ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2895.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2895/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem v Kolíně IV., Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví České republiky , se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 66/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 22 Co 93/2010-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 12. 2009, č. j. 6 C 66/98-280, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně nesprávným úředním postupem Lékařské poradní komise Nemocnice s poliklinikou v Kutné hoře (dále jen „LPK“), která dne 27. 1. 1987 jednala o zdravotním stavu osoby žalobce a shledala jej dlouhodobě nepříznivým (i z hlediska možného studia na vysoké škole). Podle tvrzení žalobce však tato komise nebyla místně příslušným orgánem k vydání takového posudku; nebyla splněna ani nezbytná povinnost přizvat žalobce k účasti na tomto jednání. Žalobce podal přihlášku na Vysokou školu zemědělskou v Brně a na Stavební průmyslovou školu v Praze – ke studiu však v důsledku hodnocení uvedeného v posudku LPK (jak tvrdí) nebyl přijat, z čehož také dovozuje svůj nárok na jednorázové odškodnění v částce 500.000,- Kč (výše újmy je odůvodněna především ztížením společenského uplatnění, znemožněním získání vyšší kvalifikace a s tím spojenou ztrátou na výdělku, a dále též traumatizováním jeho osoby).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody není důvodný. Nižší instance především shledaly, že v posuzované věci nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou na straně žalobce, která je nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které prostřednictvím ustanoveného právního zástupce posléze několikrát doplnil. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. V rámci vylíčení dovolacích důvodů zejména tvrdil, že soudy nižších stupňů upíráním odškodnění žalobci popírají zločiny komunismu a bagatelizují skutečnost, že dosud nebyl napraven chybný postup LPK (jenž se odrazil v jejím posudku), jímž bylo žalobci znemožněno právo na vzdělání zaručené vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhoval mimo jiné odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Rozsudek odvolacího soudu považovala za věcně správný a navrhla, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený ustanoveným advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že žalobce důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesl. Nebylo prokázáno, že by ke studiu na vysoké a střední škole nebyl přijat v důsledku jednání LPK. K přijímací zkoušce na Vysokou školu zemědělskou v Brně se nedostavil, ač byl povinen se jí jako uchazeč o studium podrobit (přijat být proto ani nemohl). Důvodem jeho nepřijetí na Stavební průmyslovou školu v Praze pak byla skutečnost, že došlo k přijetí uchazečů lépe vyhovujících přijímacím podmínkám; neprokázalo se, že by tato instituce měla předmětný posudek LPK k dispozici a že by žalobce ke studiu nepřijala na podkladě jeho obsahu.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení nižších instancí nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi činností LPK a vznikem tvrzené škody na straně žalobce, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a s ohledem na to, že závěr dovolacího soudu, že je napadené rozhodnutí odvolací instance po právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi jednáním LPK a tvrzeným vznikem škody, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Při uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se navíc nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (viz §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Ve vztahu k dovolání žalobce je rovněž třeba zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006; zejména k §243a o. s. ř.).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí již v této fázi nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu