ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2535.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2535/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: TOMA, s. r. o. , IČ: 46970878, se sídlem v Břeclavi, Prostřední 1279/17, zastoupena JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem v Hodoníně, Velkomoravská 1, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, pro náhradu škody 418.005,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 63/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2011, č. j. 23 Co 553/2010-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 9. 2010, č. j. 22 C 63/2007-107, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 418.005,60 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované - konkrétně nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením před Okresním soudem v Břeclavi vedeném pod sp. zn. 4 C 432/1991 (resp. později pod sp. zn. 6 C 225/94). V předmětném řízení, které trvalo více než 13 let, byla projednávána žaloba na určení, že rozhodnutím členské schůze družstva Racio (sídlo v Břeclavi) nevznikl členský poměr mezí tímto družstvem a PaedDr. N. a B. S. Družstvo Racio zaniklo v roce 1992 po transformaci s právními nástupci (Racio, s. r. o., Racio Tvrdonice spol. s r. o., TOMA, s. r. o., Eko-bio-Ham, spol. s r. o. – později sloučena s Racio s. r. o. Břeclav), kteří následně vstoupili do probíhajícího řízení před soudem. Transformace původního družstva spočívala též v přerozdělení majetku, a to tak, že na každého člena družstva připadla částka 2.090.028,- Kč. Ve výše uvedeném řízení před Okresním soudem v Břeclavi bylo rozhodnuto, že PaedDr. N. a B. S. se členkami družstva nestaly a tudíž majetek nabyly neoprávněně. Majetek tak měl být rozdělen nikoliv mezi sedm osob, ale mezi osob pět a žalobkyni vznikla škoda 836.011,20 Kč. Ještě před skončením předmětného řízení však zanikla jedna z nástupnických společností, Racio Tvrdonice, spol. s r. o., ve které figurovala B. S. Proto již není možné provést vypořádání. Naproti tomu PaedDr. N. figurovala v nástupnické společnosti Eko-bio-Ham, spol. s r. o., která se sloučila se společností Racio, s. r. o. Společnost však vznesla námitku promlčení nároku na nové finanční vypořádání, a to s ohledem na dobu, která uběhla od podání žaloby na určení neexistence vzniku členského poměru.
Žalobkyně se s žádostí o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudů, spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, obrátila na žalovaného, který žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy uhradil částku ve výši 97.500,- Kč.
Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, kterým žalobu zamítl. Po odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2009, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, v níž zamítl žalobu do částky 418.005,60 Kč s příslušenstvím včetně výroku o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně přitom zavázal zkoumat vztah příčinné souvislosti mezi výmazem společnosti Racio Tvrdonice, spol. s r. o. z obchodního rejstříku před pravomocným skončením řízení u Okresního soudu v Břeclavi (namítány průtahy) a vznikem škody na straně žalobkyně. V řízení, které následovalo, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve věci není příčinná souvislost dána. Žalobkyně v řízení neprokázala, že délka řízení byla podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se jí nedostalo vypořádacího podílu po zaniklé společnosti; žalobkyně pouze tvrdila, že kdyby řízení skončilo dříve, mohla by se svým nárokem uspět.
Odvolací soud ve věci potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance, když jej shledal správným. Dodal že závěry soudu prvního stupně jsou v souladu se skutečnostmi zjištěnými v předchozím řízení a odkázal na ně; upozornil rovněž na své rozhodnutí vydané v předchozím řízení v této věci ze dne 16. 9. 2009. Souhlasil též s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti mezi soudním řízením (srov. výše) trvajícím řadu let a tím, že nebyl uspokojen nárok žalobkyně na vypořádání členského podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání, jak vyplývá z jeho textu, označila nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označila, zda jsou národní soudy v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení zcela vázány doporučením Evropského soudu pro lidská práva ohledně specifikace výše odškodnění učiněným v rámci tzv. smírného urovnání případu, jehož obsah je promítnut do prohlášení, kterým se národní stát prostřednictvím vládního zmocněnce pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva zavazuje odškodnit stěžovatele za porušení jeho práva na spravedlivý proces. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdila, že soudy v rozhodnutí dostatečně neodůvodnily výši přiznané náhrady škody, resp. z jakého důvodu postačuje částka 97.500,- Kč jako náhrada škody poskytnutá žalobkyni namísto částky ve výši 8.200 EURO (viz prohlášení o tzv. smírném urovnání případu). Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle odst. 2 tamtéž se zadostiučinění poskytuje mj. v penězích. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 tamtéž se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Podle čl. 41 EÚLP jestliže soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokol, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.
Soudy v České republice nejsou - ani za současné právní úpravy - ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami. Ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaný ve Sbírce pod č. 52/2012).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v otázce vázanosti národních soudů posouzením přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení Evropským soudem pro lidská práva, resp. jeho doporučením. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že národní soudy členských států Evropské unie nejsou doporučeními vydanými ESLP zcela vázány. Stanovení výše náhrady vzniklé a prokázané újmy je vždy otázkou právního posouzení věci národními soudy, přičemž v tomto případě částka uvedená v tzv. smírném urovnání případu pro ně není přímo určující. V projednávané věci navíc došlo již v rámci předběžného projednání nároku k poskytnutí finanční náhrady žalovaným, a to nikoliv v nepodstatné výši.
Nejvyšší soud konstatuje, že na základě citované judikatury nelze pro absenci judikatorního přesahu přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam. Závěry odvolacího soudu o přiměřenosti poskytnuté náhrady žalovaným považuje Nejvyšší soud za výraz diskrečních oprávnění nalézacích soudů.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání nebylo shledáno přípustným, neboť nesplňuje podmínky §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v rámci dovolacího řízení žádné náklady nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu