ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.127.2012.2
sp. zn. 28 Cdo 127/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu České republiky, IČ 45797072, 103 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 6. 2011, sp. zn. 53Co 97/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 188/2004 (žalobce Ing. Z. B., P., O., zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, 270 24 Zbečno, Na Riviéře 123, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a, o výši nároku za převod pozemků, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané u soudu 26. 2. 2004 (původně žalujícími Ph.Dr. V. B. a Z. B.), bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 10. 2010, č. j. 34 C 188/2004-262. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že nárok žalobce na bezúplatný převod jiných pozemků do vlastnictví žalobce podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. za nevydanou část pozemku (o výměře 24 024 m2) v katastrálním území S. (dříve Ř.) činí částku 42.684.680,- Kč a za nevydanou část pozemku (o výměře 3 678 m2) v katastrálním území S. (dříve Ř.) činí 717.210,- Kč. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 74.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku). Bylo také rozhodnuto, že stát (ČR) nemá nárok na náhradu nákladů placených v tomto řízení.
O odvoláních žalovaného i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 6. 2011, sp. zn. 53 Co 97/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 10. 2010, č. j. 34 C 188/2004-262, potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení placených státem; ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobci Ing. Z. B. 86.610,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 25.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně i průběh řízení, které vydání rozsudku předcházelo; odvolací soud neshledal odvolání žalovaného ve věci samé důvodným, ale odvolání žalobce proti výroku o nákladech řízení bylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud konstatoval, že podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města P. ze 6. 12. 2001, č. j. PÚ 332/91/4 a z 28. 2. 2002, č. j. PÚ 332/91/5, právním předchůdcům žalobce příslušela náhrada za parcelu č. 748 a parcelu č. 761, jež byly zapsané v pozemkové knize pro katastrální území Ř. (nyní v katastru nemovitostí pro katastrální území Stodůlky), a to náhrada podle §11 odst. 2 a §17 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě podle §16 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud uváděl, že „mezi účastníky zůstalo sporné ocenění stavu původních pozemků pro účely stanovení výše nároku na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za uvedené parcely. Pozemkový fond ČR neoceňoval předmětné pozemky jako pozemky pro stavbu objektů bydlení (jak měl za to Ing. Z. B.) a dospíval tak při tomto ocenění k částkám mnohonásobně nižším než Ing. B. K vyřešení této otázky byla tedy uplatněna žaloba u soudu.
Odvolací soud měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně provedenými důkazy bylo doloženo, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vykoupeny již za účelem stavby sídliště, která se posléze realizovala, tedy že je tu na místě, aby tyto pozemky byly v souladu se smyslem restitučních předpisů oceněny jako pozemky stavební, a to podle účelu, k němuž měly sloužit a k němuž také i skutečně sloužily . Soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu nepochybil, když předmětné pozemky dal znalcem ocenit jako pozemky určené pro stavbu a co do výše ocenění vycházel z posudku znalce Ing. J. A., který pozemky skutečně jako stavební pozemky ocenil.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu ve výroku o věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení, placených v tomto řízení státem. Změněn byl podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu výrok o nákladech řízení žalobce vůči žalovanému, když výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně nesprávně vyčíslena ve srovnání s ustanoveními vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR dne 6. 9. 2011 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u soudu prvního stupně 26. 10. 2011. Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2. 6. 2011 (sp. zn. 53 Co 17/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, že tu lze ocenit v restituci nevydané pozemky jako stavební, i když nebyly v soudním řízení doloženy územně plánovací podklady, jejichž výčet je uveden v §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řádu, na základě nichž by bylo možné dospět k jednoznačnému závěru, zda předmětné pozemky byly v době přechodu na stát pozemky stavebními. Pozemkový fond ČR ve svém dovolání poukazoval na to, že podle ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se stavebním pozemkem rozumí část území určená územním plánem zóny nebo územním projektem zóny, územním plánem sídelního útvaru zpracovaným v měřítku 1 : 5000 nebo v měřítku větším, anebo územním rozhodnutím, k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou.
Odvolací soud se, podle názoru uvedeného dovolatele , nevypořádal s tím, že v daném případě územní plán schválený 23. 6. 1976 byl jen směrným územním plánem, který nevymezoval pozemky s charakterem stavebním, a není tak relevantním důkazem toho, že by předmětné pozemky v době přechodu na stát byly pozemky stavebními , a dále že územní rozhodnutí pro umístění stavby sídliště Velká Ohrada bylo vydáno až 17. 5. 1984, tedy v době, kdy již předmětné pozemky byly ve vlastnictví státu.
Ze strany žalobce nebyly, podle dovolatele, předloženy žádné územně plánovací podklady, které jsou uvedeny v §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. Nebylo tu možné vycházet jen z provedeného znaleckého posudku znalce Ing. A., jemuž nenáleželo posuzování právních otázek, nýbrž jen to, zda v řízení předložené doklady jsou dostatečným podkladem pro ocenění pozemků jako pozemků stavebních; znalec tu vycházel jen ze smlouvy o koupi pozemků, v níž bylo uvedeno, že předmětné pozemky jsou určeny k zastavění. Nebylo tu možné vycházet ani z vyjádření Úřadu městské části P. (dodával ještě Pozemkový fond ČR), protože ani tomuto orgánu nepříslušelo podávat výklad právních předpisů a právních institutů, o nichž se vyjádření tohoto Úřadu zmiňovalo.
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který nesdílel přesvědčení Pozemkového fondu ČR, že totiž pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly údajně převáděny jako role a že nelze vycházet jen z účelu výkupu pozemků, uvedeného v kupní smlouvě ohledně těchto pozemků. Naopak je opodstatněný názor odvolacího soudu, že je tu významné, že pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště, která se pak také realizovala. Podle názoru žalobce vyplynulo z dokladů, které měl soud k dispozici (zejména z usnesení rady Národního výboru hlavního města P. z 30. 6. 1970 č. 152 schváleného Podrobného územního plánu P. – J., vypracovaného v měřítku 1 : 2000, dále z Podrobného územního plánu, schváleného usnesením rady Národního výboru hlavního města P. z 10. 12. 1974 č. 426 po připojení obcí S. a Ř. k P., jakož i ze Směrného územního plánu hlavního města P., schváleného usnesením vlády ČSR č. 155 ze dne 23. 6. 1976), bylo spolehlivě prokázáno, že v době převodu předmětných pozemků na stát kupní smlouvou ze 7. 6. 1979 tu šlo o stavební pozemky.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 34 C 188/2004 Obvodního soudu pro Prahu 5), že by rozhodnutím odvolacího soudu z 2. 6. 2011 (sp. zn. 53 Co 97/2001 Městského soudu v Praze) byla řešena některá konkrétní právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla řešena dovolacím soudem jinak.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §9 odst. 4, §11 odst. 2, §16 a §17 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku).
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě oprávněné osoby (§4 téhož zákona) s povinnou osobou (§5 téhož zákona) podle ustanovení §9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, kdy pozemky nebo jejich části nelze podle zákona č. 229/1991 Sb. vydat (viz §11 odst. 1 tohoto zákona), pozemkový úřad převede bezúplatně do vlastnictví oprávněné osoby jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle §28a zákona č. 229/1991 Sb. (t. j. v cenách platných ke dni 24. července 1991). Nedojde-li k dohodě o způsobu náhrady, rozhodne o ní soud.
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spravují nemovitosti uvedené v §1 téhož zákona právnické osoby zřízené zákony – pozemkové fondy s výjimkou pozemků uvedených v §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pod písm. a), b). c) a d).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo, že předpokladem poskytnutí finanční náhrady za pozemek (jejíž výše byla stanovena nařízením vlády ČR č. 504/1992 Sb.) je to, že nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Již pod č. 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno (na str. 146, odst. 3) na to, že vyhláška č. 85/1976 Sb. se spíše zaměřovala především na „vymezení pojmu staveb, jejich změnu a udržovací práce“) nikoliv tedy na vymezení pojmu stavební pozemek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: „ Institut překážek ve vydání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem upravujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působnost konkrétního veřejného zájmu nebo právo třetího subjektu (zejména co do zastavění pozemku stavbou), které v konkrétním případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, že předmětem těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (kupř. práva stavebního“).
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikovaných judikátů soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu v rozsudku odvolacího soudu z 2. 6. 2011 (sp. zn. 53 Co 97/2011 Městského soudu v Praze) nešlo o řešení právní otázky, které by bylo možné označit řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem řešena jinak (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Neshledal tedy dovolací soud dovoláním dovolatele napadený rozsudek odvolacího soudu z 2. 6. 2011 takového obsahu, že by dovolání dovolatele proti němu bylo možno posoudit jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud tu vycházel z povahy projednávané právní věci i z obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání žalovaného, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo ze strany žalobce uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu