ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1923.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1923/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. J. , bytem v P., zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení 3.882.458,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 68/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. 68 Co 554/2011-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, č. j. 16 C 68/2010-29, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 3,882.458,78 Kč s 22-ti procentním úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 1997 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně tvrdila, že dne 10. 7. 1996 byla Českou národní bankou (dále jen ČNB) zavedena nucená správa na Realitbanku, a. s. a zároveň bylo oznámeno, že náhrady za vklady všem klientům Realitbanky, a. s. budou vyplaceny do výše čtyř milionů Kč. Správce pověřený výkonem nucené správy v Realitbance, a. s. rozhodnutím č. 5 ze dne 15. 7. 1996 sdělil, že výplata náhrad vkladů bude klientům vyplacena bez jakéhokoliv omezení. Následně v rozporu s tím vydal pověřený správce rozhodnutí č. 7, které upravovalo podmínky vyplacení náhrad za podmínek stanovených ČNB a jednou z podmínek bylo vyloučení právnických a fyzických osob se zvláštním vztahem k bance, jak jsou uvedeny v ustanovení §19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Žalobkyně jako sestra členky představenstva Realitbanky, a. s., Ing. Z. L. byla tímto rozhodnutím vyloučena z výplaty náhrad vkladů u Realitbanky, a. s. Podle žalobkyně se tímto jednáním žalovaná dopustila nesprávného úřadního postupu, jelikož neoprávněně a diskriminačně vyloučila žalobkyni z výplaty náhrad vkladů u Realitbanky, a. s. Výše škody představuje zůstatek vkladu na účtu žalobkyně u Realitbanky, a. s. ke dni 31. 12. 1996.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť v jejím jednání nelze spatřovat nesprávný úřední postup, jelikož se o úřední postup vůbec nejednalo. Žalovaná poskytla některým vkladatelům náhradu vkladu na základě smlouvy uzavřené podle §534 o. z., tedy na základě soukromoprávního vztahu spočívajícího v přistoupení k závazku dlužníka. Vznesla i námitku promlčení, neboť žalobkyně se o tvrzené škodě dozvěděla již v roce 1996, kdy jí s odkazem na ustanovení §19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách byla odmítnuta výplata náhrady za vklad u Realitbanky, a. s.
Soud prvního stupně na daný případ aplikoval zákon č. 58/1969 Sb., neboť k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v roce 1996. Uzavřel, že žalovaná se nesprávného úředního postupu nedopustila, neboť neměla zákonem či jiným předpisem uloženou povinnost poskytnout klientům banky, na kterou byla zavedena nucená správa, náhradu za vklady nad rámec povinného pojištění vkladů. Pokud uzavřela s Realitbankou, a. s. smlouvu, kterou se zavázala poskytnout bance prostředky na výplatu náhrad za vklady, jednalo se o soukromoprávní vztah bez vazby na její zákonem stanovenou činnost (§1,2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance ve znění pozdějších předpisů). Bylo rovněž otázkou smluvního vztahu mezi žalovanou a Realitbankou, a. s., do jaké výše a za jakých podmínek budou náhrady za vklady vypláceny. Pokud žalovaná výplatu náhrad za vklady podmínila eliminací osob se zvláštním vztahem k bance ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 21/1992 Sb., nelze v takovém postupu shledat porušení právních předpisů, a to ani Listiny základních práv svobod či správního řádu.
Soud prvního stupně nad rámec uvedl, že nárok žalobkyně by byl, s ohledem na ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb. promlčen, neboť žalobkyně se o vzniku škody dozvěděla nejpozději dne 26. 9. 1996, kdy žalovaná jejímu tehdejšímu právnímu zástupci oznámila, že žalobkyni nebude náhrada za vklad poskytnuta. Na běh tříleté promlčecí doby nemá vliv trestní stíhání JUDr. Ing. P. M., neboť zkoumání původu peněžních prostředků nemohlo na věci nic změnit.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně – vzhledem k době tvrzené škody – aplikoval ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb . Podle uvedeného ustanovení stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem.
Posledně zmíněný pojem vyložil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008 , podle nichž nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z žádného právního předpisu ani ze smlouvy uzavřené mezi ČNB a Raelitbankou, a. s. nelze dovodit povinnost státu, ať již ČNB nebo jiné jeho organizační složky jako nositele veřejné moci, vyplatit vklad žalobkyně, tudíž nelze dovodit nesprávný úřední postup žalované. Česká národní banka je podle §1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance ústřední bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem, má postavení veřejnoprávního subjektu, jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném zákonem, hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem, který jí byl svěřen státem. Je subjektem veřejnoprávním, ale může vystupovat i ve vztazích soukromoprávních jako jejich soukromoprávní subjekt.
Poukázal na rozhodnutí ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 41/98 , v němž vyslovil, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Určitá instituce podle povahy konkrétné činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je třeba zvážit, o jaký druh konkrétní činnosti se jedná.
Odvolací soud zaujal názor, že uzavřením smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 23. 7. 1996 s Raelitbankou, a. s. podle ustanovení §534 o. z. se žalovaná zavázala za Realitbanku, a. s. uhradit vklady vkladatelům banky jako subjekt soukromoprávního vztahu, nikoliv jako orgán státu, byť tím sledovala stabilizaci bankovního sektoru . Podmínkou výplaty bylo vyloučení osob se zvláštním vztahem k Realitbance, a. s. (§19 zákona č. 21/1992 Sb.). Žádný z právních předpisů však žalované neukládal povinnost takovou smlouvu o přistoupení k závazku uzavřít. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Pokud žalobkyně namítala, že se žalovaná dopustila diskriminace , neboť z náhrad vyloučila určitou skupinu osob a tím porušila článek 3 listiny základních práv a svobod, v této souvislosti odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/02. Ústavní soud dovodil, že pokud by mělo dojít k diskriminaci, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Odvolací soud vyslovil závěr, že tyto podmínky diskriminace nebyly žalobkyní ani tvrzeny, natož prokázány. Zde je nutno vzít v úvahu, že naopak ustanovení §19 zákona č. 21/1992 Sb. předpokládá odlišná práva a povinnost osob se zvláštním vztahem k bance a umožňuje, aby se jejich právní postavení odlišilo od práv a povinností běžných vkladatelů.
Proti tomu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku zásadního významu. Za tuto považoval zodpovězení otázky, zda v daném konkrétním případě ČNB jednala jako subjekt soukromého práva či naopak zda její jednání mělo a má veřejnoprávní charakter.
V tomto směru se dovolatelka domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který shledává v zodpovězení otázky, zda v daném konkrétním případě Česká národní banka jednala jako subjekt soukromého práva či naopak zda její jednání mělo a má veřejnoprávní charakter. Dovolatelka dovozovala, že ČNB při jednání, které má charakter převzetí závazku, vystupovala po uvalení nucené správy na Realitbanku a. s. jako zástupce státu při výkonu dohledu nad finančním trhem. Podle dovolatelky při tomto dohledu má ČNB svěřeny kompetence správního úřadu, zastupuje tedy stát, sleduje a zohledňuje zájmy státu a jedná jeho jménem. Jedná se tedy zcela zjevně o jednání orgánu státní správy a jde tedy o akt nositele veřejné moci jako takové.
Jedná-li pak ČNB jménem státu, je jakékoli jednání, které je pod tento postup podřaditelné, vždy jednáním veřejnoprávním a nemůže být považováno za soukromoprávní – podnikatelský vztah. Navíc je zřejmé, že Česká národní banka svým jednáním fakticky převzala závazek (resp. k němu přistoupila) s tím, že případná ztráta z této operace bude hrazena ze státního rozpočtu. Poukazovala na skutečnost, že za všechny ČNB poskytnuté finanční prostředky bankám v nucené správě vydal záruky (garance) stát – Ministerstvo financí v souvislosti s konsolidací a stabilizací bankovního sektoru. Konkrétně v tomto případě na základ usnesení vlády č. 51/97 ze dne 25. 1. 1997. ČNB tak byla poskytnuta náhrada jejího plnění ze státního rozpočtu. Podle dovolatelky tato záruka ve prospěch ČNB byla vydána v souvislosti s konsolidací a stabilizací bankovního sektoru. Podle dovolatelky z výše uvedeného lze mít za prokázané, že činnost ČNB v tomto případě přesahovala její jakoukoliv soukromou aktivitu. ČNB tyto záruky čerpala a tedy finanční prostředky vyplacené ve formě náhrad šly jednoznačně z rozpočtu státu. Na stabilizaci bankovního sektoru se podíleli všichni daňoví poplatníci ČR.
Pokud je Česká národní banka z definice ústřední bankou a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem, pak má při této své činnosti postavení nositele veřejné moci a jako nositel veřejné moci se dopustila nesprávného úředního postupu tím, že žalobkyni vyloučila z výplaty náhrad za vklady. Tvrdila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci a dále, že je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí dané věci. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávající se žalobkyně tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 plísm. v) o..ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.( ze závěrů Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 66/2011)
Ve světle shora uvedených zákonných ustanovení a zmíněného výkladového závěru dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka předložená dovolacímu přezkumu nesplňuje požadavek otázky zásadního právního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází v tomto směru z odpovídající volby právního předpisu, který se na posouzení tvrzeného nároku vztahoval. Povahu tvrzeného porušení práva uplatňovaného vůči žalované rozebral odvolací soud přiléhavě s odkazem na jím citované rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud nemá důvodu od těchto závěrů se odchýlit.
Připomínají se v této souvislosti závěry, které dovolací soud již vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1126/2012 ze dne 11. 7. 2012. V něm dospěl k závěru, podle něhož: „Česká národní banka jako ústřední banka České republiky a orgán vykonávající dohled nad finančním trhem má status veřejnoprávního subjektu (resp. právnické osoby), kterému jsou svěřeny kompetence správního úřadu ve stanoveném rozsahu (§1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance). Ústavní soud ovšem ve své judikatuře poukázal na to, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná (viz nález ÚS ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, č. 147).
V posuzované věci došlo dne 23. 7. 1996 mezi Českou národní bankou a obchodní společností Realitbanka, a. s., k uzavření smlouvy podle ustanovení §534 obč. zák. o přistoupení k závazku. ČNB se tímto ujednáním zavázala vyplatit vkladatele označeného dlužníka, přičemž tak učinila s obecnou podmínkou vylučující z okruhu věřitelů osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu §19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Sjednaná dohoda má přitom povahu soukromoprávního úkonu, neboť Česká národní banka při jejím uzavření jednala nad rámec svých veřejnoprávních povinností – z pohledu jejího zákonem vymezeného dohledu nad finančním trhem a bankovními subjekty na něm působícími .
Nutno je zdůraznit, že právní úprava v rozhodné době (tedy v období zavedení nucené správy) umožňovala – v případě neschopnosti banky dostát závazkům vůči svým vkladatelům – poskytnutí náhrady za vklady z Fondu pojištění vkladů pouze fyzickým osobám (viz ustanovení §41a odst. 5 zákona o bankách, ve znění do 31. 8. 1998). Opatření uskutečněné Českou národní bankou v podobě výše uvedené dohody tedy bylo provedeno nad rámec tehdy platné právní úpravy, která uspokojení pohledávek z vkladů právnických osob v takové situaci nepřipouštěla. Česká národní banka, jednající v daném případě v rovině soukromoprávní, byla oprávněna upravit podmínky svého přistoupení k závazku dlužníka a nezahrnout tak mezi osoby určené k vyplacení vkladů jistý obecně stanovený okruh subjektů (tj. i žalobce). Porušení právní povinnosti na její straně nelze shledat. V ustanovení §534 obč. zák. se mimoto uvádí, že kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Jak se ovšem z textu zákona dále výslovně podává, věřiteli z tohoto ujednání přímé právo nevznikne. Věřitel se dohody o převzetí plnění neúčastní, zůstává mimo závazkový vztah založený touto dohodou; z dohody o převzetí plnění mu nevznikají ani práva (např. na náhradu škody podle §420 obč. zák.), ani povinnosti.
Ve shora naznačených intencích lze rovněž dovodit, že žalobce není oprávněn po státu vymáhat náhradu tvrzené majetkové škody ani podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, poněvadž žalovaná z tohoto právního titulu není pasivně věcně legitimována. Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu proto nemůže být úspěšná (jak patrno zde). Režim zákona č. 58/1969 Sb. se na posuzovanou věc nevztahuje“.
Závěr odvolacího soudu o distinkci v postavení dotčeného orgánu buďto z hlediska práva soukromého nebo veřejného odůvodnil odvolací soud rovněž přiléhavě odkazem na relevantní závěry rozhodnutí ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 41/98
Dovolání přitom – kromě opakované argumentace, se níž se odvolací soud již náležitě vypořádal – se koncentuje pouze do výkladu pojmu diskriminace. Této argumentaci nelze přisvědčit, už s odkazem na závěry shora uvedeného jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebyly tu u dovolání splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12.2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů v dovolacím řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu