ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2600.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2600/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatelů: 1. F. S., T., a 2. M. S., E., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 15. 12. 2011, sp. zn. 10Co 399/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20C 397/2006 (žalobců F. a M. S., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října č. 1001/3, proti žalovanému Městu Sokolov, IČO 0025 9586, Sokolov, Rokycanova 1929, zastoupenému JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, 360 00 Karlovy Vary, Jiráskova č. 2, o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci smlouvu o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20C 397/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 21. 2. 2011, č. j. 20C 397/2006-862. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobci smlouvu o vydání nemovitostí“ domu s pozemkem a s částí pozemku v katastrálním území S., dále domu s částí pozemku a domu s částí pozemku v katastrálním území S., také i části pozemku v katastrálním území S., také i části pozemku v katastrálním území S., rovněž pozemků v katastrálním území S., jakož i domu a částí pozemků v katastrálním území S. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Okresnímu soudu v Chebu na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 53.298,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 64.027,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 15. 12. 2011, sp. zn. 10 Co 399/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Chebu z 21. 2. 2011, č. j. 20 C 397/2006-862, potvrzen co do části rozsudku odvoláním dotčené ohledně zamítnutí žaloby o vydání pozemků, co do vydání pozemku v katastrálním území S. a co do vydání pozemku v katastrálním území S.; potvrzeny byly i výroky uvedeného rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení od žalobců žalovanému městu a co do náhrady nákladů tohoto řízení placených státem ze strany žalobců.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud poukazoval především na to, že toto soudní řízení bylo zahájeno podáním žaloby žalobců, kteří se domáhali uložení povinnosti žalovaného města uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví E. a F. S. (právních předchůdců žalobců), jež se stali za druhé světové války obětí rasové perzekuce, zemřeli v koncentračním táboře a jejich majetek byl za nacistické okupace tzv. arizován; po roce 1948 pak přešlo vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobců, na československý stát; žalobci ve své žalobě uváděli, že ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou tu oprávněnými osobami co do nemovitostí, které přešly na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalované město bylo žalobci vyzváno podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitostí, ale této jejich výzvě nebylo vyhověno.
Odvolací soud byl toho názoru, že se soud prvního stupně správně vypořádal s tím, že žalobci jsou v této právní věci oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ale správně také dospěl k závěru, že žalobci uváděné budovy už právní předchůdci žalobců převedli kupními smlouvami na jiné fyzické osoby za úplatu a až následně byly nemovitosti těmto fyzickým osobám zkonfiskovány. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že na straně žalobců tu není dána aktivní věcná legitimace v tomto sporu. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rovněž správně vycházel z výsledků dokazování (zejména i z posudku znalce Ing. V. K.), z nichž vyplývalo, že zejména dům a pozemky v katastrálním území S. žalované město nevlastnilo a nedrželo, dále že na pozemku je postavena zrekonstruovaná stavba a že pozemky v katastrálním území S., která jsou v katastru nemovitostí zapsány pro žalované město, jsou zastavěny komunikací s chodníkem nebo parkovištěm, také že na pozemku je zbudována přístavba, jež se nachází i na pozemku. Odvolací soud pokládal za správný závěr soudu prvního stupně, že tedy i pro zastavěnost uvedených pozemků v katastrálním území S. nebylo možné žalobě žalobců vyhovět vzhledem k ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně ohledně pozemku v katastrálním území S., jenž tvoří funkční celek s pozemkem v katastrálním území S., a navíc je rovněž zastavěn komunikací ; totéž se týká i pozemku v katastrálním území S., který je součástí pozemku a je na něm chodník a komunikace před domem, takže ani tyto pozemky, jejichž vlastníkem je žalované město, nebylo pro jejich zastavěnost možné vydat žalobcům.
Odvolací soud také zdůrazňoval, že pozemky v katastrálním území S. se nestaly předmětem řízení , když nebyly uvedeny v žalobě žalobců a pro tento důvod o nich nebylo možné rozhodnout ani v odvolacím řízení.
Odvolací soud poukazoval i na to, že v daném případě nedošlo ohledně uvedených pozemků zastavěných komunikací k tomu, že by oprávněné osoby se dohodly s povinnou osobou na oddělení pozemků na základě geometrického oddělovacího plánu (čímž by se vydělená část stala samostatnou věcí v právním smyslu), takže by byla dána možnost uzavřít dohodu o vydání nově vzniklého pozemku, který byl dříve součástí pozemku většího.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení).
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 1. 2012 advokátu, který žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců, zastoupených tímto advokátem bylo podáno u soudu prvního stupně dne 19. 3. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 12. 2011 (sp. zn. 10Co 399/2011 Krajského soudu v Plzni) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatelé ve svém dovolání opakovali, že v odvolacím řízení navrhovali, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se jejich žalobě vyhovuje co do vydání pozemků v katastrálním území S., jakož i co do vydání pozemků v katastrálním úzamí S.
Dovolatelé nesdílejí názor odvolacího soudu, že je tu dán důvod nevydání pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. jako pozemků zastavěných, když se na nich nacházejí chodníky a místní komunikace s parkovištěm; dovolatelé mají za to, že tu jde „pouze o zpracování povrchu, nikoliv o stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., takže tu jde o posouzení kvality pozemku“. „V předmětném případě se nejedná o stavby způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů“, dovozovali dovolatelé. Podle názoru dovolatelů pozemky tu „nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemek oddělovat“. Dovolatelé jsou i toho názoru, že „nelze oddělit pouze část pozemku na základě rozhodnutí soudu, když je pozemek částečně zastavěn“.
Dovolatelé tedy mají za to, že tu rozhodnutím odvolacího soudu došlo k nesprávnému výkladu zákona v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a to při řešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam, a mají za to, že tímto rozhodnutím došlo k rozporu i s ústavně právními předpisy, a to k porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve vyjádření žalovaného Města Sokolov k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedený žalovaný má za to, že pozemek je třeba považovat za zastavěný, a to i tehdy, je-li zastavěn komunikací, neboť i komunikaci lze považovat za stavbu a za samostatnou věc v právním smyslu (je tu třeba rozlišovat pojmy silniční pozemek a stavbu komunikace, která je umístěna na silničním pozemku). Žalované město ve svém vyjádření ještě i uvádělo, že pokud jde o pozemek v katastrálním území Sokolov, tento pozemek vlastní Česká republika – Ministerstvo vnitra, takže ohledně uplatnění nároku na vydání tohoto pozemku není žalované město pasívně ligitimováno; ohledně pozemků v katastrálním území S., jde jmenovitě o přístupovou komunikaci ke stavbám a tvoří s nimi jeden funkční celek, což lze ostatně „vztáhnout i k ostatním pozemkovým parcelám uvedeným v dovolání dovolatelů“. Žalované město je nad to i toho názoru, že v daném případě žalobci nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když ostatně i sami žalobci v řízení netvrdili, že jsou u nich splněny předpoklady podle ustanovení §1, §2, §3 a §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti i s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky. Podle §3 odst. 2 téhož zákona je tu oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 uvedeného zákona a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů z důvodu rasové perzekuce, a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že jde-li o jediný pozemek (s jedním parcelním číslem), je nutno jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna jen na jeho (neoddělené) části.
Je-li pozemek zastavěn komunikací, lze (s ohledem na znění zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) pokládat i komunikaci za stavbu a samostatnou věc v právním smyslu (k tomuto závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí 21Cdo 692/2005 Nejvyššího soudu).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 3. 2000, IV.ÚS 127/99 (uveřejněném pod č. 39 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: „Pokud je v řízení jednoznačně zjištěno, že pozemek byl po převodu do vlastnictví státu zastavěn (přičemž i stavba nemá charakter stavby v zákoně uvedený) nelze nadměrně extenzívním výkladem posuzovat podmínky pro vydání nemovitosti“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2003, (uveřejněném pod č. 60 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor k otázkám pozemku a tělesu komunikace na něm: „Pevné spojení věci se zemí musí být takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodního vlivu dané lokality na věc i účinkům vlastního působení nemovité věci.“
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předchůdců i vzhledem k citovaným právních závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 12. 2011 (sp. zn. 10Co 399/2011 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by v konkrétním vymezení byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Zejména výsledný závěr odvolacího soudu o nevydání pozemků podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., když na pozemcích je umístěna komunikace, která byla zřízena až po převzetí pozemků státem, nelze označit za odporující znění zákona ani závěrům v judikatuře uplatněnému výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených v dovolacím řízení žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalovanému městu nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání žalobců, které rekapitulovalo v podstatě to, co již bylo uplatněno a vyjádřeno žalovaným před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu