ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2901.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2901/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: 1. Technomatu, státního podniku /v likvidaci/, IČ 0000 2321, Praha 1, Rybná č. 9, a 2. Vodních zdrojů, a. s., IČ 4527 4428, Praha 7, Komunardů 309/6, zastoupených JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 13, 3. L. J., P., zastoupené Mgr. Milanem Králem, 150 00 Praha 5, Hrozenkovská č. 33, a 4. Energoinvestu CZ, a. s., IČ 4527 4762, Praha 5 – Zličín, Do Blatin, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlovským, advokátem, 110 00 Praha 1, Žitná č. 1, a dalších účastníků řízení: a) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště pro území Hlavního města Prahy, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, a b) Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20C 500/2003, o dovolání dovolatele Energoinvestu CZ, a. s., IČ 4527 4762, Praha 5 – Zličín, Do Blatin, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlovským, advokátem, 110 00 Praha 1, Žitná č. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 3. 2007, sp. zn. 24Co 347/2006, takto:
I. Zamítá se dovolání dovolatele Energoinvestu CZ, a.s., Praha 5 proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 3. 2007, sp. zn. 24Co 347/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20C 500/2003.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobách žalobců (vedených ke společnému projednání pod sp. zn. 20C 500/2003
Obvodního soudu pro Prahu 5) bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 22. 2. 2006, č. j. 20C 500/2003-239. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců Technomatu, s. p. (v likvidaci), a Vodních zdrojů, a. s., domáhajících se nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93, týkajících se vlastnictví L. J. k pozemkům v katastrálním území Z. (obec Hlavní město P.). Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla odmítnuta žaloba žalobce Energoinvestu CZ, a. s., Praha 5, domáhajícího se rovněž, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93. Posléze výrokem (označeným III.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství
– Pozemkového úřadu Praha z 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93 se nahrazuje rozhodnutím soudu, že L. J. (jejíž žaloba byla podána dne 27. 11. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25C 426/2003, byla spojena k projednání spolu se žalobami Technomatu, s. p., Vodních zdrojů, a. s., a Energoinvestem CZ, a. s., u Obvodního soudu pro Prahu 5) je vlastnicí pozemků v katastrálním území Z., ale není vlastnicí částí pozemků a celých pozemků v katastrálním území Z. (obec Hlavní město P.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
O odvoláních Technomatu, st. p. (v likvidaci), a Vodních zdrojů, a. s., a Energoinvestu CZ, a. s., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 3. 2007, sp. zn. 24Co 347/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 22. 2. 2006, č. j. 20C 500/2003-239 potvrzen ve výroku (označeném II.), jímž byla odmítnuta žaloba žalobce Energoinvestu CZ, a. s., Praha 5, ve výrocích označených I., III. a IV. byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci Energoinvestem CZ, a.s., a L. J. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že výrok rozsudku prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobce Energoinvestu CZ, a. s., byl potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný; naproti tomu měl odvolací soud za to, že ohledně dalších výroků (označených I., III. a IV) rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba tyto výroky zrušit pro nesplnění plného objasnění splnění podmínek pro vydání pozemků, k nimž byl uplatněn restituční nárok.
Odvolací soud připomínal, že ohledně nároků, které jsou uplatněny v tomto řízení, rozhodoval už správní orgán (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha dne 23. 9. 2003 pod č. j. PÚ 8626/93), a to podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Předmětem rozhodování tu byl restituční nárok L. J., týkající se pozemků, které z majetku původních vlastníků (původního pozemku – role o výměře 53 487m2 v katastrálním území Z.) přešly postupně do vlastnictví státu, a to zčásti na základě rozhodnutí o vyvlastnění z 30. 8. 1958 a 6. 7. 1959. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že část těchto nemovitostí byla vyvlastněna bez vyplacení náhrady, takže tu bylo shledáno naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad rozhodl o vlastnictví L. J. k pozemkům, jako oprávněné osoby (podle zákona č. 229/1991 Sb.), pokud šlo o pozemky buď volné bez staveb, anebo o pozemky zčásti zastavěné jednoduchými stavbami, takže měl pozemkový úřad za to, že vydání pozemků nebrání žádné důvody uvedené v zákoně č. 229/1991 Sb.; pokud šlo o pozemky, které byly po převzetí státem zastavěny, nebo jsou plochami, které se stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nutné k jejich provozu, rozhodl o nich pozemkový úřad tak, že L. J. není jejich vlastnicí. Pozemkový úřad nerozhodl o pozemcích, které na stát přešly vyvlastňovacím rozhodnutím ze 6. 12. 1961 (tedy o pozemcích o výměře 2 493 m2 podle geometrického plánu z 15. 3. 1960), neboť tyto pozemky nebyly minimálně rok před vyvlastněním zemědělsky obhospodařovány a jsou tedy mimo působnost zákona o půdě, neboť chyběly atributy pro jejich zařazení do zemědělského půdního fondu, stejně tak pozemkový úřad nerozhodoval o části parcely (o výměře 4 800 m2), která přešla do vlastnictví státu kupní smlouvou, uzavřenou 21. 6. 1974 mezi původními vlastníky a organizací Vodní zdroje, národní podnik; rovněž pozemkový úřad nerozhodoval o vlastnictví k parcele, která byla sloučena do pozemku v katastrálním území Z., protože tato parcela byla vyňata ze zemědělského půdního fondu rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru Praha – západ z 3. 12. 1971. Také rozhodl pozemkový úřad negativně o uplatněném nároku L. J. ohledně pozemků (vytvořených z pozemku), jež přešly na stát kupní smlouvou z 30. 7. 1970, neboť pozemkový úřad dovodil, že sjednaná kupní cena v uvedené smlouvě odpovídala tehdy platnému cenovému předpisu a „tíseň při uzavírání smlouvy byla v restituční žádosti tvrzena pouze všeobecně“, takže tu podle pozemkového úřadu nebyly splněny podmínky uvedené v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Část pozemků, o něž šlo v tomto řízení, byla převzata, podle závěru pozemkového úřadu státem bez právního důvodu (srov. §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě), ale právní vztahy k těmto pozemkům byly založeny dohodami o zřízení práva osobního užívání pozemků v letech 1970 – 1980 a zbytek výměry těchto pozemků byl sloučen do komunikací ulic K., L. a V., takže jejich vydání brání ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. (ale „oprávněné osobě za tyto pozemky přísluší náhrada“).
Odvolací soud uváděl, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo napadeno žalobami žalobce Technomatu, státního podniku (v likvidaci), a žalobce Vodní zdroje, a. s., jakož i žalobce Energoinvestu CZ, a. s., podanými pod sp. zn. 20C 500/2003 a sp. zn. 20C 529/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5, a také žalobou L. J. (podanou pod sp. zn. 25C 426/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5); odvolací soud dodával, že všechny tyto žaloby byly na základě ustanovení §250b odst. 1 občanského soudního řádu spojeny ke společnému řízení (pod sp. zn. 20C 500/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5).
Při posouzení odvolání žalobce Energoinvestu CZ, a. s. dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalující Energoinvest CZ, a. s. (ani jeho právní předchůdce Technocom, a. s.) nebyl ve smyslu ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. účastníkem řízení před pozemkovým úřadem (neměl postavení povinné osoby v tomto posuzovaném právním vztahu) a tedy nemůže být na základě jím podané žaloby nahrazováno soudem rozhodnutí správního orgánu, když v předmětném řízení soud nerozhoduje o určení vlastnického práva třetí osoby, která své vlastnické právo odvozuje od právních skutečností, jež nastaly až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Byl proto odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že „v takovém případě je na místě žalobu odmítnout podle ustanovení §250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť byla podána někým, kdo tu k žalobě není oprávněn.
Pokud jde o posouzení opodstatněnosti žaloby žalobkyně L. J. měl odvolací soud za to, že závěr soudu prvního stupně o určení vlastnictví této žalobkyně k pozemkům uvedeným ve výroku (označeném III.) soudu prvního stupně z 22. 2. 2006 neodpovídal ještě plně výsledkům zjištění, provedených soudem prvního stupně, takže „nelze jednoznačně konstatovat, že by tu byly naplněny veškeré zákonem předpokládané podmínky pro vydání pozemků, k nimž byl uplatněn restituční nárok“. Toto neúplné zjištění a objasnění se týkalo, podle názoru odvolacího soudu, otázky vyplacení náhrady za vyvlastněné pozemky původním vlastníkům pozemků V. a M. B.; to se týká prvních dvou rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1958 a 1959, nikoliv však závěru o vyplacení náhrady za pozemky vyvlastněné rozhodnutím z 30. 8. 1958. Neúplné zjištění a objasnění se týká i prokázání toho, k jakému účelu byly vyvlastněné pozemky využívány (zda stát či právnické osoby stále realizují kdysi aprobovaný veřejný zájem, pro který došlo k vyvlastnění nemovitostí); týká se to i potřebné identifikace jednotlivých částí původního pozemku, zapsaného ve svazku 205/1 pozemkových knih pro katastrální území Z. Zjišťování a objasňování dalších námitek, uplatněných žalobci Technomatem, s. p., a Vodními zdroji, a. s., však už odvolací soud za podstatné nepovažoval.
Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce Energoinvestu CZ, a. s., není důvodné ve vztahu k odvolání žalobců Technomatu, s. p. (v likvidaci) a Vodních zdrojů, a. s., neboť nejsou zatím dány podmínky pro potvrzení ani pro změnu odvoláními napadeného rozsudku soudu prvního stupně a v rozsahu těchto dovolání (pokud směřovala proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) měl odvolací soud za to, že je na místě věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 31. 5. 2007 advokátu, který žalobce Energoinvest CZ, a. s. (dříve Technocom, a. s.), v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele, bylo dne 16. 7. 2007 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených I. a III., jakož i výrok rozsudku soudu prvního stupně, označený III., a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci.
Podle názoru dovolatele Energoinvestu CZ, a. s., se odvolací soud zabýval ve svém rozsudku z 19. 3. 2007 zásadní právní otázkou, a to jaký význam má pro restituční řízení „nabytí vlastnického práva na základě vydržení v průběhu restitučního procesu a nabytí vlastnického práva na základě přechodu práva v důsledku veřejné dražby“. Dovolatel má za to, že držel nemovitosti po zákonem předepsanou dobu, jednal v dobré víře a splnil podmínku vydržení; má také za to, že vlastníku nemovitostí nemůže být odnímána možnost soudní ochrany, když udělením příklepu v dražbě tu došlo k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, takže tu u dražby došlo k přechodu práva na základě právní skutečnosti a nikoli k převodu práva na základě právního úkonu. Dovolatel zdůrazňoval, že vyčerpal všechny v úvahu přicházející postupy, jak se domáhat svých práv; v řízení před správním orgánem se domáhal, aby s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení a domáhal se také, aby mu bylo doručeno správní rozhodnutí, ale marně; marně se také domáhal obnovy řízení před správním orgánem; jeho správní žaloba o obnovu řízení byla soudem odmítnuta a jeho obecná žaloba o obnovu řízení byla soudem zamítnuta. Dovolatel dodával, že „nezná další procesní postup, jakým by se mohl reálně domoci ochrany svého práva (vlastnického práva)“. Dovolatel má za to, že „při posuzování jeho dovolání by měly být identifikovány právní normy, které brání věcnému projednání jeho žaloby a také posouzeno, zda závěr o tom, že žaloba nemůže být vůbec věcně projednána, neodporuje mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána“.
Přípustnost dovolání dovolatele Energoinvest CZ, a. s., směřujícího jen proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, je v tomto případě dána podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Uvedený dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil odvolání žalobce Energoinvestu CZ, a. s., zejména podle ustanovení §244 odst. 1, §246 odst. 1, §250b odst. 1 a §250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku).
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou (podle tohoto zákona) a povinnou osobou o vydání nemovitosti oprávněné osobě na základě jejího u pozemkového úřadu uplatněného nároku, rozhodne pozemkový úřad o vlastnictví oprávněné osoby.
Účastníky řízení podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. jsou podle §9 odst. 8 tohoto zákona oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a pozemkový úřad.
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních a obchodních vztahů, a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. K návrhu (k žalobě je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým bylo jeho právo nebo povinnost založena, zrušena, změněna, určena nebo zamítnuta (§246 odst. 1 občanského soudního řádu).
S žalobou jsou ke společnému řízeny spojeny další žaloby, které byly podány ve věci, o níž správní orgán rozhodl stejným rozhodnutím dříve, než o ní soud prvního stupně rozhodl (§250b odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §250g odst. 1 občanského soudního řádu odmítne soud žalobu (podanou podle §244 odst. 1 a §246 odst. 1 o. s. ř.), byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, je-li žaloba nepřípustná nebo byla-li podána opožděně.
Dovolatel Energoinvest CZ, a. s., se ve svém dovolání označoval jako Energoinvest CZ, a. s. („dříve Technocom, a. s.“). V rozsudku soudu prvního stupně z 22. 2. 2006 (č. j. 20C 500/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5) bylo uvedeno, že akciová společnost Technocom (IČ 4527 4762) byla zapsána do obchodního rejstříku dne 4. 5. 1992; zakladatelem této společnsoti je Fond národního majetku ČR, na který přešel majetek státní organizace. Akciová společnost Technocom byla k 9. 1. 2004 zapsána jako vlastník pozemků v katastrálním území Z.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2002, II.ÚS 6/01 (uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových poměrů; týká se to především tzv. blokačních paragrafů. K posuzování restitučních nároků oprávněných osob je nutno přistupovat bez ohledu na skutečnost, že byly dříve upraveny převody státu na jiné subjetky v procesu tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který nabyl účinnosti 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční – zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), jenž nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 3. 2000, II. ÚS 113/99 (uveřejněném pod č. 47 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k otázce zákazu privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, zdůrazněno, že na majetek, na jehož vydání vznikl nárok fyzické osobě podle těchto předpisů, může být zákona č. 92/1991 Sb. použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty; jinak nemělo vůbec k privatizaci majetku dojít.
Vzhledem k uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a zejména z nálezů Ústavního soudu ČR nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 3. 2007 (sp. zn. 24Co 347/2006 Městského soudu v Praze), proti jehož výroku o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobce Energoinvestu CZ, a. s., směřuje dovolání této akciové společnosti, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis (ustanovení §250g odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu) nesprávně vyložil, když dospěl k tomuto právnímu závěru: „Protože Energoinvest CZ, a. s. /respektive Technocom, a. s./) nebyl ve smyslu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) a ani nemohl být účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, neboť neměl postavení povinné osoby, nemůže být na základě jím podané žaloby rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazeno rozsudkem soudu a tím odstraněna případná újma, která mu mohla vzniknout na jeho právech k nemovitostem, jež jsou předmětem tohoto soudního řízení, v němž soud rozhoduje o opodstatněnosti uplatněného restitučního nároku v rámci tohoto řízení, a nemůže rozhodnout o určení vlastnického práva třetí osoby, jež svoje vlastnické právo odvozuje od právních skutečností, jež nastaly až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)“.
Neshledal proto dovolací soud přípustné dovolání dovolatele (Energoinvest CZ, a. s.) dovoláním důvodným a přikročil svým rozsudkem (viz §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání uvedeného dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a dalším účastníkům řízení nevznikly náklady v řízení o dovolání dovolatele Energoinvestu CZ, a. s.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu