ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1546.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1546/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně A. P. , bytem v M., zastoupené JUDr. Janem Janebou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 377.834,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 2/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 55 Co 375/2010-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2009, č. j. 13 C 2/2006-135, jímž bylo žalovanému uloženo „zaplatit žalobkyni částku 1.690,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů“ (výrok I); ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba „ohledně částky 376.144,- Kč“, a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní (dědičkou ze závěti) po J. B., oprávněné osobě, jíž podle rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem, pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 992/97/RPÚ/Ba/234, vznikl nárok na náhradu za odstraněné stavby – domy na stavební parcele v katastrálním území S. (§14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). K otázce výše této náhrady vzal za prokázané, že jde o nemovitosti nabyté přídělem, jež původní přídělci, V. a M. G., převedli na J. a F. B. trhovou smlouvou ze dne 14. 3. 1950; podle ní nabyvatelé vstoupili do všech práv a povinností postavení přídělců (čl. VI smlouvy), prodávajícím uhradili toliko část trhové ceny odpovídající zaplacené přídělové ceně, s tím, že zbytek doplatí ve splátkách Národnímu pozemkovému fondu. Souhlas s převodem nemovitostí vyslovil Jednotný národní výbor v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 28. 5. 1952, sp. zn. IX-614.28.5.1952/K1, v němž deklaroval, že nabyvatelé nemovitostí budou nadále omezeni a zavázáni jako původní přídělci. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1964, bylo pak rozhodnuto o odnětí přídělu F. B., po té, co tento nabyvatel (spolu se svou manželkou) příděl trvale opustil. Po odnětí přídělu došlo k demolici staveb tvořících zemědělskou usedlost, jejichž tehdejší hodnota činila 8.450,- Kčs, po přepočtu na novou měnu (§4 zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě) 1.690,- Kčs. Podle závěru odvolacího soudu lze postavení předchůdců žalobkyně připodobnit k postavení přídělců, proto žalobkyni přísluší náhrada za zaniklé nemovitosti toliko do výše zaplacené přídělové ceny (§14 odst. 9 zákona o půdě), tj. co do částky 1.690,- Kč a ve zbylém rozsahu (tj. co do částky 376.144,- Kč) její požadavek není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě, namítajíc, že její právní předchůdci posléze zaniklé nemovitosti nabyly do vlastnictví na základě trhové smlouvy a nikoliv přídělem. Souhlas s uzavřením trhové smlouvy, vyslovený Jednotným národním výborem v Ústí nad Labem dne 28. 5. 1952, pokládá za administrativní opatření poplatné tehdejší době, které z jejích právních předchůdců přídělce nečiní. Pokládá za pochybení, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, za nichž došlo k odnětí nemovitostí jejím předchůdcům, kteří – podle jejího tvrzení – nemovitosti neopustili. Současně soudům obou stupňů vytýká, že při určení výše náhrady nepřihlédly k posudku znalce, jež stanovil hodnotu nemovitostí v částce podstatně vyšší. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil (a tedy věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku subjektivní legitimace k podání odvolání. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, publikované pod č. 139/2003 v časopise Soudní judikatura, sešit 10). Z obdobných důvodů není dovolání přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V), a proti výroku III, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyní označenou právní otázkou, jejíž řešení je určující pro rozhodnutí o věci samé, to jest výkladem a aplikací ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 634/97, publikovaném pod č. 14/1998 v časopise Soudní judikatura, dospěl k závěru, že jde o ustanovení aplikovatelné i v případech poskytování náhrad oprávněným osobám, které do postavení přídělců vstoupily v důsledku univerzální sukcese. Přitom poukázal na smysl a účel cit. ustanovení, jímž je omezení náhrady v případech, kdy oprávněné osoby (či jejich předchůdci) získaly nemovitost za výhodných podmínek podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. a kdy by náhrada (určená jinak podle §14 odst. 8 zákona o půdě) přesáhla (zpravidla velmi výhodnou) přídělovou cenu, tedy to, co bylo na získání tohoto majetku vynaloženo. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 19. října 1999, sp. zn. 24 Cdo 684/98; rozsudek ze dne 25. listopadu 1999, sp. zn. 24 Cdo 885/98; nebo rozsudek ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 343/2003).
V rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1875/2001, Nejvyšší soud vztáhl prezentované závěry i na případy náhrad poskytovaných osobám, jež do postavení přídělců vstoupily v důsledku singulární sukcese – smluvního převodu nemovitostí z majetku přídělce do vlastnictví oprávněných osob (jejich předchůdců). Přijaté řešení pokládá za ústavně konformní i Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 22. července 2004, sp. zn. I. ÚS 657/01, nebo usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. I. ÚS 434/03).
Je evidentní, že shora citované závěry se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž právní předchůdci žalobkyně sice nemovitosti nabyli smlouvou trhovou, uzavřenou však s původními přídělci, přebíraje tím jejich práva a povinnosti, včetně povinnosti k doplacení stanovené přídělové ceny (srov. čl. VI trhové smlouvy, doprovázené souhlasem Jednotného národního výboru v Ústí nad Labem s jejím uzavřením). Nemovitosti, za něž žalobkyně žádá náhradu, tak ani po svém převodu neztratily charakter přídělu a jejich nabyvatelé vstoupili do postavení přídělců. V takovém případě je plně odůvodněna aplikace ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě, podle něhož žalobkyni přísluší náhrada za nemovitosti jen do výše zaplacené přídělové ceny. Její zjištění je otázkou skutkovou, která dovolacímu přezkumu nepodléhá; námitky žalobkyně zpochybňující toto zjištění proto relevanci nemají. Pro určení výše náhrady jsou nezávažné i okolnosti, které provázely ztrátu nemovitostí (namítá-li nyní žalobkyně, že se tak nestalo opuštěním nemovitostí, nýbrž jejich odnětím), jež své uplatnění nalezly již při posouzení, zda žalobkyně oprávněnou osobou je či není, se závěrem pro žalobkyni příznivým.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé – řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu – nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a tudíž ani proti výroku II rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu