ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2238.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2238/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: Ing. F. Š. , a 2. R. Š. , (zastoupeného opatrovníkem Ing. Františkem Šopíkem), zastoupených v řízení o dovolání JUDr. Janou Tomkovou, advokátkou, 674 01 Třebíč, Bráfova 471/58, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze 7. 12. 2011, sp. zn. 59/ Co 71/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 221/93 (žalobců Ing. Františka Šopíka a Rudolfa Šopíka, zastoupených JUDr. Janou Tomkovou, advokátkou, 674 01 Třebíč, Bráfova 471/58, proti žalovaným: a) Ing. L. P. , a b) Ing. J. P. , zastoupeným JUDr. Michalem Paulem, advokátem, 100 00 Praha 10, Kutnohorská 309, o zrušení části kupní smlouvy), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, jež byla původními žalobci Františkem Šopíkem a Anastázií Šopíkovou podána u soudu 26. 8. 1993, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 11. 2010, č. j. 7 C 221/93-131. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o zrušení části (označené I. a II.) kupní smlouvy z 3. 6. 1971 (registrované bývalým Státním notářstvím v Uherském Hradišti dne 19. 7. 1971 pod sp. zn. R I 1007/71), kterou byly prodány do bezpodílového spoluvlastnictví manželům Ing. J. P. a D. P. pozemky parc. č. 1307, 1445, 1446, 1447, 1463/2, 1309, 1327, 1328, 1436, 1444, 1460, 1462, 1463/1, 1501 a 1502 (zapsané na listu vlastnictví č. 26 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherský Brod), jakož i pozemky parc. č. 2429, 2438, 2425/2, 2428, 2307/1, 2421, 2422 a 2427 (zapsané na listu vlastnictví č. 108 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherský Brod). Žalobcům bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalovaným náklady řízení částkou 11.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku).
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 59 Co 71/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti z 26. 11. 2010, č. j. 7 C 221/93-132 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 12. 2010, č. j. 7 C 221/93-137 (potvrzen ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými došlo ke změně tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu těchto nákladů 6.180,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud uváděl především, že svým usnesením z 12. 8. 2011, sp. zn. 59 Co 71/2011, průběhu odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §107 občanského soudního řádu o právním nástupnictví žalobců za zemřelou žalobkyni A. Š. a o ustanovení opatrovníka žalobci R. Š. ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť tento žalobce se nemohl z důvodu nemoci řízení dále účastnit, přičemž tímto opatrovníkem byl mu ustanoven žalobce Ing. F. Š.
Odvolací soud dále uváděl, že třebaže odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal jen žalobce Ing. F. Š., „jedná se v daném případě o úkon účastníka řízení, který je nerozdílným společníkem se žalobcem R. Š., jenž se tak rovněž účastní odvolacího řízení a účinky podaného odvolání se vztahují i na něho.
Odvolací soud zdůrazňoval, že se především zabýval pasívní legitimací žalovaných ohledně vůči nim uplatněného žalobního nároku. V tomto smyslu odvolací soud konstatoval, že žalobci uplatnili svůj nárok na zrušení části kupní smlouvy (ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.) vůči osobám, které ke dni nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) měly podle výpisu z katastru nemovitostí pozemky uvedené v žalobě ve svém vlastnictví a jsou právními nástupci předchozích vlastníků pozemků (Ing. J. P. a D. P.), kteří pozemky koupili kupní smlouvou z 3. 6. 1971 od prodávající F. Š. Odvolací soud měl však za to, že tento nárok musel být uplatněn vůči původním účastníkům uvedené kupní smlouvy, čemuž však v daném případě takto nebylo; žalobci byli o této okolnosti poučeni odvolacím soudem, aby mohli v této právní věci zaujmout odpovídající procesní stanovisko, ale žalobci setrvali na svém původním návrhu s odůvodněním, že jejich žaloba směřuje vůči vlastníkům, kteří byli zapsaní jako vlastníci pozemků v katastru nemovitostí v době podání jejich žaloby.
Odvolací soud proto dospěl k výslednímu právnímu závěru, že mu nezbylo než pro nedostatek pasívní legitimace na straně žalovaných potvrdit zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Změněn byl odvolacím soudem pouze odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně s přihlížením k ustanovením §8, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a k ustanovení §13 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 17. 1. 2012 advokátce zastupující žalobce Ing. F. Š. a dne 23. 1. 2012 opatrovníku žalobce R. Š. (tedy žalobci Ing. F. Š.); dovolání bylo podáno za oba žalobce dne 14. 3. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 12. 2011 (sp. zn. 59 Co 71/2011 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) i rozsudek soudu prvního stupně z 26. 11. 2010, č. jh. 7 C 221/93-131 Okresního soudu v Uherském Hradišti, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také že řízení v této právní věci je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé mají na rozdíl od názoru odvolacího soudu za to, že žaloba v této právní věci byla podána 25. 8. 1993 včas a řádně, a to proti žalovaným jako pasívně legitimovaným účastníkům tohoto řízení ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy proti osobám, které nemovitost držejí, nebo proti vlastníkům věcí). Podle názoru dovolatelů byla v průběhu tohoto řízení prokázána důvodnost žaloby pro doložení důvodu zrušení té části kupní smlouvy, kterou byly pozemky bezúplatně převedeny fyzické osobě.
Dovolatelé uváděli, že zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce je třeba spatřovat v posouzení otázky, že pokud žalobci postupovali při podání žaloby v souladu s tehdy platným zněním restitučního zákona, jako předpisu speciálního, nelze zhruba po dvaceti letech trvání nalézacího řízení mít za to, že výklad zákona z roku 1991 je opodstatněně změněn judikátem z roku 2000.
Dovolatelé dále vytýkají, že soud prvního stupně v této právní věci neměl vydat dne 28. 6. 2006 usnesení, kterým žalovaným prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti předchozímu rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 4. 1998, č. j. 7 C 221/93-36, „neboť je zcela nepravděpodobná náhoda, že se žalovaný Ing. J. P. dověděl o vydání rozsudku až dne 12. 10%. 2004, kdy si jej osobně vyzvedl v kanceláři soudu (on a jeho manželka byli totiž po celou tuto dobu v katastru nemnovitostí vedeni stále jako vlastníci nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), a to v jeho znění v době podání žaloby žalobci v této právní věci.
Podle původního znění uvedeného ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislost s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. ve vlastnictví osoby, již byly darovány nebo bezplatně převedeny, nebo ve vlastnictví této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby (srov. §4 a §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.): a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo b) že vlastník, jenž nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku se stanoví podle cenových předpisů, platných ke dni 24. června 1991, s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování. Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že žaloba podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (v již shora citovaném znění) směřuje vždy vůči původním účastníkům smlouvy, kteří pozemky smlouvou do vlastnictví nabyli, i když tito účastníci smlouvy později pozemek převedli do vlastnictví osoby blízké a v době uplatnění práva již vlastníkem nebyli.
Z citovaného rozhodnutí, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, dovolací soud v daném případě vycházel s přímým odkazem na toto uveřejněné rozhodnutí. Toto uváděné rozhodnutí měl na zřeteli i dovolací soud v tomto případě a měl za to, že tedy nelze přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2011 (sp. zn. 59 Co 71/2011 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, byla výsledným právním závěrem odvolacího soudu o tom, proti komu měla být podána žaloba v této právní věci, řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.).
Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 7C 221/93 Okresního soudu v Uherském Hradišti) pak dále rovněž nevyplývalo, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím i některou právní otázku, která by v rozhodovací činnosti odvolacího soudu (nebo v jeho činnosti směřující ke sjednocení rozhodování obecných soudů) nebyla dosud vůbec řešena, anebo právní otázku, jež by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovoplatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu