ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1462.2012.2
sp. zn. 28 Cdo 1462/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Centrum Kab, a. s. (v likvidaci), IČ 6073 4469, Praha 8 – Kobylysy, Horňátecká 9/786, zastoupeného likvidátorem Mgr. Tomášem Gartšíkem, 602 00 Brno, Novobranská 14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 18 Co 38/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod p. zn. 12 C 54/2007 (žalobce Centrum Kab, a. s., v likvidaci, zastoupeného likvidátorem Mgr. Tomášem Gartšíkem, 602 00 Brno, Novohradská 14, a dalších účastníků řízení: 1. J. N. , 2. F. K. , zastoupených Mgr. Danielem Chmelou, advokátem, 602 00 Brno, Kounicova 13/271, 3. Města Blanska , IČ 279943, 678 01 Blansko, Náměstí Svobody 32/3, 4. E.ON Distribuce, a. s. , IČ 2808 5400, 370 49 České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, a 5. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 2. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 7. 2010, č. j. 12 C 54/2007-233. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že se I. částečně zastavuje řízení o té části žaloby, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto, že J. N. a F. K. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1380/17 (o výměře 949 m2) v katastrálním území B. a že se jím tato nemovitost nevydává do podílového spoluvlastnictví, a dále, že se II. odmítá žaloba žalobce v té části, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, že J. N. a F. K. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. st. 2490/2 (o výměře 493 m2) a pozemku parc. č. st. 2490/3 (o výměře 2 m2) v katastrálním území B. a že tyto pozemky se jim nevydávají do podílového spoluvlastnictví. Žalobci bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně účastníkům řízení J. N. a F. K. 9.363,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit účastníku řízení E.ON Distribuce, a. s., na náhradu nákladů řízení 1.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo i rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení Městem Blanskem a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 18 Co 38/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 7. 2010, č. j. 12 C 54/2007-233, změněn (ve výroku III.) ve věci samé jen tak, že se odmítá žaloba o určení, že J. N. a F. K. jsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. st. 2490/2 (o výměře 493 m2) a pozemku parc. č. st. 2490/3 (o výměře 2 m2). V dalších dvou výrocích (označený IV. a VI.), napadených odvoláním, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) účastníkům řízení J. N. a F. K. na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný další účastník řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal ve smyslu ustanovení §220, §245 a §250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu důvod ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně jen v tom, že zamítnutí části žalobního návrhu žalobce bylo nahrazeno jeho odmítnutím podle §250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nedošlo); jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Odvolací soud uváděl, že výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení co do určení, že J. N. a F. K. nejsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 1380/17 v katastrálním území B. a pozemku parc. č. 1433/2 v katastrálním území B. a že se jím jim tyto pozemky nevydávají, jakož i výrok (označený V.) o souvisejících nákladech řízení mezi žalobcem a účastníkem řízení E.ON Distrubuce, a. s., České Budějovice, nebyly odvoláním dotčeny a jde o nároky se samostatným skutkovým základem.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Blansko ze dne 14. 12. 2006, č. j. RPÚ 3838/92/NO/2272, rozhodnuto v řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., které předcházelo tomuto soudnímu řízení, o návrhu J. N. a F. K., uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), účinného od 24. 6. 1991. Odvolací soud zdůrazňoval, že šlo o nárok uplatněný 30. 12. 1992, tedy mnohem dříve než mohlo, podle tvrzení žalobce Centrum Kab, a. s., vzniknout jeho vlastnické právo k pozemku, o nějž jde v tomto řízení. Žalobce tedy nebyl, dovozoval odvolací soud, v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ani oprávněnou osobou, ani osobou povinnou podle tohoto zákona. Odvolací soud argumentoval tím, že zákon č. 229/1991 Sb. neumožňuje (srov. §9 odst. 8 zákona č.229/1991 Sb. a contrario) účastenství další osoby v řízení (kromě Pozemkového fondu); povaha restitučního řízení podle zákona o půdě vylučuje, aby v něm byl řešen vztah žalobce k pozemku, který byl vydán oprávněné osobě; to platí jak pro řízení vedené u správního orgánu, tak i pro řízení soudní. Vzhledem k tomu, že z povahy řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je vyloučeno, aby byl žalobce přímo dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, je podle názoru odvolacího soudu na místě žalobu odmítnout podle ustanovení §250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu jako podanou někým, kdo k jejímu podání není oprávněn; žalobce totiž nebyl dotčen na svých vlastnických právech tím, že správní orgán rozhodl o určení vlastnictví J. N. a F. K. k uvedeným pozemkům.
Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 s §245 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §245, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 11. 2011 likvidátoru žalující akciové společnosti Centrum Kab a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 29. 11. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Blansku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu vzhledem ke změnovému výroku rozsudku soudu druhého stupně. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolávající se akciová společnost pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož „účelem restitučního řízení je vyřešení vztahu mezi povinnými a oprávněnými osobami, nikoliv řešení sporu mezi účastníky správního řízení, na straně jedné, a osobami třetími na straně druhé, a že rozhodnutí správního orgánu o restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních předpisů, byť tato osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti“. Podle názoru dovolatele však tento právní závěr by znamenal, že ve správních řízeních podle zákona o půdě se neuplatňuje plná jurisdikce ohledně opravy správních rozhodnutí, což by bylo v rozporu i s mezinárodními závazky České republiky. Dovolatel má však za to, že „s účinností od 1. 1. 2001 správní soudy na podkladě žalobního návrhu přezkoumávají pravomocná soudní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, tedy jak po stránce skutkové (kdy se zkoumá např., zda správní orgán úplně a správně věc vyhodnotil i po stránce právní. Dovolatel ještě dovozoval, že podle jeho názoru „přezkum správních aktů i po stránce skutkové představuje naplnění požadavku článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv, který již byl Evropským soudem pro lidská práva interpretován tak, že jakékoliv rozhodování o občanských právech a závazcích i trestním obvinění musí být alespoň v jedné instanci svěřeno nezávislému a nestrannému tribunálu, který o věci rozhodne v plné jurisdikci“.
Ve vyjádření účastníků řízení J. N. a F. K. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když toto dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) ani c) občanského soudního řádu. Zejména tu nejde o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, když soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti sporných stran po obsahové stránce stejným způsobem.
Ve vyjádření účastníka řízení Města Blanska bylo uvedeno, že setrvává na svých předchozích vyjádřeních, že se ho toto řízení netýká a že na celé věci nemá právní zájem.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že Pozemkový fond ČR „nedisponuje žádnými informacemi ani listinnými podklady k žalobcem tvrzeným okolnostem“; proto se k tomuto dovolání blíže nevyjadřuje.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit jednak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jednak podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. – Srov. k tomu v daném případě výrok I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2011 a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně z 23. 7. 2010.
Podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). – Srov. k tomu výrok I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2001 v daném případě a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně z 23. 7. 2010.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména (viz odůvodnění jeho rozsudku ze dne 6. 10. 2011 na str. 5) podle §5 odst. 1 a 3 i §9 odst. 4 a 8 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení §250g odst. 1 písm. b) a §250i občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží (s výjimkami zejména cizích států a podniků se zahraniční majetkovou účastí). Osobou, která nemovitost drží, se rozumí právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo právo trvalého užívání (viz §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Povinná osoba nemůže tyto nemovitosti ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. převést na jiného (§5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Podle ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. jsou účastníky tohoto řízení u pozemkového úřadu oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový úřad.
Podle ustanovení §250g občanského soudního řádu soud žalobou, podanou podle §246 o. s. ř. odmítne a) byla-li podána opožděně, b) byla-li podána někým, nikdo k žalobě není oprávněn a c) je-li nepřípustná.
Podle ustanovení §250i občanského soudního řádu soud žalobu, podanou podle §246 o. s. ř. zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Podle ustanovení §250k občanského soudního řádu zastaví-li soud řízení o žalobě (z jiných důvodů než jsou uvedeny v §250b o. s. ř.) nebo odmítne-li žalobu anebo zamítne-li žalobu, zůstává rozhodnutí správního orgánu nedotčeno.
Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je v převážné většině případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady a v důsledku toho rozhodnout (jak to stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. Uvedenému dvojímu účelu rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. odpovídá, aby tam, kde byla sporná otázka, zda oprávněné osobě má či nemá být vydána nemovitost ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., ve svém rozhodnutí rozhodoval jedna o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost a jednak o tom, že tato vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 34/1993, str. 123-124 /257-258/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 11. 1997, II. ÚS 257/96 (uveřejněném pod č. 147 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že „sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu se základním předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydané rozhodnutí neplatným“.
Jestliže je uplatňován nárok ze strany někoho proti tomu, komu byla nemovitost vydána podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., potom je tu na místě podání žaloby o vydání věci (podílu na věci), nikoli určovací žaloba (tento evidovaný závěr byl zaujat např. pod Cpjn 36/95 Nejvyššího soudu ČR).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 6. 10. 2011 (sp. zn. 18 Co 38/2011 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, posoudil tuto projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s již citovanými výkladovými právními závěry Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR). Neshledal tedy dovolací soud, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, a to jak z hlediska uváděných ustanovení právní úpravy ČR, ani z hlediska právních závěrů, vyplývajících z mezinárodněprávních závazků ČR, jak měl za to obecně vyjádřeno, dovolatel ve svém dovolání.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání, které bylo dovoláním přípustným, ale nebylo shledáno důvodným.
Dovolávající se akciová společnost v likvidaci nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených doloženě účastníky řízení J. N. a F. K. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §150 též právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení uvedeným účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo těmito účastníky řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu