ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1962.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1962/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) S. K., b) M. K., a c) M. K., právních nástupců žalobkyně Vlasty Kučerové, zemřelé dne 27. 12. 1999, všichni žalobci zastoupeni JUDr. Adamem Rakovským, advokátem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovaným 1) PaedDr. P. P., a 2) P. P., právním nástupcům žalované Vlasty Pilátové, zemřelé dne 10. 5. 2003, žalovaný ad 1) zastoupen JUDr. Pavlem Omelkou, advokátem ve Zlíně, Sadová 6, žalovaný ad 2) zastoupen JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou ve Zlíně, Zarámí 4077, pro nahrazení projevu vůle – uzavření dohody k vydání věci, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 286/94, o dovolání žalovaného ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2010, č. j. 20 Co 842/2010-266, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2010, č. j. 20 Co 842/2010-266, se v celém rozsahu zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 2. 2002, č. j. 5 C 286/94-136, a to tak, že žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci – ve znění předestřeném v rozsudku odvolacího soudu – podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Důvodem uplatnění restitučního nároku ze strany manželů Stanislava a Vlasty Kučerových (právní předchůdkyně žalobců) byla skutečnost, že na počátku 70. let byl vůči nim vysloven trest propadnutí majetku (nemovitostí nacházejících se v kat. úz. P., obec Z.) do vlastnictví státu. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 7. 1990, č. j. Rt 229/90-70, byli tito žalobci rehabilitováni a stali se tak oprávněnými osobami k vydání předmětných nemovitostí.
Odvolací soud ve věci rozhodoval podruhé; po zrušení svého předcházejícího rozsudku ze dne 26. 8. 2003, č. j. 20 Co 371/2002-181, nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1468/07. Shledal další důvody pro vyhovění návrhu žalobců na uzavření dohody o vydání nemovitostí, změnil však okruh osob povinných k vydání majetku (čímž také rozšířil účinky svého rozhodnutí na celek sporných nemovitostí, a nikoli jen na spoluvlastnický podíl k nim). Uzavřel, že povinnou osobou k uzavření předmětné dohody je nejen žalovaný ad 1) PaedDr. P. P., ale také žalovaný ad 2) P. P. jakožto jeden z procesních nástupců V. P.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaní P. a P. P. byli ve vztahu ke svým právním předchůdcům, manželům L. a V. P., osobami blízkými (synové). JUDr. L. P. byl pracovníkem soudu, a proto byl spolu s osobami žijícími s ním ve společné domácnosti ve smyslu §1 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 314/9000/66 ze dne 16. 3. 1966 (součást vyhlášky MF č. 104/1966 Sb.) vyloučen z užívání a nabývání věcí získaných státem. Spolu s ním pak (s ohledem na vedení společné domácnosti) do této kategorie osob spadala jeho manželka V. P. a jejich syn P. P.. Přesto došlo ze strany těchto osob na základě kupní smlouvy ze dne 19. 3. 1974 (tedy za účinnosti citované směrnice) k nabytí vlastnictví ke sporným nemovitostem. Z uvedeného vyplývá, že se tak stalo v rozporu s tehdy platnými předpisy (vzniká tedy povinnost věc vydat – viz ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). P. P. svůj spoluvlastnický podíl (ideální ½) posléze dne 9. 6. 1976 převedl na své rodiče, manžele V. a L. P. Vzhledem k jejich úmrtí měli být povinnými osobami ve vztahu k tomuto majetkovému podílu podle závěru odvolací instance oba žalovaní jako jejich právní nástupci. Pokud jde o druhou ideální polovinu nemovitostí, tato byla kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1976 převedena na žalovaného ad 1) PaedDr. P. P. ze strany jeho rodičů – jmenovaný je proto z tohoto titulu osobou povinnou k vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu další ideální ½ nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 1) dovolání. Jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel nezpochybňoval nárok oprávněných osob na vydání věcí, namítal však, že ve sporu není – a v době rozhodování krajského soudu již nebyl – v plném rozsahu pasivně věcně legitimován. Tvrdil, že v průběhu řízení došlo k další změně vlastnických vztahů k dotčeným nemovitostem – jejich podílovými spoluvlastníky se po úmrtí V. P. na základě dědického usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2005, č. j. D 1079/2003-29, stali dcery dovolatele (nezl. G. a K. P. – každá v rozsahu ideální 1/8) a druhý žalovaný P. P. (ideální ¼). Žalovaný ad 1) zdůraznil, že jej nelze zavázat k vydání podílu na nemovitostech, jehož není vlastníkem a nemůže tedy na oprávněné převést více práv, než sám má. Na podkladě napadeného rozhodnutí odvolací instance nemůže dojít k platnému převodu celého vlastnického práva na nové nabyvatele. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání žalovaného ad 1) prostřednictvím právního zástupce písemně vyjádřili. S ohledem na délku předmětného restitučního řízení (více než 19 let) žádali dovolací soud o přednostní projednání a rozhodnutí dané věci. Poukázali přitom na to, že dovolání může být důvodné (okruh žalovaných osob, zavázaných k vydání věcí, nekoresponduje s okruhem osob zapsaných v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci – žalobcům byl proto i zamítnut návrh na vklad vlastnického práva k jedné ideální polovině sporných nemovitostí do této veřejné evidence).
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný ad 1), zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvody uplatnil podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a taktéž ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o povinnosti vydat předmětné nemovitosti žalobcům jako oprávněným osobám ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Majetkovou křivdu, která se vůči manželům S. a V. K. v minulosti odehrála, bylo třeba napravit a zmírnit tak její následky formou navrácení tohoto majetku původním vlastníkům, popř. jejich právním nástupcům. Dovolací soud však zpochybňuje určený okruh osob, jež odvolací instance zavázala k vydání sporných nemovitostí.
Ačkoli lze v obecném slova smyslu přitakat odvolacímu soudu s jeho výkladem ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. z pohledu stanovení osob povinných k vydání předmětného majetku, je nutno zdůraznit, že nelze odhlížet od tvrzení podávajících se z obsahu dovolání žalovaného ad 1), jež se váží k jeho pasivní věcné legitimaci.
Z obsahu spisu je patrno, že původní žalovaná V. P. v průběhu restitučního řízení zemřela. Procesní nástupnictví ve formě univerzální sukcese pak mělo (z úřední povinnosti) proběhnout ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. – tedy za současného zjištění okruhu dědiců (děje se tak zpravidla v přímé souvislosti s dědickým řízením). Bylo-li Okresním soudem ve Zlíně vydáno usnesení o schválení dědické dohody ze dne 19. 1. 2005, č. j. D 1079/2003-29, měla být tato skutečnost v řízení zhodnocena a měly z ní být vyvozeny patřičné právní důsledky. Výsledek tohoto nesporného řízení, určující osoby, jež převzaly práva a povinnosti související s předmětem nynějšího restitučního řízení, se pak měl zřetelně odrazit i v obsahu samotného výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo formulováno znění dohody o vydání předmětných nemovitostí. Pakliže bude v řízení po provedení potřebných listinných důkazů prokázána existence shora označeného dědického usnesení, bude nutno text zmíněné dohody ve výroku rozhodnutí upravit tak, aby byli za osoby povinné označeni jak žalovaný ad 1/ PaedDr. P. P. (ve vztahu k ideální ½ nemovitostí), tak právní nástupci V. P. – G. a K. P. (každá v poměru ideální 1/8 k celku) a žalovaný ad 2/ P. P. (ve vztahu k ideální ¼ sporného majetku).
K námitce dovolatele, že jej nebylo možno zavázat k povinnosti uzavřít s žalobci dohodu o navrácení majetkových práv k více než jedné ideální polovině označených nemovitostí, si Nejvyšší soud dovoluje podotknout, že tato se – ve světle nově předložených listinných důkazů (založených ve spise) a současného stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí – jeví být oprávněnou.
Dovolacímu soudu však až na výjimky nepřísluší doplňovat dokazování – možnost provádět v dovolacím řízení důkazy je podle §243a odst. 2 věty první o. s. ř. výslovně omezena na prokázání důvodů dovolání; dokazování ve věci samé je nepřípustné. Je tomu tak proto, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.), a skutkový stav, ze kterého vycházel odvolací soud, tedy nemůže v řízení o dovolání doznat změny. Provedení důkazů v dovolacím řízení přichází v úvahu jen ohledně dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což ovšem neodpovídá právní podstatě posuzované věci – řešena je otázka pasivní věcné legitimace.
Zjišťování, kdo je procesním nástupcem toho, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, provádí soud z úřední povinnosti. Procesním nástupcem po zemřelé fyzické osobě je ten, kdo podle úpravy hmotného práva převzal práva nebo povinnosti, o které v řízení jde. Právním nástupcem zemřelého tak jsou obvykle jeho dědicové. Podle ustanovení §460 obč. zák. se sice dědictví nabývá smrtí zůstavitele, ale otázka okruhu dědiců nebývá obyčejně k tomuto okamžiku jasná a její vyřešení se posouvá až do skončení dědického řízení (zpravidla až z jeho výsledku je pak zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde). Odvolací soud tedy v řízení pochybil, pokud při určení procesního nástupnictví po zemřelé žalované V. P. nezohlednil od roku 2003 probíhající řízení o dědictví a nezjišťoval ex officio jeho výsledek, jenž byl podstatnou okolností pro rozhodnutí dané věci v souvislosti s určením okruhu osob, jež lze oprávněně zavázat k poskytnutí plnění (zde k uzavření dohody o vydání věcí).
V posuzovaném případě tak nastala situace, kdy dohoda , jejíž znění předestřel odvolací soud ve výrokové části svého rozhodnutí , není v plném rozsahu realizovatelná, neboť v části ukládá povinnost subjektu, který byl vlastníkem pouze ideální ½ nemovitostí a ve vztahu ke zbývajícímu podílu mu s ohledem na výsledek dědického řízení nesvědčí vlastnický vztah; v této části tedy žalovaný ad 1) není pasivně věcně legitimován. Zavázat k vydávací povinnosti je proto nutno – v naznačeném rozsahu – osoby, jimž náleží podle obsahu dědického usnesení vlastnické právo k druhé ideální polovině těchto nemovitostí (spoluvlastnické podíly: P. P. ¼, G. P. 1/8, K. P. 1/8). Bez tohoto vymezení není možno dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí; nabývací titul v podobě dohody o vydání věcí podle napadeného rozsudku odvolací instance neukládá povinnost všem relevantním subjektům, jimž svědčí k nemovitostem (spolu)vlastnické právo.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud zaujal správný právní názor, když stanovil, že žalobcům (oprávněným osobám) je třeba sporné nemovitosti v restituci navrátit a že povinnost k jejich vydání stíhá osoby, resp. právní nástupce osob, jež nemovitosti nabyly v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Jak ale bylo řečeno, z hlediska náležitého určení osob povinných k uzavření dohody o vydání věcí je nutno osvětlit, zdali je odůvodněné tvrzení o odlišném okruhu dědiců a tedy i pasivně legitimovaných osob k vydání výše naznačeného spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem.
Ze shora vyslovených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu