ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2885.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2885/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně O. L., bytem ve S. r., K., N. 2, zastoupené JUDr. Miroslavou Předotovou, advokátkou se sídlem v Přezleticích, Pod Hájem 295, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení částky 1.188.826 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 223/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Co 426/2011-228, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2011, č. j. 22 C 223/2005-206, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.188.826 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalované domáhala s tím, že je osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a z toho důvodu má právo na finanční náhradu za nemovitosti (tovární areál v obci B.), které jí nemohly být vydány. Žalovaná jí požadované náhrady vyplatila, spor vznikl pouze o náhradu za stavbu kotelny a komína, které žalovaná ocenila podle §10 odst. 1, §11 odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. jako vedlejší stavbu částkou 241.344 Kč. Podle žalobkyně však měly být tyto stavby oceněny jako samostatné stavby podle §11 odst. 3 téže vyhlášky, domáhala se proto vyplacení rozdílu ve výši žalované částky.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle znaleckého posudku Ing. P. S. jde o zděné stavby pocházející z roku 1943, jejichž životnost byla 80 let. Dále zjistil, že do znárodnění v roce 1948 nebyla kotelna dokončena a v době záboru byla vložením stropů změněna na skladové prostory. Podle znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně má provozní stavba kotelny dvě podlaží o rozměrech 15,3 a 8,5 m a zastavěnou plochu 130,05 m2. Topné kanály pro rozvod tepla nebyly během šetření zjištěny, protože kotelna byla dlouhodobě využívána jako sklad. Podle pamětníků kotelna sloužila k výrobě páry pro provoz výrobních strojů a pro vytápění výrobních objektů v areálu barevny a mandlovny a výrobny umělých kůží . Stavba kotelny byla jako samostatná stavba oceněna částkou 1.294.375,94 Kč, jako vedlejší stavba částkou 129.389,59 Kč , komín byl oceněn částkou 148.840,54 Kč. Žalovaná vyplatila žalobkyni částku 2.677.161 Kč a po zpracování posudku Ing. M. jí doplatila ještě částku 393.827 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyni od žalované náleží náhrada za nevydané nemovitosti s ohledem na ustanovení §3 odst. 1, 2, §13 odst. 1, 5, §35 zákona č. 87/1991 Sb., tedy i za stavbu kotelny a komína. Podle soudu prvního stupně náhradu je třeba vypočítat podle ustanovení §11 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž ocenění se provádí k 1. 4. 1991. Uvedl, že nešlo o stavby zemědělské, proto nebylo možné použít ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky. Považoval za podstatné posouzení, zda se jednalo o stavbu samostatnou nebo vedlejší, tedy součást věci hlavní. V tomto směru odkázal na ustanovení §120 o. z. s tím, že součástí věci je vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by se věc znehodnotila. Vyslovil proto závěr, že budova kotelny nesdílela osud výrobních budov v areálu, dokonce v době znárodnění nebyla dokončena a následně byla přeměněna pro potřeby skladování. Oddělením též nedošlo k znehodnocení výrobních a administrativních budov . Uzavřel proto, že jde o samostatnou provozní budovu, která je uvedena v §11 odst. 3 vyhlášky , proto přiznal žalobkyni požadovaný cenový rozdíl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Co 426/2011-228, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.188.826 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Současně ve výroku II., III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vzal za prokázané po doplnění dokazování, že kotelna sloužila k výrobě páry pro provoz strojů a pro výrobu tepla pro objekty barevny a mandlovny, výrobnu umělých kůží a samotné kotelny, jmenovitě tedy pro vytápění a provoz strojů v přilehlé výrobní hale č. p. 175/1. K vytápění budov č. p. 162, 192 a ani k vytápění budovy č. p. 163, administrativní budovy nesloužila.
Podle odvolacího soudu nebylo sporu o tom, že žalobkyně je podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou, jíž nemohly být vydány znárodněné nemovitosti povinnou osobou, proto jí naleží podle §8 odst. 5 téhož zákona finanční náhrada. O finanční náhradu řádně požádala podle §13 uvedeného zákona příslušný orgán státu podle §1 zákona č. 231/1991 Sb., přičemž tato náhrada jí za stavbu komína a kotelny byla zaplacena. Spor vznikl jen o to, zda byl výpočet proveden správně. Věc posoudil podle §10 odst. 1, §11 odst. 1, 2, 3, §2 odst. 4, 5, 6 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., §120 odst. 1 a §121 odst. 1 o. z.
Podle odvolacího soudu mezi účastníky nebylo sporu o tom, že kotelna je samostatnou věcí s tím, že nejde o žádnou přístavbu, která by mohla tvořit součást věci. V tomto směru je třeba považovat závěry soudu prvního stupně za správné.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že kotelna sloužila pro vytápění a provoz strojů v přilehlé výrobní hale a proto šlo o její příslušenství , neboť ve vztahu k výrobní hale šlo o stavbu vedlejší, určenou stejným vlastníkem pro zajištění jejího provozu . Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by kotelna byla konstruována pro vytápění neurčitého počtu objektů ani nebylo zjištěno, že by byly vytápěny jiné v blízkosti nacházející se obytné budovy, proto kotelnu nelze považovat za stavbu hlavní.
Odvolací soud proto vyslovil, že ocenění kotelny správně provedeno podle §10 odst. 1 vyhlášky. Komín a kotelna spolu byly funkčně stavebně propojeny, kotelna bez komínu nemohla sloužit svému účelu, komín byl proto součástí kotelny ve smyslu §120 odst. 1 o. z. Z toho důvodu v dané věci nelze použít ustanovení §11 odst. 2, 3 vyhlášky. Dospěl k závěru, že kotelna s komínem je stavbou vedlejší, žalobkyně tak nemá právo na doplacení rozdílu, který by vznikl při výpočtu finanční náhrady podle ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky a výpočtu podle §10 odst. 1, resp. §11 odst. 2 vyhlášky, která jí byla vyplacena.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky uvedené částky se domáhala jako náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. za znárodněné nemovitosti, které nemohly být vydány. Namítala, že mezi ní a žalovanou zůstala spornou částka za ocenění kotelny a komínu. Tvrdila, že ze znaleckého posudku Ing. S., z popisu stavby vyplývá, že se jedná o provozní stavbu, neboť tento ohodnotil budovu kotelny a komín podle §11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavbu uvedenou v §11 odst. 3 uvedené vyhlášky. Poukazovala na skutečnost, že ocenění předmětné stavby - kotelny je upraveno ve shora uvedené vyhlášce v oddílu pátém pod názvem ,,ostatní stavby“ s tím, že ustanovení §10 upravuje ocenění vedlejší stavby a §11 ocenění provozních a zemědělských staveb.
Považovala za podstatné rozlišení na stavbu hlavní a vedlejší, neboť pokud se určí, že daná stavba není stavbou hlavní, je stavbou vedlejší. Tvrdila, že vyhláška upravuje ocenění pro ostatní stavby (tj. vedlejší stavby, provozní a zemědělské stavby) a provozní stavba kotelny je ve vyhlášce jmenovitě uvedena. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil budovu kotelny jako vedlejší stavbu, neboť ze znaleckých posudků i z výpovědí svědka vyplynulo, že se jednalo o provozní budovu pro výrobu páry a tepla, která je jako provozní budova jmenovitě uvedena v §11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Velikost kotelen je rozlišena pouze typem stavby, t. j. budovy kotelen a haly kotelen, jiná kritéria ve vyhlášce nejsou uvedena, např. kolik páry vyrobí, kolik objektů vytápí nebo zásobuje parou. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obecně platí, že požadavek jednoty právního řádu vyžaduje, aby stejné výrazy použité v různých předpisech (občanského) práva byly vykládány pokud možno shodným způsobem. V případě aplikace ustanovení restitučního předpisu, kterým je v této věci zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, je třeba zvážit poměr mezi tímto zákonem zvláštním a obecným předpisem, kterým je občanský zákoník. K tomu přistupuje porovnání smyslu a obsahu podzákonného předpisu, jímž je vyhláška č.182/1988 Sb., v platném znění.
Pokud jde o posuzování nároků žalobkyně odvozujících se ze zákona č. 87/1991 Sb., plyne z ustanovení zákona (§1, §2 odst. 1 ) zmírnění následků majetkových a jiných křivd podle tohoto zákona spočívá přednostně ve vydání věci , která přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v zákoně, za splnění podmínek státního občanství ČSFR, případně, mimo jiné, v poskytnutí peněžní náhrady (§13 odst. 1zákona). Výše finanční náhrady se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona.
V důsledku této úpravy a ustáleného výkladu vztahu mezi občanským zákoníkem a zákonem č. 87/1991 Sb., která představuje případ poměru mezi předpisem obecné povahy a předpisem speciálním, není důvodu vykládat pojem „věci“ resp. nároku na její vydání, jak je používá zákon, odlišně od terminologie použité občanským zákoníkem. ( K tomu srov. kupř. závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 611/97.) Z něj lze poukázat na tu část, která zdůrazňuje, že „Opakovaně použitý a v restitučním zákoně blíže nevymezený pojem věci nelze chápat jinak, než jak jej pojímá teorie platného občanského práva a jak vyplývá ze základních ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v části týkající se věcí a práv, tj. z ustanovení §118 a následujících občanského zákoníku. Podle §118 odst. 1 občanského zákoníku předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.“. Důsledně pak nutno i pro posouzení pojmu věci hlavní a vedlejší další ustanovení občanského zákoníku k tomuto pojmu se přimykající.
Podle ustanovení §120 odst. 1 součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle §121 odst. 1 příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Cenovým předpisem, na který zákon č. 87/1991 Sb. odkazuje, je vyhláška č. 188/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemku a náhradách za dočasné užívání pozemků, v platném znění (dále jen „vyhláška“).
Vyhláška v ustanovení §10 ( pod marginální rubrikou „Vedlejší stavby) v odstavci 1 větě první stanoví, že cena staveb tvořících příslušenství staveb hlavních a cena staveb doplňujících užívání pozemku (dřevník, kůlna, prádelna apod.) se zjistí součtem ocenění jednotlivých podlaží.
V ustanovení §11 (Provozní a zemědělské stavby) pak v odstavci 1 stanoví, že cena staveb určených pro ubytování (hotely, rekreační a školicí střediska, ubytovny apod.) a cena administrativních budov, škol, tělocvičen, obchodních budov, zdravotnických zařízení a ostatních budov užívaných k obdobným účelům se zjistí podle §3. Ustanovení odstavce 2 řeší oceňování staveb určených pro zemědělské účely (chlévy, stodoly, stáje, kolny, sýpky apod.), dílen a skladů do 150 metrů čtverečních zastavěné plochy a v odstavci 3. upravuje postup při zjištění ceny provozních a zemědělských staveb neuvedených v odstavcích 1 a 2.
Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na znění právě posledně zmíněného odstavce, který výslovně zahrnuje pod tuto skupinu oceňovaných staveb rovněž budovy kotelen.
Uplatněný argument sám o sobě nemůže vést k odlišnému posouzení povahy oceňované věci, která vzhledem k shora uvedené povaze předmětu občanskoprávních vztahů neztrácí nic na svém základním určení, respektujícím, zda se jedná o věc hlavní či příslušenství nebo součást věci. Je namístě dodat, že vyhláška jako cenový předpis určuje závazný způsob oceňování věcí, které jsou uvedeny v předmětu vyhlášky, což činí stanovením kritérií stavebnětechnické povahy, zohledněním plošných a prostorových vlastností oceňovaných předmětů, stupně jejich vybavenosti apod. Takto koncipovaný cenový předpis nemůže nahrazovat posouzení předmětu ocenění z hlediska jejich povahy, jak to činí občanský zákoník v případě posouzení povahy věcí movitých a nemovitých, jakož i jejich součástí a příslušenství. Nepřímo s tímto hodnocením souvisí požadavek, stanovený v jiných souvislostech, podle nichž ani znalec postupující podle oceňovacího předpisu, není oprávněn k posuzování otázek právní povahy, když tato otázka přísluší výlučně soudu. Není proto rozumného důvodu přikládat výrazům použitým v oceňovací vyhlášce odlišný význam, než jak to činí předpis vyšší právní síly, v daném případě občanský zákoník.
Z toho, co bylo shora uvedeno, se podává, že pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této věci je určují, zda jeho prejudicielní hodnocení povahy kotelny a komínu coby stavby vedlejší ve vztahu k hlavní provozní budově, obstojí vzhledem k ustálenému výkladu použitých pojmů s přihlédnutím k relevantním ustanovením zákona.
Odvolací soud v této věci učinil náležitá skutková zjištění, z nichž dovodil povahu a účel budovy kotelny jako objektu sloužícího nikoliv k samostatnému provozu, nýbrž jako nezbytnému k zajištění vytápění a provozu strojů v přilehlé výrobní hale. Na těchto zjištění založil svůj závěr odpovídající dikci ustanovení §120 odst. 1 o.z., jež se promítl rovněž do stanovení správné metodiky oceňování stavby podle shora uvedené oceňovací vyhlášky.
Odvolací soud správně při posuzování povahy stavby kotelny neopomenul funkční závislost této stavby na stavbě hlavní, v souladu s občanskoprávním kritériem věci a její součásti, resp. věci a jejího příslušenství. Za právně významné je třeba považovat nikoli kvantifikační údaje (tak typicky množství produkce tepla), nýbrž funkční hledisko, tedy, zda stavba hlavní může existovat samostatně, zatímco stavba vedlejší z hlediska fungování nemůže samostatně obstát. Protože běží o aplikaci podzákonné normy (vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. ) není rozumného důvodu neaplikovat shora uvedená kritéria, jak plynou ze shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Připomíná se, že v této věci jde o nárok občanskoprávní tkvící svým základem v restituční normě, kterou je zákon č. 87/1991 Sb. Aplikace shora uvedených ustanovení občanského zákoníku je tak zcela na místě.
Závěr odvolacího soudu, že ve vztahu k výrobní hale se jednalo o stavbu vedlejší, je třeba považovat za správný., neboť kotelna sloužila pro vytápění a provoz strojů v přilehlé výrobní hale a šlo tedy o její součást. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ocenění kotelny bylo třeba provést podle ustanovení §10 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Závěry odvolacího soudu odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.
Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu