ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1784.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1784/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Arcibiskupství pražského, IČ 0045 5100, 119 02 Praha 1, Hradčanské náměstí 56/16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 9. 2010, sp. zn. 17 Co 458/2009,vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 463/2008 (žalobce Arcibiskupství pražského, IČ 0045 5100, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 14. 9. 2010, sp. zn. 17 C 458/2009, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 19. 6. 2009, č. j. 41 C 463/2008 – 24.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Arcibiskupství pražského, podané u soudu 19. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 19. 6. 2009, č. j. 41 C 463/2008 – 24. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že Arcibiskupství pražské je vlastníkem pozemku v katastrálním území K. (obec P.), zapsaném na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalujícího Arcibiskupství pražského proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 9. 2010, sp. zn. 17 Co 2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 19. 5. 2009, č. j. 41 C 463/2008 – 24, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 občanského soudního řádu a shledal, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na výsledky zjištění v této právní věcí, že původním vlastníkem pozemku, o nějž jde v tomto řízení, byl Spolek pro vystavění a udržování římskokatolických kostelů v P., a to od 30. 4. 1940, kdy uvedený pozemek byl koupen od P., akciového pivovaru. Uvedený spolek stanovil podle svého usnesení zakotveného ve stanovách spolku, že pro případ zrušení Spolku bude jeho jmění odevzdáno římskokatolickému ordinátu v Praze (který nyní užívá označení Arcibiskupství pražské). Pozemek od roku 1944 užívá římskokatolická církev v M. Rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v Praze 4 ze 7. 12. 1960, č. j. Fin.3/1803a/Náj.Pom., došlo k převodu vlastního práva k pozemku v katastrálním území K. (obec P.) do vlastnictví státu. Právo hospodaření k pozemku, který byl oddělen od původního pozemku, měl Státní statek Hlavního města Prahy. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku zapsána Česká republika.
Soud prvního stupně žalobu žalujícího Arcibiskupství pražského zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu žalobce již nemá preventivní povahu, když se žaloba týká právního vztahu, který byl narušen už před desítkami let. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, řády a kongregace převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o tomto majetku. Na daný případ se tedy vztahují restituční předpisy a podle názoru soudu prvního stupně tu „není prostor pro podání žaloby o určení vlastnictví“ podle obecných předpisů. Ve smyslu uvedeného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. stát musí splnit svůj závazek vydat restituční zákon ohledně církevního majetku; musí tedy splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o uvedené zákonné ustanovení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví žalobce v daném případě. Byl toho názoru, že „v tomto konkrétním případě neexistují žádné důvody zvláštního zřetele hodné a nejde o specifický případ, k němuž by bylo třeba přistupovat odlišně, než k jiným případům, kdy majetek církevních subjektů přešel na stát způsobem uvedeným v zákoně č. 229/1991 Sb. (a to i v případě přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu, tedy pokud by v daném případě uvedené rozhodnutí finančního odboru Obvodního národního výboru v Praze 4 ze 7. 12. 1960, č. j. Fin.3/1803a/Náj.pom., bylo nulitním právním aktem, jak to tvrdí žalobce). Odvolací soud byl toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že tu nelze žalobu o určení práva nebo právního vztahu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu úspěšně použít. Odvolací soud měl i za to, že tu neobstojí tvrzený důvod naléhavého právního zájmu – hrozící dražba uvedeného majetku, o nějž jde v tomto řízení; převodu tohoto majetku na jiné osoby tu dostatečně brání právě ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (neboť takový převod majetku by byl v rozporu se zákonem a proto absolutně neplatný).
Odvolací soud tedy potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšné žalované straně náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 1. 1. 2010 a dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo dne 15. 12. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Arcibiskupství pražské navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedený dovolatel především zdůrazňoval, že je přesvědčen o tom, že v daném případě je na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Žalobci tu nejde pouze o docílení toho, aby byl zapsán v katastru nemovitostí ohledně sporného pozemku jako vlastník, ale žaloba tu byla podána „pod tlakem naléhavé situace, kdy reálně hrozilo vážné ohrožení jeho práv a oprávněných zájmů tím, že ohledně předmětného pozemku měla v krátkém čase proběhnout dražba. Důsledkem proběhlé dražby by pak bylo, že by předmětný pozemek na základě příklepu licitátora nabyl třetí subjekt, a to originárním nabytím vlastnictví, které do budoucna již zcela vyloučí možnosti případné restituce tohoto pozemku žalobcem. Dovolatel přitom uváděl, že sporný pozemek je obklopen pozemky žalobce, jde o pozemek využívaný římskokatolickou farností kostela sv. F. z A. v P. a není k němu přímá přístup k veřejné komunikace, takže případný vydražitel pozemku se bude s jistotou domáhat zřízení odpovídajícího věcného břemene. Žalobce by tedy utrpěl značnou závažnou majetkovou újmu při řešení dispozičně zcela nevyhovující situace. Za této situace je dovolatel přesvědčen, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném vlastnictví k předmětné nemovitosti je dán.
Pokud odvolací soud poukazuje, uváděl dovolatel, na případné budoucí restituce církevního majetku, pak se tyto restituce uskuteční zřejmě v časově nejistém horizontu, zatím co žalobci hrozí bezprostřední nebezpečí naprostého zmaření samotné možnosti realizace restituce pozemku, o nějž jde v tomto řízení.
Podle názoru odvolatele není tu přípustné přistoupit k řízení konkrétního případu žaloby na určení vlastnického práva paušálně s poukazem na ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., což by se ve spojení s dlouhodobou nečinností zákonodárce co do přikročení k vydání předpisu, na nějž pomýšlí ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., tu vše obrátilo v tomto konkrétním případě v neprospěch práv a zájmů církevních subjektů. Dovolatel má i za to, že znění ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. zamezuje pouze převodům vlastnického práva k nemovitostem, ale dražba (o niž jde v daném případě) není jako originární způsob nabytí vlastnictví převodem vlastnického práva, a tedy pod režim tohoto ustanovení nespadá.
Dovolatel má za to, že soudy měly v daném případě vycházet z právních závěrů nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02, a neměly žalobu žalobce zamítnout „pouze s formalistickým odůvodněním a s odvoláním se na nečinnost zákonodárce (na neexistenci očekávané příslušné právní úpravy)“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě řešil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze se žalobou (návrhem na zahájení soudního řízení) domáhat, aby soud rozhodl o určení práva nebo právního vztahu, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze majetek ve smyslu tohoto zákona (srov. §1 zákona č. 229/1991 Sb.), jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiných subjektů až do přijetí zákona o tomto majetku. Zatím byl ohledně majetku církví, náboženských společností, řádů a kongregací vydán jen zákon č. 289/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů, řeholních řádů a kongregací a olomouckého arcibiskupství.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze 14. 9. 2010 (sp. zn. 17 Co 458/2004 Městského soudu v Praze) uváděl (na str. 5 rozsudku), že při svém rozhodování měl na zřeteli rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (srov. §19 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.), v jehož právních závěrech bylo zdůrazněno, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost přešla na stát v rozhodném období podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů formou určení vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, není tu v případě absence legitimního očekávání n straně navrhovatele naplněna preventivní povaha žaloby podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy tu není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Naproti tomu dovolatel ve svém dovolání z 9. 12. 2010 má za to, že v daném případě jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 663/06 (uveřejněného pod č. 149 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), v němž byly zaujaty právní názory, že „přestoupí-li některá ze složek moci ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování např. soudní moci, musí tu nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování. Obecné soudy v tomto smyslu chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily se žádostí o spravedlnost a pokud jejich žaloby zamítají pouze s formalistickým odůvodněním s odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci předpokládané nové právní úpravy), nevyjímaje i dlouhodobé nečinnosti Parlamentu ČR, jako neslučitelné s požadavky právního státu.“ Odvolací soud ovšem k těmto právním závěrům Ústavního soudu ČR naproti tomu ve svém rozsudku ze 14. 9. 2010 zase připomínal, že Ústavní soud ČR tu akceptuje nutnost vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných okolnostech, a posuzovat, zda je projednávaný případ hodný zvláštního zřetele pro své neobvyklé okolnosti, spočívající ve formě přechodu věci na stát; jde tu o posouzení toho, zda tu určovací žaloba je či není vyloučena a zda by bylo možné ji pojmout jako žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční), mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu se závazkem plynoucím z ustanovení §29 zákona o půdě, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989 se zřetelem na relevantní konkrétní okolnosti souzené věci včetně uplynutí adekvátního času pro vydání nového restitučního předpisu, ve smyslu závazku založeného na ustanovení §29 zákona 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů a zejména vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR bylo nutno v daném případě posoudit, zda závěry odvolacího soudu v tomto případě (že „v tomto konkrétním případě neexistují žádné důvody zvláštního zřetele, že se nejedná o tolik specifický případ z těch případů, kdy majetek církevních subjektů přešel na stát způsobem uvedeným v zákoně č. 229/1991 Sb.“ a také, že „převodu majetku, o nějž jde v tomto řízení, na jiné osoby dostatečně brání právě blokační ustanovení §29 zákona o půdě, neboť převod majetku hrozící dražbou by byl, podle názoru odvolacího soudu, contra legem a tedy by byl stižen absolutní neplatností.“) jsou v plném souladu s hmotněprávním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. (i v souvislosti s procesněprávním ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu).
Pochybnosti tu vyvolává i výklad ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., zaujatý odvolacím soudem, který není totožný s výkladem přijatým Ústavním soudem ČR v již citovaném nálezu z 24. 6. 2009, I. ÚS 663/06, kladoucím důraz na „rozlišování zvláštností konkrétních případů bez paušální aplikace ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.“ Další pochybnosti pak vyvolává výklad ustanovení §29 zákona č 229/1991 Sb., zaujatý odvolacím soudem co do pojetí „převodu do vlastnictví“, dopadajícího podle názoru odvolacího soudu (bez širšího zdůvodnění) i na nabytí nemovitosti dražbou.
Je zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel striktně z ustanovení dosavadní právní úpravy, čemuž odpovídají jeho závěry jak z hlediska hodnocení procesněprávních ustanovení, tak z hlediska hmotného práva. Dovolací soud ovšem nemohl při posuzování důvodnosti dovolání přehlédnout obecně platnou, ústavněprávně konformní, zásadu posuzování věci z hlediska hodnocení jednotlivého konkrétního případu . Zejména nemohl ponechat stranou při svém rozhodování důsledky plynoucí ze závěrů rozhodovací praxe Ústavního soudu , vztahující se konkrétně k problematice – zákonem dosud nevyřešené - navrácení církevního majetku. Dovolací soud považuje v této souvislosti připomenout závěry rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 22. 2. 2011, I. ÚS 2166/10, podle nichž „Specifické okolnosti věci odůvodňují výjimečné prolomení blokace církevního majetku, když jejího účelu a naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky“. Stejně tak je v poměrech posuzované věci významný závěr vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06. V něm Ústavní soud konstatoval legitimní očekávání stěžovatele ohledně vydání restitučního předpisu podle §29 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele není vyloučena, když je třeba „ji pojmout jako žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční).“ Uvedený závěr souvisí s výkladovou tendencí Ústavního soudu zaujatou v nálezu pléna Ústavního soudu přijatého pod dne 24. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, v němž byla konstatována „protiústavní nečinnost Parlamentu“ , spočívající v tom, že obecný restituční předpis ve prospěch církví a náboženských společností nebyl dosud vydán. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že podstatu ustanovení §29 zákona o půdě je třeba „spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností“, když „dispoziční omezení s historickým církevním majetkem slouží tolik k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona (srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010). Z nejnovější doby se úplnost připomíná rozhodnutí Ústavního soudu v konkrétní, jedinečné věci, a to ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, na jeho podrobné odůvodnění se v plném rozsahu odkazuje. Dovolací soud v této konkrétní věci (s důrazem na možnost individuálního posouzení případu) vychází z toho, že běh času je takovou skutkovou okolností (ve vztahu k dlouhodobé nečinnosti státu), která představuje možnost uplatnění práva na určení vlastnického práva subjektu, jemuž svědčí legitimní očekávání k navrácení dotčeného majetku, a to i formou určovací žaloby, jako se to stalo v daném případě. Na rozdíl od odvolacího soudu dospívá dovolací soud v této věci k závěru o možnosti posouzení věci z hlediska posouzení okolností konkrétního případu ve světle tvrzení žaloby. Ta spočívá primárně na uplatnění právně relevantních důvodů o ohrožení osudu předmětné nemovitosti cestou možné dražby s důsledky originárního nabytí vlastnictví třetím subjektem, vůči němuž by bylo pozdější uplatnění nároků žalobce vyloučeno. Nelze upřít důvodnost argumentaci žalobce, podle níž v tomto konkrétním případě vzhledem ke skutkovým okolnostem a jejich nevratnému právnímu dopadu na poměru žalobce mu hrozí bezprostřední nebezpečí naprostého zmaření samotné možnosti realizace restituce církevního majetku, který se měl uskutečnit v časově zcela nejistém horizontu a jejichž řešení žalobce marně očekává již téměř 20 let. Stejně je právně významný závěr, formulovaný v dovolání, podle něhož smyslem ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., bylo zamezit, aby s původním církevním majetkem, odňatým církvi za totalitního režimu, bylo dále disponováno, a zajistit tak, aby jeho případnými převody na další subjekty nebylo ztíženo, popř. zcela znemožněno jeho navrácení církevním subjektům, které byly jeho původními vlastníky.
Nemohl proto odvolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. v souladu (a nikoli v rozporu) s tímto hmotněprávním ustanovením, když tento výklad vyúsťuje v závěry, které jsou rozdílné od citovaných závěrů Ústavního soudu ČR (v nálezu I. ÚS 663/06, uveřejněném pod č. 149 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Pochybení bylo nutno spatřovat jednak v tom, že nebyly v daném případě objasněny žalobcem zdůrazňované zvláštnosti konkrétního případu, a že na základě případného dalšího objasnění zvláštností konkrétního případu se odvolací soud zevrubněji nevypořádal s právní otázkou, které způsoby nabytí do vlastnictví lze ještě zahrnout do pojmu „převádět do vlastnictví“, použitého v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že tu u dovolání dovolatele je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a že u dovolání dovolatele je dána i opodstatněnost dovolání (ve výtce rozsudku odvolacího soudu jako rozhodnutí založenému na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), spočívajícím na nesprávném výkladu použitého právního předpisu, rozdílného od výkladu obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR, přičemž výkladovými závěry Ústavního soudu ČR jsou obecné soudy zásadně vázány.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovolání přípustným (podle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu) i dovoláním důvodným (podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu) a zaměří se na objasnění toho, zda v daném případě jsou nebo nejsou zvláštnosti konkrétního případu, umožňující uplatnění nároku žalobce podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, a dále toho, zda tu hrozilo nebo nehrozilo nabytí pozemku do vlastnictví jiné osoby způsobem, který má na zřeteli ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., když stanoví, že majetek církví, náboženských společností, řádů a kongregací „nelze převádět do vlastnictví jiným osobám“. Soud prvního stupně bude vycházet při svém posuzování věci zejména z právních závěrů nálezů Ústavního soudu ČR uveřejněného pod č. 149 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
V tomto dalším řízení bude rozhodováno o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 2 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu