ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2366.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2366/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 170/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2011, č. j. 19 Co 225/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2011, č. j. 12 C 170/2010-55, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že Josef Urban, nar. 10. 7. 1913, byl ke dni své smrti vlastníkem pozemků parc. č. 108/2 a dalších v kat. úz. A. a L., jak jsou podrobně identifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit straně žalované náklady odvolacího řízení.
Žalobce (závětní dědic zemřelého) podal dovolání, v němž brojil především proti právním důvodům uvedeným odvolacím soudem a nadále tvrdil, že soud nesprávně aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Žalobce, jehož právní předchůdce převedl pozemky na stát neplatnou směnnou smlouvou uzavřenou v restitučním rozhodném období (v roce 1957), žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy , řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1998, dovodil, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
Tento právní názor však byl překonán rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době pro restituce, žádat o jejich vydání podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.).
Následovalo stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.), jehož argumentace zní zcela jasně tak, že určovací žaloba podaná ve věci, v níž bylo možné žalovat podle restitučních předpisů, obchází smysl a účel restitučního zákonodárství a při jejím podání absentuje legitimní očekávání a nelze ani dovodit naléhavý právní zájem žalobce podle §80 písm. c) o. s. ř.
Konečně pak Nejvyšší soud publikoval pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, konstatující, že osoba oprávněná domáhat se věci podle restitučních předpisů tak nemůže činit skrze žalobu na určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce.
Vypočtenou judikaturu dovolací soud bez výhrad respektuje; z mimořádně rozsáhlé řady judikátů lze zmínit např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, 28 Cdo 2020/2005, 28 Cdo 2102/2005 a mnohá další.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy ve smyslu shora citovaných ustanovení o přípustnosti dovolání postrádá judikatorní přesah.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu