ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2639.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2639/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: A/ S. R. H. , a b/ M. H. , zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2012, sp. zn. 13 Co 24/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 207/2008 (žalobců S. R. H. a M. H., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, a dalších účastníků řízení: 1. Obce Kamenec , 338 28 Kamenec-Břasy 14, 2. Obce Lhotka u Radnic , 338 28 Radnice u Rokycan, Lhotka-Břasy č. 11, 3. Obce Hlohovice , 336 27 Hlohovice, 4. Pozemkového fondu ČR , IČ 4679 7072, 300 00 Plzeň, Generála Píky č. 8, 5. V. M. , 6. M. M. , 7. L. B. , zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, 300 00 Plzeň, Náměstí Republiky č. 2, 8. A. K. , 9. J. S. , 10. E. Z. , 11. J. P. , 12. D. P. , 13. M. T. , a 14. O. T. , o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 4. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 19. 10. 20109, č. j. 5 C 207/2008-320. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 461/3, 464/1, 468/2, 468/3, 468/5, 476/1,477, 478, 574 659/5 (podle geometrického plánu Ing. J. P.) v katastrálním území K. u radnic a dále pozemků parc. č. 543/19, 524/18, 770/149 (podle již uvedeného geometrického plánu) v katastrálním území L. Bylo však (výrokem rozsudku označeným II.) rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky pozemků parc. č. 650/1, 462, 465 a 659/2 v katastrálním území K., s tím, však, že „restituční nárok žalobců, kteří jsou oprávněnými osobami ve vztahu (u každého ze žalobců jednou polovinou) k uvedeným pozemkům, se uznává“. Bylo také vysloveno, že v rozsahu pozemků uvedených výroky I. II. tohoto rozsudku soudu prvního stupně je tímto rozsudkem měněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Rokycany z 2. 9. 2008, č. j. PÚ 394/01-2 (1657/08). O nákladech řízení mezi žalobci a účastníky řízení Obcí Kamenec, Obcí Hlohovice a Pozemkovým fondem ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastnici řízení Obci Lhotka u Radnic bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 9.190,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Okresnímu soudu v Rokycanech 4.016,50 Kč a na náhradu nákladů tohoto řízení, placených ze státních prostředků, do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání účastníka řízení Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2012, sp. zn. 13 Co 24/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 19. 10.2010, č. j. 5 C 207/2008-320 (ve znění doplňujícího usnesení z 19. 11. 2008-319) se mění takto: Žalobci jsou (každý v rozsahu jedné ideální šestiny) podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 461/3, 464/1, 468/1, 468/2, 468/3, 468/5, 476/1, 477, 478, 574 a 685/5 v katastrálním území K., jakož i pozemků§parc. č. 543/19, 524/18, 770/147 a 770/1949 v katastrálním území L. Bylo však odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky pozemků parc. č. 650/1, 462, 465 a 659/2 v katastrálním území K.; bylo však vysloveno, že restituční nárok žalobců (u každého z nich co do jedné ideální šestiny) se k těmto pozemkům uznává. Bylo rovněž vysloveno, že „v tomto rozsahu uvedených pozemků se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Rokycany z 2. 9. 2008, č. j. PÚ 394/01-2(1657/08). O nákladech řízení mezi žalobci a účastníky řízení Obcí Kamenec, Obcí Hlohovice a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na jejich náhradu. Účastnici řízení Obci Lhotka u Radnic bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 9.190,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 4.016,50 Kč na náhradu nákladů tohoto řízení, placených ze státních prostředků, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Účastníci řízení Obci Kamenec bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Rokycanech 4.016,50 Kč na náhradu nákladů tohoto řízení, placených ze státních prostředků, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Účastnici řízení Obci Lhotka u Radnic bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Rokycanech na náhradu nákladů tohoto řízení, placených ze státních prostředků, 45.083,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele Pozemkového fondu ČR je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Rokycanech, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Rokycanech z 2. 9. 2008, č. j. PÚ 394/01-2. Toto rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo rozhodnuto, že S. R. H. a M. H. nejsou vlastníky jimi uváděných pozemků v katastrálním území K. a v katastrálním území L., odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal správným. Odvolací soud měl dále za to, že soud prvního stupně po správném postupu v tomto řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu dospěl na základě zjištění, učiněných ve správním i soudním řízení k tomu, že je na místě žalobě žalobců vyhovět, což učinil jednak částečným rozsudkem z 20. 8. 2009, který nabyl právní moci 17. 10. 2009, jímž byl zcela uznán restituční nárok žalobců k pozemkům ve vztahu k účastníkům řízení V. M., M. M., A. K., E. Z., J. P., D. P., M. T. a O. T., s tím, že restituční nárok je tu dán, ale nejsou plněny podmínky pro vydání těchto pozemků. Stejný způsobem pak soud prvního stupně rozhodl i konečným rozsudkem z 19. 10. 2010 ve vztahu ke zbývající části předmětu řízení, tj. ohledně pozemků, týkajících se účastníků řízení Obce Kamenec, Obce Lhotka u Radnic a Obce Hlohovice, když dále Pozemkový fond ČR je účastníkem řízení ze zákona (§9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.). Ohledně pozemků, k nimž žalobcům rovněž svědčí restituční nárok (každému z nich v rozsahu jedné ideální poloviny), ale ohledně nichž je dána překážka vydání věcí žalobcům pro jejich zastavěnost, rozhodl soud prvního stupně (podle odvolacího soudu správně) tak, že žalobci nejsou vlastníky těchto pozemků (pro vydání nezpůsobilých) s konstatováním, že i tu je restituční nárok žalobců ohledně těchto pozemků (pro každého v rozsahu jedné šestiny) dán.
Co do posouzení toho, zda žalobci jsou v daném případě oprávněnými osobami, vycházel i odvolací soud ze zjištění o tom, že pozemky, k nimž žalobci uplatnili restituční nárok, byly původně majetkem firmy „S. a H., veřejná obchodní společnost“. Protože veřejné obchodní společnosti nebyly podle Všeobecného obchodního zákona č. 1/1963 ř. z. právnickými osobami, proto z hlediska restitučních předpisů bylo nutno za oprávněné osoby považovat společníky veřejné obchodní společnosti; v daném případě jedním ze společníků uvedené veřejné obchodní společnosti byla K. H. (babička žalobců S. H. a M. H.) a dalšími dvěma společníky uvedené společnosti byli její švagři – Z. H. a A. H. (sourozenci). Odvolací soud tu (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že ve vztahu k naplnění restitučního důvodu je v daném případě tento důvod naplněn podle zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.). Restitučním důvodem tu je, dovozoval odvolací soud, pozbytí majetku na základě kupní smlouvy (týkající se i předmětných pozemků) z 21. 9. 1939, uzavřené společníky již uvedené veřejné obchodní společnosti „S. a H., v. o. s.“ s kupujícím A. K., a to za účelem tzv. arizace, tedy pod tlakem rasové perzekuce (jak to mělo na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.); nebylo tu rozhodné, podle názoru odvolacího soudu, že tu byl už právními předchůdci žalobců neúspěšně uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z milných zásahů do majetku vzcházejících.
Odvolací soud však neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami i ohledně dalších bývalých společníků uvedené veřejné obchodní společnosti S. a H., a nikoli jen ohledně majetku po K. H. (babičce žalobců S. H. a M. H.), tedy názor vycházející z aplikace ustanovení §12 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.) a ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), které stanoví, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá. Odvolací soud tu byl naproti tomu toho názoru, že oprávněným osobám, odvozujícím svůj nárok na vydání věcí po jednom spoluvlastníkovi, podmínkou přirůstaní podílu na věci je to, aby šlo o spoluoprávněné osoby na jedné úrovni. Spoluoprávněnými osobami na jedné úrovni, dovozoval odvolací soud, jsou v daném případě žalobci mezi sebou a je tomu tak pouze ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu jejich babičky K. H. Odvolací soud tedy podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil pouze určení velikosti spoluvlastnických podílů žalobců na předmětných nemovitostech tak, že žalobci jsou oprávněnými osobami k pozemkům, o nichž bylo rozhodnuto jeho konečným rozsudkem ve věci, nikoli v celém rozsahu, ale pouze v rozsahu jedné ideální šestiny pro každého ze žalobců. Odvolací soud tedy rozhodl, že žalobci jsou vlastníky pozemku označených (ve výroku rozsudku I.) každý jen v rozsahu jedné ideální šestiny a ve výroku rozsudku (označeným I.), s ohledem na překážku vydání těchto pozemků, rozhodl, že žýalobci nejsou vlastníky a zároveň deklaroval, že restituční nárok v rozsahu jedné ideální šestiny svědčí každému ze žalobců. V tomto smyslu bylo rozsudkem odvolacího soudu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Rokycany z 2. 9. 2008, PÚ 293/01-2.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud znovu podle §224 odst. 2 občanského soudního řádu, a to ohledně těch účastníků řízení, kterých se týkalo odvolací řízení, tedy žalobců a účastníků řízení Obce Kamenec, Obce Lhotky u Radnic, Obce Hlohovice a Pozemkového fondu ČR. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s odkazem na ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 5. 2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno v pondělí dne 9. 7. 20121 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 (jakož i §57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 21. 3. 2012 (sp. zn. 13 Co 24/2011 Krajského soudu v Plzni) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jeho výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalobci jsou oprávněnými osobami k restituci předmětných pozemků, nikoliv však jako celku, nýbrž pouze co do podílu jedné šestiny. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rorzsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé oproti názoru odvolacího soudu mají za to, že tu mají nárok na vydání pozemků jako celých věcí, a to ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Dovolatelé jsou toho názoru, že zákon č. 243/1992 Sb. nemá přednost před zákonem č. 229/1991 Sb. v tom smyslu, že by tento zákon vylučoval možnost výkladu, který v této projednávané právní věci podal soud prvního stupně. Dovolatelelé jsou naopak přesvědčeni, že v daném případě mají žalobci nárok na vydání celých věcí po své právní předchůdkyni Kateřině Hofmanové z toho důvodu, že ona byla vlastnicí těchto věcí (pozemků) již v době svého úmrtí, a to s odkazem na společenskou smlouvu firmy S. a H., v. o. s., která byla vlastníkem žalobci nárokovaných pozemků. Podle společenské smlouvy uvedené firmy přešly spoluvlastnické podíly firmy úmrtím kteréhokoli společníka na zbývající společníky; z důvodu předemření společníků této veřejné obchodní společnosti přešly tedy v daném případě jejich podíly na K. H. Dovolatelé dovolatelé dovozovali, že „z titulu neplatné smlouvy z 21. 9. 1939 o převodu vlastnictví firmy na A. K. (za účelem tzv. arizace) je tu třeba se řídit společenskou smlouvou firmy S. a H., v. o. s., když K. H. (právní předchůdkyně žalobců S. H. a M. H.) byla posledním žijícím společníkem této společnosti, tedy jejím výlučným vlastníkem“. Podle dovolatelů tedy žalobci měli nárok na restituci celých věcí (pozemků), když jim bylo obnoveno právo, které jim, respektive jejichž právní předchůdkyni, náleželo.
Dovolatelé jsou i toho názoru, že odvolací soud postupoval v tomto řízení o projednávané právní věci vadně i v tom smyslu, že přezkoumával výroky rozsudku soudu prvního stupně, které nebyly napadeny účastníky řízení, jichž se tyto výroky týkaly. Podle názoru dovolatelů se odvolací soud neměl zabývat přezkoumáním a změnou výroku (označeného I.) rozsudku soudu prvního stupně, pokud byl tento výrok napaden jen odvoláním odvolatele Pozemkového fondu ČR, neboť jeho se tento výrok netýkal a ve vztahu k tomuto odvolateli rozsudek soudu prvního stupně uvedeným výrokem mu neukládal žádný práva ani povinnosti.
Dovolatelé posléze i namítali, že jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, když byli v tomto řízení zcela úspěšní, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo nahrazeno zamítnutí jejich restitučních nároků, k němuž došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu z 2. 9. 2008, PÚ 394/91-2 (1637/08).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když dovolání dovolatelů směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (srov. výroky I. a II. rozsudků uvedených soudů), takže šlo o dovolání přípustné podle uvedeného ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řáduj).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil věc podle nesprávného právního podpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /vydávané Nejvyšším soudem/ text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 2 a 3 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), ve znění zákona č. 212/2000 Sb.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.) v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyl podle těchto předpisů odškodněn, ačkoliv podle nich odškodněn měl být, a ani nebyl odškodněn podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československou republikou s jinými státy po druhé světové válce.
Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., zemřela-li uvedená oprávněná osoba před uplynutím lhůty uvedené v §11a tohoto zákona (srov. i §11 odst. 3 téhož zákona), nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby uvedené v §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., tj. vedle dědiců ze závěti zejména děti a manžel uvedené oprávněné osoby (všichni rovným dílem) a dále pak její rodiče a sourozenci.
Podle ustanovení §12 zákona č. 243/1992 Sb. nároky oprávněných osob podle tohoto zákona upravuje zvláštní předpis (zákon č. 229/1991 Sb.), pokud tento zákon nestanoví jinak.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Osobám odvozujícím restituční nárok z poměru k jednomu ze spoluvlastníků, jejichž věc přešla na stát, se nemůže dostat více, než činil podíl jejich právního předchůdce, a to ani tehdy, jestliže zbylí původní spoluvlastníci, případně další oprávněné osoby, nárok na vydání věci neuplatnili.¨
V nálezu Ústavního soudu ČR z 21. 3. 2000, I. ÚS 360/99 (uveřejněném pod č. 40 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl k otázce interpretace pojmu „celá věc“ v restitučních předpisech zaujat právní názor, že u „restituovaných nemovitostí je na místě rozumět věcí celou i spoluvlastnický podíl“; vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném vztahu, by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale šlo by tu o plnění nad rámec křivdy způsobené oprávněným osobám nebo jejich předchůdcům.
Nároky na vydání nemovitostí podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (např. podle §22 odst. 8) nelze směšovat s nároky na vypořádání jiných restitučních nár oků (srov. č. 16/1996, str. 56 /134/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky soudního řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, žalobce (žalobci) a ti, kdo byli účastníky řízení v řízení před správním orgánem (srov. také §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že jen „vedlejší účastník řízení podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2001) není osobou oprávněnu k podání dovolání“.
Dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2001) přípustné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněných rozhodnutí soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž vycházel dovolací soud i v daném případě a které měl na zřeteli odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 3. 2012 (sp. zn. 132 Co 24/2011 Krajského soudu v Plzni) by byla projednávaná právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu nebo že by si odvolací soud aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s citovanými právními závěry z publikované judikatury soudů). Neshledal proto dovolací soud, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo také dovoláním důvodným a že by bylo na místě ve smyslu ustanovení §ů 243b odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žádnému z dalších účastníků řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu