ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2202.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2202/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Elektroporcelánu Louny, a. s. , IČ 4990 2521, Louny, Postoloprtská 2685, zastoupeného Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, 110 00 Praha 1, Konviktská 224/291, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 2. 2011, sp. zn. 15 Co 44/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 113/2008 (žalobce Elektroporcelánu Louny, a. s., IČ 4990 2521, zastoupeného Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, proti žalované Obci Merklín , 362 24 Merklín č. 6, zastoupené Mgr. Romanem Šlechtou, advokátem, 360 01 Karlovy Vary, Ulice Dr. Davida Bechera 24, o vyklizení nemovitosti a o určení vlastnictví k nemovitosti), takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující akciové společnosti, podané u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 113/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu z 30. 9. 2009, č. j. 18 C 113/2008-174. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalovaná Obec Merklín je vlastníkem budovy na pozemku v katastrálním území M., zapsané na listu pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj (katastrální pracoviště K. V). Byla však zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti žalované obce vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku budovu na pozemku v katastrálním území M. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalované obci náhradu nákladů řízení v plné výši.
O odvolání žalující akciové společnosti Elektroporcelánu Louny proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 7. 2. 2011, sp. zn. 15 Co 44/20190. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 30. 9. 2009, č. j. 18 C 113/2008-174, změněn ve věci samé (výroky označenými I. a II.). Bylo určeno, že žalovaná obec M. je vlastníkem jedné ideální poloviny budovy na pozemkové parcele v katastrálním území M. u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj. Zamítnut byl vzájemný návrh žalované Obce M., domáhající se určení, že je vlastníkem i druhé ideální poloviny budovy na pozemku v katastrálním území M. Byla také zamítnuta žaloba žalující akciové společnosti Elektroporcelán Louny, aby žalované Obci Merklín bylo uloženo vyklidit budovu na pozemku v katastrálním území M. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, jež jeho vydání předcházelo (§212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolací soud považuje odvolání za důvodné částečně.
Odvolací soud poukazoval na výsledky zjištění v této právní věci, že v katastru nemovitostí je nyní jako vlastník budovy v obci Merklín (nadcházející se na pozemku v katastrálním území M.) zapsána akciová společnosti Elektroporcelán Louny, přičemž jako nabývací titul je tu zapsána smlouva, sepsaná notářských zápisem z 3. 12. 1993 o převodu uvedené nemovitosti Fondem národního majetku ČR. Polovina domu v obci Merklín (se zvláštním vchodem) je ve správě Elektroporcelánu Louny a druhá polovina domu (rovněž se zvláštním vchodem) byla ve správě bývalého Místního národního výboru Merklín (nyní Obce Merklín), a to již na základě smlouvy o sdružení , uzavřené mezi bývalým Okresním národním výborem Karlovy Vary a národním podnikem Elektroporcelánu Louny z 5. 7. 1971, jakož i na základě smlouvy hospodářské ze 14. 8. 1973, uzavřené mezi Okresním národním výborem Karlovy Vary a Místním národním výborem Merklín. Budova v katastrálním území M. byla administrativně rozdělena usnesením rady Místního národního výboru v Merklíně ze 8. 11. 1979 s přidělením části budovy popisného čísla a části budovy s přidělením popisného čísla.
Odvolací soud vycházel z názoru, že tu bylo třeba aplikovat ustanovení zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), a to zejména ustanovení §11 odst. 4 tohoto zákona, podle něhož je stavba ve vlastnictví té organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, šlo-li o státní organizaci. Odvolací soud dále dodával, že tu bylo třeba aplikovat i ustanovení §350a odst. 1 hospodářského zákoníku, podle něhož smlouvou a sdružení se organizace zavazují, že spojí svou činnost nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu (v daném případě na základě smlouvy o sdružení státních organizací z 5. 7. 1971, týkající se také postavení budovy v M.). Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě je jak státní podnik Elektroporcelán Louny, tak Místní národní výbor v Merklíně tu vycházely ohledně uvedené budovy z práva společného hospodaření s touto nemovitostí. Odvolací soud byl toho názoru, že považuje budovu v M. (od 8. 11. 1979 označenou jako budova) za jedinou stavbu, a tedy za jeden předmět právního vztahu.
Odvolací soud má za to, že titulem pro nabytí spoluvlastnického podílu k jedné polovině této budovy pro Obec Merklín je zákon č. 172/1971 , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Nabývacím titulem pro žalující akciovou společnost Elektroporcelán Louny se stal vládou schválený privatizační projekt . Dne 29. 9. 1993 bylo v tomto případě vydáno rozhodnutí o privatizaci , jímž byl schválen privatizační projekt č. 22391, jehož součástí byl i soupis majetku , v němž je pod položkou č. 35 uvedeno, že na základě smlouvy o sdružení z 5. 7. 1971 je součástí majetku i polovina domu na stavebním pozemku v katastrálním území Merklín.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalující akciová společnost i žalovaná obec disponují nabývacím titulem vlastnického práva k jedné ideální polovině budovy v obci Merklín. Bylo proto částečně vyhověno žalobě o určení žalující akciové společnosti co do jedné ideální poloviny uvedené nemovitosti, zatím co „žalobní návrh žalované obce na určení vlastnictví i k druhé ideální polovině této nemovitosti byl zamítnut“.
Odvolací soud také potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žalobního návrhu o uložení povinnost žalované obci, aby budovu v Merklíně vyklidila; žalovaná obec užívá tuto budovu z titulu svého spoluvlastnického práva a má tedy právní důvod k jejímu užívání a žalující akciové společnosti nemohlo být přiznáno požadované právo na ochranu vlastnictví podle ustanovení §126 občanského zákoníku.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 3. 2011 advokátu, který žalující akciovou společnost v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 3. 8. 2011 podáno u Okresního soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolateka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolávající se akciová společnost především zdůrazňovala, že žalovaná obce v tomto řízení nedoložila základní podmínku pro přechod vlastnického práva ze státu na obec (ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. existenci práva hospodaření s nemovitostí, o niž jde v tomto řízení); „odkaz žalované obce na dodatek ke smlouvě o sdružení z 5. 7. 1971 bez předložení samotné smlouvy je nedostačující“; z předloženého dodatku ke smlouvě o sdružení nelze dovodit, v jakém rozsahu svědčilo právnímu předchůdci žalované obce právo hospodaření, kdy tu mělo také právo zaniknout, zda byl výkon tohoto práva něčím podmíněn apod.; pokud žalovaná obec neosvědčila existenci práva hospodaření, svědčící jejímu právnímu předchůdci, nemohla ani prokázat, že na ni přešlo vlastnické právo ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.
Uvedená dovolatelka souhlasí s tím, že u budov v Merklíně se jedná o budovu jedinou, která zahrnuje celou stavbu označenou oběma čísly popisnými. Žalující akciová společnost setrvává na svém názoru, že na ni na základě rozhodnutí o privatizaci přešlo vlastnické právo k celé toto předmětné budově. Dovolatelka přitom zdůrazňuje, že na ni dne 1. 1. 1994 byl převeden státní podnik Elektroporcelán Louny, který byl privatizován vkladem celého tohoto podniku do nově založené akciové společnosti Elektroporcelán Louny. Podle názoru dovolatelky „budova v obci Merklín nebyla ke dni rozhodnutí o privatizaci samostatným předmětem evidence v katastru movitostí, nýbrž byla evidována spolu s budovou jako budova jediná a náležitým způsobem byla uvedena v příslušné příloze k rozhodnutí o privatizaci“; uvedená předmětná budova se nemohla stát spoluvlastnictvím žalující akciové společnosti a žalované obce.
Dovolatelka ještě dodávala, že se tu nejedná o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (srov. §153 odst. 2 občanského soudního řádu); nejednalo se tu o případ, v němž by se účastníci mezi sebou jakkoli vypořádávali.
Ve vyjádření žalované obce k dovolání žalující akciové společnosti bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaná obec zdůrazňovala, že žaloba žalobce o vyklizení sporné budovy byla odvolacím soudem zamítnuta výrokem, označeným III., rozsudku odvolacího soudu; tento výrok je zcela totožný s výrokem pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně z 30. 9. 2009, č. j. 18 C 113/2008-174, Okresního soudu v Karlových Varech, takže se jedná o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a přípustnost dovolání proti němu by musela být posouzena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stejně je tomu i ohledně výroku rozsudku odvolávajícího soudu, že žalovaná obec je vlastníkem jedné ideální poloviny sporné budovy . Výrokem měnícím je v rozsudku odvolacího soudu pouze výrok tohoto rozsudku, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované obce, aby bylo určeno její vlastnické právo k celé sporné budově.
Podle názoru žalované obce žalující akciová společnost ve svém dovolání pouze polemizuje se skutkovými zjištěními, učiněnými soudem prvního stupně i dovolacím soudem. V tomto řízení měly soudy obou stupňů na základě celé řady provedených důkazů (zejména dodatku ke smlouvě o sdružení, uzavřeného 14. 6. 1974 právním předchůdcem žalující akciové společnosti a právním předchůdcem žalované obce), anebo písemným potvrzením předchůdce žalující akciové společnosti ze 6. 1. 1993, adresovaným žalované obci, za dostatečně prokázané, že ke dni 23. 11. 1990 vykonával Místní národní výbor v Merklíně ke sporné budově právo společného hospodaření s Elektroporcelánem Louny a k uvedenému dni se tedy Obec Merklín stala spoluvlastníkem sporné budovy. Jakým způsobem byla budova, o niž jde v tomto řízení, evidována v evidenci nemovitostí spolu s pozemkem v katastrálním území M., není po právní stránce významné pro posouzení otázky vlastnictví sporné budovy.
Podle názoru žalované obce bylo v tomto řízení prokázáno, že Místní národní výbor v Merklíně (právní předchůdce žalované obce) hospodařil s částí sporné budovy, která nese označení čp. 76, zatím co národní podnik Elektroporcelán Louny (právní předchůdce žalující akciové společnosti) hospodařil s tou částí této budovy, která byla později označena v M. Již ve smlouvě o družení činnosti a prostředků z 5. 7. 1971 bylo uvedeno, že “jednu polovinu budovy má Místní národní výbor v Merklíně a jednu polovinu má Elektroporcelán Louny“. Protože právo hospodaření k jedné polovině původní budovy náleželo právnímu předchůdci žalující akciové společnosti, a to té, která byla později označena jako čp. v Merklíně, byla do privatizačního projektu zařazena budova (čili vchod jako součást budovy v M.). Žalovaná obec nabyla ke dni 24. 5. 1991 (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) vlastnické právo k původní části budovy čp. v M. a žalující akciová společnost nabyla vlastnictví k součásti této budovy označené pak čp. v M.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. Dospěl poté k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo shodně s výrokem rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované Obci Merklín vyklidit budovu v obci Merklín, bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Shodný závěr ovšem platí i o měnícím výroku odvolacího soudu (odstavec I.), neboť obsahově jde o potvrzující rozhodnutí. Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je zde založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
V posuzované věci tento předpoklad diformity absentuje. Soud prvního stupně totiž určil, že žalovaná je vlastníkem celé nemovitosti a zamítl žalobu o její vyklizení. Odvolací soud pak rozhodl o tom, že žalované náleží toliko spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny, za současného zamítnutí žaloby o vyklizení. Z uvedeného plyne, že předpoklady přípustnosti dovolání i ohledně těchto (dovoláním napadených) výroků rozsudku odvolacího soudu, je třeba posuzovat shodně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 66/2011).
Pokud dovolávající se akciová společnost uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je třeba odkázat na shora uvedenou citaci přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle níž k takto uplatněným námitkám dovolací soud nepřihlíží. Shodný závěr platí ve vztahu k té části dovolání, v níž dovolávající se akciová společnost uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak to vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku ze 7. 2. 2011, sp. zn. 15 Co 44/2010 Krajského soudu v Plzni, zejména na str. 5 odůvodnění rozsudku, podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. (zejména ve znění zákona č. 210/1993 Sb.), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jakož i v souvislosti s ustanoveními §80 písm. c) a §153 odst. 2 občanského soudního řádu a také s ustanoveními §126 a §137 občanského zákoníku.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: „Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 12 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, která se k tomuto majetku vztahují.“ V daném případě nešlo o uplatněné nároky uvedeného druhu a ani o výjimky, které má na zřeteli ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno: „Rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení. Soudům je nenáleží přezkoumávat“. Pro závěr o tom, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 210/1993 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem (§10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.); není rozhodující v jaké fázi privatizace je tu příslušným orgánem o privatizaci rozhodováno (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde bys bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým (viz již č. 17/1972 a č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu může soud překročit návrh účastníků řízení a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věc na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje.
Z těchto uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího spočívá na řešení otázek, které již byly soudní praxí vyřešeny a nesplňuje tak požadavek otázky zásadního právního významu.
Pokud dovolání směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované co do zbývající ideální poloviny spoluvlastnického podílu, nemůže být žalobkyně subjektivně k podání dovolání legitimována. Platí, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech.
O takový případ zde nejde. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované co do zbylé poloviny nemovitosti, bylo rozhodnuto v neprospěch žalované, nikoliv žalobkyně. Na její straně tak absentuje závěr o tom, že by rozhodnutím odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, utrpěla žalobkyně nějakou újmu. Nastupují proto v této části důsledky plynoucí z ustanovení§243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §218 písm.b) o. s. ř.
Z výše řečených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl v plném rozsahu.
Dovolatelka akciová společnost Elektroporcelán Louny nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou Obcí Merklín v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání uvedené dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalované obci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu ve zmíněném vyjádření k dovolání v podstatě jen to, co již bylo ze strany žalované obce uvedeno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu