ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2597.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2597/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, proti žalované Římskokatolické farnosti Hať, se sídlem v H., zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 56/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2011, č. j. 11 Co 61/2011-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2010, č. j. 17 C 56/2009-64, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemku, nacházejícího se v kat. úz. a obci H., je Česká republika. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva České republiky k označené nemovitosti (lesnímu pozemku), k níž žalobci svědčí právo hospodaření. Vlastnictví státu žalobce dovozoval ze skutečnosti, že v pozemkové knize byla vůči pozemku (jemuž podle identifikace parcel odpovídá sporná nemovitost) učiněna dne 24. 6. 1949 poznámka o provedení výkupu ve prospěch státu ve smyslu §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná (nabývací titul – listina o držbě ze dne 20. 9. 1913 – dle výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky), z čehož také žalobce dovozoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.). Nepřijal právní argumentaci žalované, založenou na možnosti žalobce docílit zápisu vlastnictví ke spornému pozemku v katastru nemovitostí postupem podle §8 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, tj. pokud by využil všech zákonných opravných prostředků, příp. správní žaloby. Konstatoval, že v judikatuře je již ustálen závěr, že spor o vlastnictví k určitým nemovitostem nemůže být řešen prostřednictvím opravy chyb v katastrálním operátu, ale pouze v nalézacím soudním řízení. Shledal za prokázané, že k předmětnému pozemku nabyl vlastnické právo stát na základě zápisu poznámky o provedení jeho výkupu v pozemkové knize. Za bezpředmětné považoval, že se nepodařilo dohledat rozhodnutí (výměr) Okresního národního výboru v H., neboť účinky přechodu vlastnického práva na československý stát měla již samotná poznámka výkupu. Odvolací instance rovněž uzavřela, že ačkoli by v daném případě – při vyvlastnění bez vyplacení náhrady – mohl být dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, nelze na straně žalované církevní právnické osoby shledat existující restituční nárok, když problematika církevních restitucí není doposud zastřešena přijetím zákona o tomto majetku (viz §29 citovaného předpisu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci. Za zásadně právně významnou označila otázku, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem je dán vždy, pokud má být rozhodnutím určené vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v této veřejné evidenci. Zpochybnila dále, zdali za situace, kdy je jako vlastník nemovitosti zapsána v katastru nemovitostí, může žalobce po více než šedesáti letech namítat, že tuto nemovitost v roce 1949 vykoupil stát (nedemokratickým způsobem bez náhrady), a z tohoto titulu se domáhat určení vlastnického práva. S odkazem na judikaturu dovolatelka v rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdila, že ačkoli je možné provést změnu v zápisu vlastnického práva na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy k věci byly dotčeny před několika desítkami let, a staly se nejistými až prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva, kterou je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Poukazovala rovněž na absenci legitimního očekávání na straně žalobce (a s tím spojené nenaplnění preventivní funkce určovací žaloby), když stát, jenž legitimoval vůli k nápravě křivd způsobených v letech 1948 – 1949 (v době nesvobody), nebyl doposud schopen přijmout speciální restituční zákon ve vztahu k bývalému církevnímu majetku, přestože zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, vydání takového předpisu předpokládá. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné a navrhoval, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takový charakter však rozhodnutí odvolací instance nemá.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předestřená právní problematika byla na půdě dovolacího soudu již vyřešena. V tomto směru lze – i z hlediska nynějších účastníků řízení – předně odkázat na usnesení ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 239/2011, týkající se téhož žalobce a na straně žalované rovněž církevního subjektu. S poukazem na tento judikát lze také v daném případě dovodit splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.). K námitce dovolatelky o majetkové křivdě způsobené jejímu právnímu předchůdci (Katolické farní obročí v H.) je pak třeba uvést, že odnětí nemovitostí bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, je podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě restitučním důvodem (to, že se vůči této osobě v době minulé odehrála křivda, nelze sporovat) . Oprávněnými osobami podle zákona o půdě jsou však pouze osoby fyzické. Ve vztahu k církevním právnickým osobám dosud nebyl vydán speciální restituční předpis, ačkoli jeho budoucí existenci zákon o půdě v ustanovení §29 předpokládá. Poněvadž k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům usuzovat na existující restituční nárok.
Tím spíše pak absentuje na straně žalované možnost bránit se proti uplatněnému nároku cestou obecných předpisů, neboť jejich prostřednictvím není přípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05).
Kromě toho je třeba poukázat na správnost závěru odvolací instance o nabytí vlastnického práva státem v době minulé na základě zápisu poznámky o provedení výkupu nemovitosti do pozemkové knihy, jež měla podle §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Z rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1949, sp. zn. R III 425/49 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 259/1950), se podává, že k zápisu této poznámky postačovala pouhá žádost okresního národního výboru (jak tomu bylo i v posuzované věci). Nebylo tedy nutné, aby k ní byl připojen pravomocný výměr téhož orgánu o výkupu.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu