ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2554.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2554/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. V. , zastoupeného Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Vídeňská 25, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Olbramkostel , IČ: 136 93 484, se sídlem Olbramkostel 177, zastoupenému JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Svobody 16, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 266/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2011, č. j. 21 Co 218/2009-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. března 2009, č. j. 6 C 266/2008-27, zamítl žalobu, „aby byla povolena obnova řízení ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 1437/94“ (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení v částce 8.200,- Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. dubna 2011, č. j. 21 Co 218/2009-40, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I „jen tak, že se zamítá žaloba na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 42/2003“ (výrok I), v nákladovém výroku II jej potvrdil (výrok II) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v původním řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1437/94 se žalobce domáhal po žalovaném poskytnutí peněžité náhrady za znehodnocení hospodářské budovy podle ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). V uvedeném rozsahu soud žalobě nevyhověl, s odůvodněním, že předmětné nemovitosti se již v roce 1952 staly vlastnictvím předchůdce žalovaného, do jehož majetku byly vneseny žalobcovými rodiči jako členský vklad. Již proto žalobce nárok na náhradu nemá, neboť ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. předpokládá, že znehodnocené nemovitosti zůstaly ve vlastnictví konkrétní fyzické osoby a byly předmětem užívání socialistických organizací podle zvláštních předpisů. V řízení o povolení obnovy žalobce označil důkazy, zejména důkaz výpovědí svědka O. P., kterou mínil prokázat, že v 70. letech minulého století bylo vlastnické právo k nemovitostem převedeno zpět jeho právním předchůdcům. Ani tato okolnost – podle závěru odvolacího soudu – však nemůže pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, přičemž ostatní tvrzení, že se žalobcovi předchůdci chovali jako vlastníci nemovitosti, uplatňoval žalobce již v původním řízení a nejde proto o nové skutečnosti, jež by mohly být důvodem obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §238 odst. 1 písm. a), ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že ze svědectví O. P. a dalších jím označených důkazů jasně vyplývá, že jeho právní předchůdci vlastnické právo k dané nemovitosti neztratili. Zopakoval, že nešlo toliko o subjektivní přesvědčení jeho rodičů, nýbrž o objektivní stav, respektovaný i tehdejšími státními orgány. Tvrdil, že další důkazy mohl vyhledat a soudu předložit až po svědectví Oty Paula a odvolacímu soudu vytýkal, že k těmto důkazům nepřihlédl a náležitě se s nimi nevypořádal. Právní závěr soudu o přechodu vlastnictví k předmětné nemovitosti učiněný v původním řízení má proto za nesprávný. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (písm. a/) nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle §235h odst. 1 věta druhá (písm. b/); ustanovení §237 platí obdobně (odst. 2).
Ve věcech uvedených v §238 odst. 1 o. s. ř. je tedy dovolání přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesení ve věci samé §237 o. s. ř. Jelikož v posuzovaném případě bylo usnesením odvolacího soudu usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení – co do vymezení obsahu posuzovaného právního vztahu – potvrzeno a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebylo dříve vydáno rozhodnutí, jež by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (za použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř.), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání přípustné není.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nově označené důkazy nemohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci a že žalobcem tvrzené další skutečnosti, z nichž žalobce usuzuje na jiný závěr o vlastnictví k předmětné nemovitosti, nejsou novými skutečnostmi ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť byly uplatněny a soudem reflektovány již v původním řízení.
Ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. má – jako důvod pro povolení obnovy řízení – na mysli takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové,“ tj. v době původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil povinnosti tvrzení nebo důkazní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003). Mezi takové skutečnosti ovšem žalobcem tvrzené skutečnosti o vlastnictví k předmětné nemovitosti (a jím označené důkazy k jejímu prokázání) nepatří, byly-li uplatněny a soudem posuzovány již v původním řízení.
Žalobou na obnovu řízení pak nelze zpochybňovat právní posouzení věci v původním řízení. Uzavírá-li v něm soud, že nárok na náhradu podle §23 zákona je dán tehdy, byla-li nemovitost znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů (shodně nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 433/98), stává se nevýznamnou otázka, došlo-li pak k navrácení nemovitosti předchůdcům žalobce v sedmdesátých letech minulého století či nikoliv, k jejímuž prokázání žalobce označuje další důkazy. Obstojí proto i závěr odvolacího soudu, že žalobcem tvrzené skutečnosti a označené důkazy nejsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. ledna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu