ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2283.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2283/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. Š., b) Mgr. M. K., a c) J. H., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39/PS 2, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Lutín, se sídlem v Lutíně, Školní 203, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem v Olomouci, Vídeňská 8, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 173/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2010, č. j. 12 Co 100/2010-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl ve výroku I. v napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2009, č. j. 10 C 173/95-334, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (jako právní nástupci oprávněné osoby) domáhali uzavření dohody o vydání ¼ nemovitostí – pozemků parc. č. 189/18 a parc. č. 122, nacházejících se v kat. úz. a obci L., zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 224 – vůči žalovaným (povinným osobám), a to v poměru 1/12 k celku ve vztahu ke každému z jednotlivých žalobců. Ve výroku II. soud prvního stupně zastavil řízení co do návrhu žalobců na uzavření obdobné dohody týkající se jiných tam specifikovaných nemovitostí, a to pro překážku litispendence. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud posuzoval uplatněný nárok ve shodě se soudem prvního stupně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vzal přitom za prokázané, že žalobci jsou právními nástupci původní žalobkyně M. Š. rozené S., která byla – s podílem o velikosti jedné čtvrtiny – jedním ze společníků veřejné obchodní společnosti „Sigmund – Pumpy, bratři Sigmundové, Lutín – Olomouc“, do jejíž majetkové podstaty patřily i předmětné nemovitosti. Nařízením říšského protektora Čech a Moravy ze dne 30. 9. 1940 byla na společnost uvalena nucená správa. Veškerý její majetek byl posléze rozhodnutím ze dne 31. 10. 1941 zabaven státní policií, s cílem jeho konfiskace ve prospěch Německé říše. Uvedené opatření protektorátního orgánu – jehož vydání bylo odůvodněno ustanovením §1 odst. 1 nařízení říšského protektora o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. 10. 1939 – shledaly soudy nicotným (nevyvolávajícím zamýšlené právní účinky). Po osvobození došlo ke znárodnění nemovitostí novelou dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., provedenou zákonem č. 114/1948 Sb. – vlastnictví právní předchůdkyně žalobců k nemovitostem tedy trvalo až do 27. 4. 1948.
Nižší instance dospěly k závěru, že právní předchůdkyně žalobců byla osobou oprávněnou k restituci majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., s tím, že restituční nárok měla uplatnit ve lhůtě do 1. 10. 1991. Výzva k vydání nemovitostí však byla adresována osobám povinným až dne 27. 12. 1994. V tomto směru soudy považovaly uplatněný nárok za zaniklý z titulu prekluze ve smyslu §5 odst. 2 citovaného předpisu. Usuzovaly, že ve vztahu k žalobcům nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., neboť k propadnutí sporného majetku státu nedošlo z důvodu rasové perzekuce ze strany tehdejších okupačních orgánů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž tomuto soudu vytkli především nesprávnost jeho právního závěru v otázce výkladu pojmu rasové perzekuce a prekluze restitučního nároku. Namítali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pro podporu svých tvrzení odkázali mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, jakož i na další judikaturu. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolací instance – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ad 2) se k dovolání písemně vyjádřila a navrhla jej odmítnout pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladu uvedeného v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – má-li napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobců v posuzované věci uplatnila restituční nárok vůči osobám povinným formou výzvy k vydání nemovitostí dne 27. 12. 1994, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty šesti měsíců od nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz §5 odst. 2). I v návaznosti na právní argumentaci, přijatou Nejvyšším soudem ve skutkově obdobné věci sp. zn. 28 Cdo 3157/2010 (týkající se týchž účastníků na straně žalující), lze proto v tomto směru nyní uvažovat pouze o možnosti aplikace ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jehož nynější znění bylo do citovaného předpisu zakotveno novelou provedenou zákonem č. 116/1994 Sb., s účinností od 1. 7. 1994.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona.
Jednou z podmínek, bez které nelze na původní žalobkyni nahlížet jako na osobu oprávněnou k restituci, je tedy předpoklad, že k převodu nebo k přechodu vlastnického práva v době nacistické okupace došlo z důvodu rasové perzekuce.
Při výkladu pojmu rasová perzekuce ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích Nejvyšší soud konstantně odkazuje na právní názor Ústavního soudu, jenž tento pojem pro účely restituční vyložil tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních či politických (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, č. 192).
Bylo-li v řízení zjištěno (zejména z nařízení Státní tajné policie v Brně ze dne 31. 10. 1941), že důvodem předmětného konfiskačního zásahu byl postoj rodiny Sigmundových, včetně právní předchůdkyně žalobců, k okupačnímu režimu – tedy jejich nepřátelství k Německé říši, nikoli původ či vyznání –, nelze učinit závěr o rasové perzekuci ve smyslu podmínky pro restituci nemovitostí podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tomuto restriktivnímu výkladu nasvědčují i určité pasáže zákonné úpravy problematiky bezprostředně po roce 1945. Tak v ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, se rozlišuje národní, rasová a politická perzekuce za německé okupace. Zmíněnému rozlišení konvenuje i dobový výklad předpisu, jak je obsažen zejména v publikaci Knapp, V.; Berman, T. Vrácení majetku pozbytého za okupace. Praha : V. Linhart, 1946, str. 57. Lze z něj dovodit, že národní perzekucí se rozuměl útisk kvůli české či jiné neněmecké národnosti, rasovou pronásledování občanů zejména židovského vyznání a politickou nepřátelský postoj k okupační moci (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 244/2005). Právní závěr nižších instancí o nenaplnění skutkové podstaty ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a tím také o nedůvodnosti žalobního návrhu je tedy správný.
Rovněž potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. o zastavení řízení pro překážku litispendence lze pokládat ze strany odvolací instance za opodstatněné.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní, žalované ad 1) v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou ad 2) na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu §243b odst. 5 a §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu