ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1385.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1385/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. M. , bytem ve S., zastoupeného JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Vojanova 26, za vedlejší účasti JUDr. Pavla Johna, narozeného 9. 2. 1951, bytem v Olomouci, Zelená 4, proti žalované České republice za kterou vystupuje 1. Český statistický úřad se sídlem v Praze 10, Na Padesátém 81, a 2. Ministerstvo financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 171/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. září 2011, č. j. 12 Co 405/2010-319, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podáním doručeným okresnímu soudu dne 17. 7. 2009 se žalobce domáhal obnovy pravomocně skončeného řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 171/2005. Jelikož však podání postrádalo základní náležitosti žaloby na obnovu řízení podle ust. §232 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Okresní soud v Olomouci usnesením žalobce vyzval, aby tyto konkrétní vady ve lhůtě 10 dnů odstranil. Současně žalobce poučil, jak má opravu a doplnění svého podání provést, a upozornil jej, že pokud nebudou vady ve lhůtě odstraněny, nebude možné v řízení pokračovat a soud jeho podání usnesením odmítne. Na výše uvedenou výzvu reagoval žalobce podáním doručeným soudu dne 14. 9. 2010, jímž však vytýkané vady svého předchozího podání neodstranil, neboť přes výzvu soudu neuvedl, kdy se dozvěděl o důvodech obnovy řízení, přičemž pouze tvrdil, že o tom, že bylo ve věci samé pravomocně rozhodnuto a jak bylo rozhodnuto, se dozvěděl až od JUDr. P. J., a to cca 2 až 3 týdny před podáním vlastní žaloby na obnovu řízení. Okresní soud v Olomouci tedy podání žalobce podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. usnesením ze dne 29. 9. 2010, č. j. 21 C 171/2005-293, odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesení soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 405/2010-319, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně, že podaná žaloba vykazuje přesně ty nedostatky, na které okresní soud žalobce upozorňoval. Dále odvolací soud shledal, že soud prvního stupně splnil všechny své procesní povinnosti, když žalobce zcela jednoznačně, konkrétně a určitě vyzval, aby žalobu doplnil tím, že uvede, kdy se o důvodech obnovy řízení dozvěděl, a řádně jej poučil o všech procesních náležitostech podání i následcích včasného neodstranění nedostatků vadného podání. Ve shodě se závěrem okresního soudu zhodnotil krajský soud žalobu na obnovu řízení jako nadále neprojednatelnou pro vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, a to konkrétně absenci jednoznačného a určitého časového údaje svědčícího o tom, že je žaloba podána včas při dodržení zákonné subjektivní lhůty. Tento elementární nedostatek žalobce řádně a v souladu s poučením prvostupňového soudu neodstranil ani v podaném odvolání a v jeho doplňku, odvolací soud tedy věcně správné a vyčerpávajícím způsobem odůvodněné usnesení okresního soudu podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Jelikož před doručením usnesení odvolacího soudu byl na majetek žalobce prohlášen konkurs, došlo dle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, k přerušení řízení. Ačkoliv insolvenční správkyně soudu sdělila, že v řízení pokračovat nehodlá, v souladu s §264 odst. 2 zákona č. 182/1996 Sb. podali návrh na pokračování v řízení vedlejší účastník na straně žalobce a 2. žalovaná, soud tedy v řízení pokračoval.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. Dle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že vadu žaloby odstranil, neboť to, kdy se dozvěděl o důvodech obnovy řízení, vyplývá z jím uplatněných tvrzení, resp. jejich logické interpretace. V doplnění své původní žaloby na obnovu řízení uvedl, že o tom, že bylo ve věci samé již pravomocně rozhodnuto a jak bylo rozhodnuto, se dozvěděl od JUDr. P. J., a to cca 2 až 3 týdny před podáním vlastní žaloby na obnovu řízení. Tento časový údaj je podle názoru dovolatele postačující k odstranění vytýkané vady, neboť z něj jde logicky dovodit, kdy se důvod pro obnovu řízení dozvěděl, i to, že subjektivní lhůtu dodržel. Dovolatel tedy navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na obnovu řízení pro neodstraněné vady podání odmítnuta, je možné v souladu s ustanovením §239 odst. 3 o. s. ř. dovodit přípustnost dovolání.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudů nižších instancí v tom, že ač své podání doplnil o údaj, kdy se dozvěděl o tom, že bylo ve věci samé rozhodnuto a jak bylo rozhodnuto, soudy nepovažovaly toto podání za způsobilé k odstranění vady neuvedení doby, kdy se dovolatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení. Přehlíží však, že ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř. stanoví subjektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení v délce tří měsíců od doby, kdy se navrhovatel obnovy o důvodech pro obnovu řízení dozvěděl, nebo od doby, kdy je mohl uplatnit, běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. V žalobě v souladu s ustanovením §232 odst. 1 o. s. ř. přitom musí být vylíčeny skutečnosti svědčící o včasnosti podání žaloby, tedy především, kdy se navrhovatel o důvodech obnovy dozvěděl, na což dovolatele výslovně upozornil i okresní soud ve své výzvě k odstranění nedostatků podání. Z podání dovolatele je možno usuzovat na to, že poněkud směšuje lhůtu tří měsíců běžící od okamžiku, kdy se dozvěděl o důvodech obnovy, a lhůtu tří měsíců po právní moci napadeného rozhodnutí, během níž lhůta prve uvedená nesmí skončit. Dovolatel navzdory výzvě soudu nedoložil, kdy se dozvěděl o důvodu, pro nějž navrhuje obnovu řízení a jímž v souladu s ustanovením §228 o. s. ř. není již samotné rozhodnutí ve věci, v níž je navrhována obnova. Počátek časového úseku tří měsíců, během nichž lhůta tří měsíců běžící od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nesmí skončit, je přitom zákonem vymezen právní mocí napadeného rozhodnutí. Dovolatel ovšem hovoří pouze o tom, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nikoliv však o právní moci tohoto rozhodnutí. Za těchto okolností lze tedy souhlasit se soudy nižších stupňů, že ze žaloby není dostatečně zřejmá časová spjatost zjištění, jež žalobce vedou k podání návrhu na obnovu řízení, s určitým časovým okamžikem dokládající včasnost podání žaloby, případně zachování této lhůty v návaznosti na právní moc napadeného rozhodnutí.
Soudům nižších stupňů přitom není důvodu cokoliv vytýkat ani stran postupu při odstraňování nedostatků podání dovolatele, jenž lze považovat za odpovídající intencím ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1494/2011, a judikaturu v něm odkazovanou).
Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu