně zjištěno (jak to bylo uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 11. 1. 2011, č. j. 10 C 170/95-485 Okresního soudu v Olomouci), že původní žalobkyně M.Š. byla společnicí veřejné obchodní společnosti S. P., B. S. L. – Olomouc, a to co do podílu ¼. Nařízením tehdejšího německého říšského protektora Čech a Moravy byla na firmu Sigmund-pumpy a Chema, a. s., uvalena nucená správa a veškerý movitý i nemovitý majetek i Dr. J. Š. a jeho manželky M. Š. byl zabaven tehdejší státní policií s cílem pozdější konfiskace ve prospěch Německé říše. Dne 31. 10. 1941 bylo vydáno nařízení o konfiskaci (podle §1 odst. 1 nařízení o konfiskaci majetku v protektorátu Čechy a |Morava ze 14. 10. 1939), a to pro zjištěný postoj nepřátelství k Německé říši. Tímto nařízením byl zabaven uvedený majetek S. a také M. Š. a jejího manžela Dr. Š. (rodičů nynějších žalobců v této právní věci). Soud prvního stupně z těchto zjištění dovozoval, že k uvedené perzekuci jmenovaných osob došlo za nacistické okupace pro zjištěné nepřátelství k tehdejší Německé říši a také z důvodů hospodářských, neboť okupační orgány měly zájem o zabavení strategicky významného podniku, v němž ihned po zabavení začala válečná výroba (vyráběly se tu díly na munici). Z provedených zjištění také vyplývalo, že restituentka M. Š. a její rodina (S.) byla za nacistické okupace perzekuována z důvodů národnostních; nebyla však na základě provedených důkazů konstatována rasová perzekuce vůči restituentce M. Š. (právní předchůdkyni žalobců) a její rodině. I když však během uvedené perzekuce (zejména pro nepřátelství k tehdejší Německé říši a také z důvodů hospodářských) došlo k velmi surovému, bezcitnému i zločinnému chování okupačních orgánů vůči ní, nebylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, pohlížet na původní žalobkyni M. Š. jako na oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., které sledovalo záměr odčinit pouze křivdy páchané za nacistické okupace především na obětech holocaustu, tedey křivd, jejichž rozsah a intenzita byly mimořádné. Tuto podmínku perzekuce v mimořádné intenzitě tu nebylo možné u právní předchůdkyně žalobců konstatovat, uváděl soud prvního stupně; k doložení tohoto svého závěru poukazoval na právní závěry obsažené v rozsudku dovolacího soudu z 8. 9. 2010 (28 Cdo 3157/2010 Nejvyššího soud), vydaného v této právní věci, jakož i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR, III. ÚS 107/04.
Odvolací soud uváděl, že akceptoval uvedený správný právní závěr soudu prvního stupně, protože tento soud si správně vyložil pojem rasové perzekuce ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.; odvolací soud tedy sdílel závěr soudu prvního stupně, že na původní žalobkyni M. Š. nelze nahlížet jako na oprávněnou osobu podle uvedeného zákonného ustanovení, nebo|ť jde o osobu, která nebyla postižena konkrétně rasovou perzekucí.
Proto odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně správného výroku o nákladech řízení účastníků tohoto řízení i státu).
O nákladech odvolacího řízení bylo dovolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu „s aplikací §150 občanského soudního řádu ve prospěch neúspěšných žalobců, a to s ohledem na předmět tohoto restitučního sporu a okolnosti daného případu“.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 8. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu 18. 10. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2011 (sp. zn. 12 Co 133/2011 Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci) i rozsudek soudu prvního stupně z 11. 1. 2011 (č. j. 10 C 170/95-485 Okresního soudu v Olomouci) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že podle jejich názoru bylo tu třeba,aby soudy obou stupňů při výkladu pojmu rasové perzekuce, použitého v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., vycházely ze širších souvislostí a celkového znění této právní úpravy, jakož i z použití pojmů odpovídajících době vzniku citovaných zákonů. Není možné, podle názoru dovolatelů, při aplikaci uvedené právní normy postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž je nutno používat ji velmi citlivě a s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Ústavní soud ČR sice ve svém výkladu vedeného zákonného ustanovení říká, že rasová perzekuce byla páchána zejména formou holocaustu, avšak soudy nižších stupňů tento závěr používají tak, že za rasovou perzekuci považují pouze případy holocaustu a neuvědomují si dostatečně souvislost pojmů rasově perzekuce a holocaustu a také skutečný význam tohoto používaného zákonného pojmu v restitučních předpisech i v judikatuře. Rasová perzekuce za trvání německé Třetí říše postihovala mnohem větší skupinu (skupiny) lidí než jen těch, kteří byli postiženi rasovými norimberskými zákony, a že zákon č. 116/1994 Sb. použil patrně zkrácený pojem rasové perzekuce, zatím co v dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. jsou použity pojmy: národní, rasová a politická perzekuce“. Pojem rasová perzekuce je navíc, podle názoru dovolatelů, chápán soudy nižších soudů rozdílně a nejednotně. V daném případě výsledný závěr soudů obou stupňů, že tu šlo o perzekuci týkající se protinacistického postoje rodiny S. a také o perzekuci, vycházející ze zájmu nacistických orgánů o zabavení jejího majetku, neodpovídá ani zjištění o tom, že rodiče žalobců byli již v době zabavení uvedeného majetku více než 5 měsíců vězněni a perzekvováni německým gestapem a v době stanného práva jim hrozila smrt zcela bezprostředně. Podle názoru dovolatelů rasová perzekuce původní žalobkyně M. Š. byla srovnatelná s perzekucí židů při holocaustu; z vězení byla propuštěna s otevřenou tuberkulozou a do konce války celá rodina žila ve zcela nuzných poměrech (v jedné nevytopitelné a zdravotně závadné místnosti). Zákonný pojem rasová perzekuce tu měl být soudy vykládán podle smyslu zákona č. 116/1994 Sb. a nikoli zjednodušeně, doslovně a mechanicky. Nelze se, podle názoru dovolatelů, ztotožnit s tím, že v daném případě bylo rozhodnutí soudů založeno na zúženém výkladu zákonného pojmu rasová perzekuce a na odlišování této perzekuce od „jiných typů perzekuce“; namísto konkrétní míry intenzity perzekuce posuzovaly tu soudy pouze typ perzekuce.
Ve vyjádření žalovaného Olomouckého kraje k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Otázka výkladu pojmu rasová perzekuce byla v rozhodnutích soudů obou stupňů posouzena v souladu se zněním zákona i ustáleným výkladem obsaženým v soudní judikatuře (viz zejména nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04). Pojem rasové perzekuce, použitý v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., zahrnuje pro restituční účely pouze nekřiklavější formy křivdy ze strany nacistických orgánů páchané formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodu národnostních; zákona č. 116/1994 Sb. tu reagoval na zcela mimořádné křivdy, co do rozsahu a intenzity a pojmu rasová perzekuce tu použil v tomto konkrétním, užším smyslu; soudy tu nelze naříkat z restriktivního výkladu zákona, jak to činí žalobci ve svém dovolání. Podle názoru žalovaného z výsledků dokazování v tomto řízení vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobců M. Š. (označována i německými úřady za „římskokatolickou árijku“) nebyla za nacistické okupace postižena perzekucí z důvodů rasových, nýbrž z důvodů hospodářských a národnostních; nebylo tu proto doloženo splnění podmínek stanovených v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. je státním občanem České republiky a její věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.) a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (o neplatnosti některých majetkově – právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů o některých organizací a ústavů) nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (o neplatnosti některých majetkově – právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících), pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04 (uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto výkladové právní závěry k záměru zákonodárce umožnit restitučními zákona nápravu pouze některých křivd: „V restitučních zákonech, vydávaných po roce 1989 je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989. Tato vůle je vymezena restitučními zákony a ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava zásadně přípustné. Zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů) omezil v §3 odst. 2 možnost přezkoumání převodů majetku odehrávajících se mimo uvedené rozhodné období toliko na nejextremnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Ústavní soud ČR zastává názor, že pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních , byť nelze pochybovat o tom, že konfiskační praxe prováděná nacistickými německými úřady byla zločinná. Taková interpretace nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v článku I. Listiny základních práv a svobod. Extenzivní výklad rasové perzekuce není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě v daném případě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 6. 2011 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní otázku, která by byla i nyní (po citovaném nálezu Ústavního soudu ČR) řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2011 (sp. zn. 12 Co 133/2011 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě i zákona č. 116/1994 Sb.). Neshledal proto dovolací soud u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů žalovaného Olomouckého kraje, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě pouze to, co již bylo žalovaným uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu