ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2585.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2585/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce O. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 17, proti žalovanému A. U. , zastoupenému JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 602/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č. j. 55 Co 542/2010-91, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. června 2010, č.j. 8 C 602/2009-62, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 160.770,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), v části o zaplacení dalších 139.230,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaný – vlastník „rozestavěné bytové jednotky číslo 3, nacházející se ve druhém nadzemním podlaží rozestavěného domu na pozemcích parc. č. 26, 19/15, 25/4 a 1741/5 a 24, a rozestavěné nebytové jednotky č. 103 (garáže) v témže domě v obci P., kat. území H.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“) – uzavřel dne 30. 9. 2008 smlouvu o zprostředkování prodeje těchto nemovitostí se společností Eligo reality, s.r.o. Žalobce, jenž projevil zájem o koupi těchto nemovitostí, dne 8. 10. 2008 s označenou obchodní společností uzavřel „dohodu o složení blokovacího depozita“, podle které složil částku 300.000,- Kč, jež měla být zálohou na úhradu kupní ceny nemovitostí (čl. III, odst. 3 Dohody). Dne 29. 10. 2008 žalobce (budoucí kupující) uzavřel s žalovaným (budoucím prodávajícím), za účasti společnosti Eligo reality, s.r.o., smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se účastníci zavázali (za smlouvou stanovených podmínek) uzavřít nejpozději do 30. 11. 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem mají být označené nemovitosti; i v této smlouvě sjednali, že žalobcem již dříve složených 300.000,- Kč představuje zálohu na úhradu kupní ceny z předvídané kupní smlouvy, jež připadá budoucímu prodávajícímu (čl. V, písm. a/, čl. „C“ Smlouvy). Po uzavření této smlouvy zprostředkovatel, společnost Eligo reality, s.r.o., vyúčtovala žalovanému odměnu za zprostředkování prodeje v částce 139.230,- Kč, jíž srazila s deponované zálohy a zbytek, tj. částku 160.770,- Kč, vyplatila žalovanému. Jelikož žalovaný ani v dodatečné lhůtě žalobcem mu poskytnuté nesplnil povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí, žalobce dopisem ze dne 17. 4. 2009 od smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení poskytnuté zálohy 300.000,- Kč. Jeho požadavku žalovaný nevyhověl.
Žalobcem uplatněný nárok soud prvního stupně právně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném plněním z právního důvodu, jenž odpadl (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel však, že z žalobcem složené zálohy na účet zprostředkovatele ve výši 300.000,- Kč se žalovaný obohatil toliko co do částky 160.770,- Kč, jenž mu byla po stržení odměny zprostředkovatelem vyplacena, ačkoli k uzavření kupní smlouvy již nedošlo.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2011, č.j. 55 Co 542/2010-91, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II změnil tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci dalších 139.230,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Ze smluvních ujednání účastníků vyzdvihl okolnost, že žalobcem zaplacená záloha kupní ceny náležela žalovanému, byť byla – dle dohody účastníků a zprostředkovatele – původně skládána na účet společnosti Eligo reality, s.r.o., což lze hodnotit jako dohodnuté (žalovaným akceptované) místo plnění. Po té, co právní důvod plnění odpadl, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, a to v rozsahu celých 300.000,- Kč, byť mu po stržení odměny zprostředkovatelem bylo z původně složené zálohy vyplaceno toliko 160.770,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozuje, že o bezdůvodné obohacení v rozsahu celých 300.000,- Kč by mohlo jít pouze tehdy, pokud by mu celá tato částka byla zprostředkovatelem vyplacena; k tomu však nedošlo. Z okolnosti, že zprostředkovatel, společnost Eligo reality, s.r.o., „provedla zápočet (odměny) fakturou“, je podle žalovaného zřejmé, že se peněžní prostředky nacházely v její majetkové sféře. Na svoji obranu žalovaný odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2001“, jež řeší (dle jeho názoru) případ obdobný. Proto má za to, že ve věci není pasivně legitimován. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv anebo snížení pasiv.
Prospěchem z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.), je i přijetí zálohy na plnění podle smlouvy, která se ale neuskutečnila. Bezdůvodným obohacením se záloha přijatá na plnění podle smlouvy (obvykle kupní), kterou účastníci hodlali uzavřít, stává v okamžiku, kdy je zřejmé, že k uzavření této smlouvy nedojde. Tímto okamžikem odpadá právní důvod, na jehož základě byla záloha poskytnuta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 107, nebo rozsudek ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že celých 300.000,- Kč složil žalobce jako zálohu na plnění z účastníky předpokládané kupní smlouvy, k jejímuž uzavření – po té, co odstoupil i od smlouvy o smlouvě budoucí z 29. 10. 2008 – již nedošlo. Nejenom podle „dohody o složení bankovního depozita“, ale zejména pak dle účastníky uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí (viz článek V, písm. a/, resp. čl. “C“ této smlouvy) je evidentní, že částka 300.000,- Kč v celém rozsahu představuje zálohu poskytnutou budoucímu prodávajícímu (žalovanému), byť původně skládanou na účet třetí osoby, zprostředkovatele (jenž byl ve smluvním vztahu s žalovaným). Odpadl-li pak právní důvod tohoto plnění (bylo-li zřejmé, že po odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí již účastníci kupní smlouvu neuzavřenou), stalo se žalobcem poskytnuté plnění bezdůvodným obohacením, k jehož vydání je pasivně legitimován žalovaný coby účastník smlouvy a určený příjemce zálohy (obohacený ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák.). Hodnota bezdůvodného obohacení, jež je žalovaný ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák. povinen žalobci vydat, odpovídá výši žalobcem poskytnuté zálohy. Otázka, zda zprostředkovatel prodeje, společnost Eligo reality s.r.o., vyplatil žalovanému ze složené zálohy celých 300.000,- Kč nebo částku nižší (po té, co žalovanému vyúčtoval odměnu za zprostředkování ve výši 139.230,- Kč dle smluvního ujednání ze zprostředkovatelské smlouvy; §775 obč. zák.), je otázkou obsahu právního vztahu mezi žalovaným coby zájemcem a společností Eligo reality s.r.o. (zprostředkovatelem), nikoliv otázkou dotýkající se právního vztahu vzniklého mezi účastníky tohoto řízení. Ani vzdáleně zde nejde o situaci, jíž by bylo lze připodobnit k případu řešenému dovolacím soudem v rozsudku ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, na který poukazuje žalovaný a v němž šlo o vztah mezi objednatelem a obstaratelem z (neplatné) smlouvy o obstarání věci (§733 a násl. obč. zák.), kdy objednatelem (v daném řízení žalobcem) poskytnutá částka byla zálohou na odměnu obstaratele (žalovaného).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení plně úspěšnému žalobci náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu