ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2499.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2499/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. J. L., B., B. č. 29, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, 115 03 Praha 1, Bolzanova č. 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 3. 2012, sp. zn. 37 Co 78/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 229/2008 /žalobce Ing. J. L., Brno, Bodlákova č. 29, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, 115 03 Praha 1, Bolzanova č. 3, proti žalovanému Městu Rájec – Jestřebí, Blanenská 84, zastoupenému JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem, 678 01 Blansko, Masarykova č. 12, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Blansku z 3. 12. 2009, č.j. 4 C 229/2008-65. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že pozemek parc. č. /o výměře 4.300m2/ v katastrálním území R. n. S. je ve vlastnictví České republiky. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 24.871 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 3. 2012, sp. zn. 37 Co 78/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Blansku z 3. 12. 2009, č.j. 4 C 229/2008-65, potvrzen ve výroku o věci samé. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl uvedený rozsudek změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu těchto nákladů 25.080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech řízení odvolacího bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu těchto nákladů 25.277 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán /podle §212 občanského soudního řádu/ se závěrem, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce nesprávně dovozuje v tomto řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení z toho, že ohledně téhož pozemku je uplatněn v řízení před Pozemkovým úřadem v Blansku /řízení nyní přerušeném/, nárok ze strany žadatele H. S.; oprávněnou osobou je tu však, podle názoru žalobce, on sám – Ing. J. L., na něhož přešel restituční nárok jeho otce M. L. /původního vlastníka sporného pozemku/, přičemž žalobce má za to, že by bez jím požadovaného určení mohlo dojít k vydržení vlastnictví žalovaného města k tomuto pozemku, když toto město je od 16. 12. 1998 zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, nabytého jím údajně podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud však dospěl k závěru , že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobce se jím požadovaným určením nestane vlastníkem uváděného pozemku a ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví, takže tu nemůže být dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na takovém určení; odvolací soud také poukazoval na ustanovení §6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož jestliže nemovitosti přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo podle zákona č. 229/1991 Sb. vůči obci.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce. Změněn byl jen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně s poukazem na změnu zákona č. 235/2004 Sb. /o dani z přidané hodnoty/, související s odměnou za zastupování účastníka soudního řízení v tomto řízení advokátem.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 4. 2012 žalobci /k rukám jeho zmocněnkyně/ a dovolací soud ze strany žalobce, zastoupeného nyní advokátem, bylo dne 19. 6. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel má za to, že chybný právní názor soudů v této právní věci spočívá zejména v nesprávném posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnictví státu k nemovitosti, o niž jde v tomto řízení. Podle názoru dovolatele tato právní věc „pro svou právní složitost, kdy je tu nutno posoudit ve vzájemné souvislosti i protikladech problém vydržení a existenci podmínky naléhavého právního zájmu“, splňuje podmínku naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ i §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
V daném případě soudy obou stupňů nepřihlížely při posuzování naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení k ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož „do vlastnictví obcí nepřecházejí podle zákona č. 172/1991 Sb. věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu“.
Také skutečnost, že pozemek parc. č. v katastrálním území R. n. S. je zapsán v katastru nemovitostí na žalovaného přispívá ke splnění podmínky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení; žalobce totiž nemůže vůči státu uplatnit svou žalobu, když nemovitost není na stát zapsána v katastru nemovitostí a místo státu je tu v katastru nemovitostí nesprávně zapsána žalovaná obec jako vlastník sporného pozemku.
Podle názoru dovolatele je tu irelevantní otázka, na kterou poukazovaly oba soudy, zda nárok na pozemek bude případně uplatněn dalším restituentem z rodu S., jako někdejších vlastníků pozemku.
Soudy pochybily, podle názoru dovolatele, i v tom, že neprováděly v této právní věci žádné dokazování /jak je to uvedeno i v rozsudku soudu prvního stupně/, takže v tomto řízení nemohly soudy vyvodit jimi uváděné závěry o existenci podmínky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Závěry soudu obou stupňů o uvedené otázce byly tedy předčasné a neadekvátní.
Ve vyjádření žalovaného města k odvolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného dovolatel zcela pomíjí to, že v žalobě žalobce v této právní věci považoval stát /Českou republiku/ za subjekt, který by byl výsledkem tohoto soudního řízení dotčen, tj. měl by nabýt majetek, který je dosud v držení žalované obce; žaloba žalobce však tu nemohla být úspěšnou pro absenci státu /České republiky/ na straně žalované; šlo tu o žalobcem nevhodně použitý způsob právní obrany.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §6 odst. 5 a §14a zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ i s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou /návrhem na zahájení řízení/ uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právo stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu, nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ občanského soudního řádu /viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Podle ustanovení §6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže nemovitosti přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo podle tohoto zákona vůči obci.
Podle ustanovení §14a zákona č. 229/1991 Sb. věc nelze podle tohoto zákona vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu; oprávněná osoba má podle §13 odst. 5 tohoto zákona nárok na náhradu, která se poskytne podle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb..
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly věci z majetku státu do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat /s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona a §4 odst. 2 citovaného zákona, jež se týká věcí, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle předpisů restitučních/.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 6. 1995, III.ÚS 17/95 /uveřejněném pod č. 35 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR /byl k otázce naléhavého právního zájmu v řízení o žalobě na určení podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu zaujat právní názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže jde u žalobce o právní vztah /právo/ již existující /alespoň v době vydání rozhodnutí/ nebo jde-li o takovou procesní, případě hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být žalobce ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/ i z nálezů Ústavního soudu ČR /jimiž jsou obecné soudy vázány/, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v tomto případě, kdy měl rovněž na zřeteli uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry, řešil svým rozsudkem z 20. 3. 2012 /sp. zn. 37 Co 78/2010 Krajského soudu v Brně/, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem /zejména s hmotněprávními ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 172/1991 Sb. /a ani s procesním právem, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu /s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR/
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost odvolání dovolatele proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených v řízení o dovolání žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému městu nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k tomu, že v již zmíněném vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele bylo v podstatě uvedeno to, co již žalované město uplatnilo a vyjádřilo v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu