ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1710.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1710/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: LIBKOVICE, s. r. o. , IČ: 27092691, se sídlem v Praze 2, Mánesova 68/1641, zastoupen Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 17, proti žalovanému: Pozemkový fond ČR , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 1437/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2010, č. j. 12 Co 58/2009-164, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 11. 2008, č. j. 10 C 1437/2005-130, kterým byl zamítnut návrh žalobce, že žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků vymezených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě je povinen ve vztahu k žalovanému žalobce ve výši 310,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (navrhované znění smlouvy, včetně vymezení pozemků, je uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně). Žalobce svůj návrh opíral o ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému pozemku (dále též „zákon o půdě“), a žádal o poskytnutí jiného pozemku ve vlastnictví státu jako náhradu za pozemky nevydané příslušnými (v rozsudku soudu prvního stupně specifikovanými) rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu v Lounech. Nároky, které z jednotlivých rozhodnutí vyplývají, měly být na žalobce postoupeny původními oprávněnými osobami, a to na základě smluv o postoupení pohledávek.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Uvedl, že žalobce je v postavení postupníka pohledávek vyplývajících z rozhodnutí pozemkových úřadů a vzhledem k tomu je jeho nárok nutné posuzovat s ohledem na vliv tzv. restituční tečky, tedy dopadu zákona č. 253/2003 Sb. na projednávaný případ. Zákonem č. 253/2003 Sb. bylo změněno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a bylo stanoveno, že pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemku končí dne 31. 12. 2005. Tento zákon se sice nevztahuje na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, a na jejich dědice, ale pro postupníky – tj. zde žalobce - restitučních nároků platí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05). Soud uzavřel, že na žalobce se vztahuje tzv. restituční tečka, předmětem podnikání žalobce není zemědělská činnost (pouze vykonává činnost v lesnictví a poskytuje služby pro zemědělství a lesnictví), přičemž požadované pozemky jsou pozemky zemědělskými a jeho nárok na převod pozemků tedy dnem 31. 12. 2005 zanikl.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Opřel se přitom o již zmiňovaný plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a též o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (R 53/2008). Dodal, že uplynutí lhůty pro uspokojení nároku Pozemkovým fondem ČR, a to i když byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005, způsobuje pro postupníka (žalobce) zánik práva a ten se dále nemůže oprávněně domáhat práva na převod pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opíral o tvrzený zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V textu dovolání žalobce argumentoval zejména tím, že výklad soudu, podle něhož žalobce ztrácí nárok na uplatnění svého práva u žalovaného uplynutím stanovené lhůty, poškozuje určitý okruh subjektů; z uvedeného je podle žalobce zřejmé, že se jedná o věc zásadního právního významu. Přestože žalobce nabyl veškeré pohledávky před datem 6. 8. 2003, jejich neuspokojení by mělo jít k tíži žalovaného. Jeho postup považuje za čistě účelové vyčkávání na tzv. restituční tečku a jde tedy o svévolné obcházení zákona, a to tím spíše, že žalobce ve věci vyvíjel podle svých tvrzení příslušnou aktivitu (hlásil se do výběrových řízení apod.). Na závěr dovolání navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím pověřené zaměstnankyně s právnickým vzděláním vyjádřil žalovaný. Plně se v něm ztotožnil se závěry odvolacího soudu, přičemž zdůraznil i soulad rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, „při posouzení, zda zaniklo právo postupníka na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., není bez významu, že postupník neprovozuje typicky rizikové aktivity, má nárok jen na symbolickou výši náhrady, uplatnil svá práva před 31. 12. 2005 a naplňuje účel zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova.“
Rozhodnutí Nejvyššího soudu v kontextu nálezu Ústavního soudu č. 531/2005 Sb. provádí výčet okolností, za kterých je možné i v případě postupníků hovořit o prolomení tzv. restituční tečky. Hlavním požadavkem, který je tu však kladen na postupníky restitučních nároků podle zákona o půdě je, aby – stručně řečeno – provozovali zemědělskou činnost, resp. předmětem podnikání postupníků byla zemědělská výroba. Toto rozhodnutí soudu je však rozhodnutím výjimečným, jak uvádí i odvolací instance ve svém rozsudku, a vztahuje se pouze ke konkrétním skutkovým aspektům věci.
Na projednávaný případ však citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není možné aplikovat – jak navrhuje dovolatel -, a to právě z důvodů, na které upozorňují i soudy nižších instancí. Předmětem podnikání žalobce není zemědělská výroba, přičemž ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobcem nebylo tvrzeno, že by nabytí pozemků z postoupených nároků bylo pro něj zásadní z hlediska zemědělského hospodaření.
Nejvyšší soud též dodává, že ani v dovolání žalobce dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu předmětné pozemky potřebuje. Pouze uvádí, že: „Žalobcem požadované pozemky jsou pozemky, které souvisí s pozemky, které již žalobce vlastní a potřebuje pro své podnikání. Vzhledem k tomu, že se jedná o pozemky malé rozlohou, které nemají pro jiný subjekt hospodářský význam, je postup žalovaného evidentně účelový.“
Dovolací soud též nemůže odhlédnout od již zmiňovaného plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného pod č. 531/2005 Sb., kterým byly lhůty zakotvené v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve vztahu k uplatnění práva oprávněných osob podle §11 odst. 2 zákona o půdě na vydání náhradního pozemku, označeny za protiústavní, resp. stojící v rozporu s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo. Nález Ústavního soudu sice hovoří o neaplikovatelnosti předmětné lhůty pro uplatnění nároku, avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám. Žalobce však takovou oprávněnou osobou není a právo vyplývající z tohoto nálezu mu nesvědčí.
Nejvyšší soud proto shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto je jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Za žalovaného však podala vyjádření k dovolání, tj. jediný právní úkon v řízení o dovolání provedla zaměstnankyně jeho právní sekce a proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu