ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2930.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2930/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Jarmilovou Báčovou, proti žalovaným 1) MUDr. K. R. bytem B., a 2) MUDr. O. R. , bytem B., zastoupených JUDr. Růženou Valdhansovou, advokátkou se sídlem Brno, Jaselská 17, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 330.300,- Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 266/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, č. j. 38 Co 225/2008 – 137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 25. 8. 2005 domáhal po žalovaných úhrady 330.300,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaným vznikl nárok na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ale vydán jim byl náhradní pozemek, jehož hodnota v důsledku nesprávného znaleckého posudku přesahovala skutečný nárok žalovaných o 330.300,- Kč.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2007, č. j. 36 C 266/2005 - 78, žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 330.300,- Kč. Dle zjištění soudu prvního stupně byl na žalované smlouvou o převodu pozemku uzavřenou dne 28. 7. 2004 v důsledku nesprávných znaleckých posudků a z těchto posudků vycházejících rozhodnutí pozemkového úřadu převeden náhradní pozemek, jehož hodnota přesahovala skutečný nárok žalovaných o 330.300,- Kč. Nesprávnost znaleckých posudků spočívala v tom, že v nich nebylo zohledněno, že pozemky, za něž byla žalovaným poskytnuta náhrada, se ke dni jejich přechodu na stát nenacházely na území města B., ale v obci J.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2009, č. j. 38 Co 225/2008 – 99, rozsudek soudu prvního stupně změnil a nárok žalobce zamítl. Dle názoru odvolacího soudu je právním důvodem plnění poskytnutého žalobcem smlouva ze dne 28. 7. 2004 a nemůže se proto jednat o plnění poskytnuté bez právního důvodu. Odvolací soud dále uvedl, že z §11 odst. 2 zákona o půdě přímo nevyplývá požadavek ekvivalence hodnoty pozemku převáděného oprávněné osobě ve vztahu k hodnotě pozemků, jež jí nebyly vydány.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že hodnota náhradního pozemku (náhradních pozemků) musí odpovídat hodnotě pozemku odňatého (pozemků odňatých). Pokud žalobce v posuzované věci převedl na oprávněné osoby – žalované pozemky v hodnotě vyšší, došlo na straně oprávněných osob – žalovaných k bezdůvodnému obohacení.
Na soudním jednání konaném dne 10. 3. 2011 připustil Krajský soud v Brně změnu žaloby tak, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci každý částku 165.150,- Kč.
Vázán právním názorem dovolacího soudu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 38 Co 225/2008-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobci částku 165.150,- Kč.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, v němž uvedli, že ho podávají z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu spatřují dovolatelé v tom, jak má být stanovena cena pozemků, které se v době přechodu na stát nacházely v samostatné obci J. (tj. v obci do 1 000 obyvatel), když ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě již obec J. byla součástí města B. (tj. obce nad 300 000 obyvatel).
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 26. 7. 2011 uvedl, že obdobné případy již byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny a že ve prospěch dovolatelů nelze počítat s cenovým navýšením pozemků, k němuž došlo po jejich přechodu na stát. Dovolání je proto třeba jako nedůvodné zamítnout.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání dovolatelů směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 391/97, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/99, a navazující judikaturu, dle které pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a o. s. ř. měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil (jak formuloval rozsudečný výrok), ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně], tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Právní otázka, jak má být stanovena cena pozemků, které se v době přechodu na stát (tj. 13. 5. 1949) nacházely v obci do 1 000 obyvatel (resp. v obci, v niž nepůsobil městský národní výbor, srov. §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění od 1. 9. 1990, která oproti mínění dovolatelů výši náhrady neodvozuje primárně od počtu obyvatel té které obce), když ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991) již tato obec byla součástí obce nad 300 000 obyvatel (resp. součástí Brna), doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění do 13. 4. 2006 v případě uvedeném v odstavci 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.
Podle §28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
V rozsudku ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, Nejvyšší soud dovodil, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (§28a zákona o půdě). Ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka . K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/2010) nebo v rozsudku ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, přičemž v posledně uvedené věci došlo k přeměně pozemků ze zemědělských na stavební již několik měsíců po jejich přechodu na stát (srov. část odůvodnění obsahující vyjádření Pozemkového fondu České republiky k podanému dovolání). V souladu se zásadou známou již z dob římského práva: „In consimili casu consimile debet esse remedium“ ( „V podobném případě musí být podobné léčení.“ nebo volněji „Právní úpravy podobných případů musí být podobné.“ , srov . KINCL, J. Dicta et regulae iuris aneb Právnické mudrosloví latinské. Praha: Univerzita Karlova, 1990, s. 126) je třeba výše uvedené závěry vztáhnout i na posuzovanou věc. Jak pro změnu územního plánu (resp. vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu), k níž došlo po přechodu pozemků na stát, tak i pro přičlenění určité obce k obci vedlejší totiž platí, že vlastník původního pozemku neměl žádnou možnost tyto skutečnosti ovlivnit a že k zhodnocení pozemku (v souvislosti s těmito skutečnostmi) došlo bez jakéhokoliv přičinění původního vlastníka. V posuzované věci pak není bez významu ani skutečnost, že k přičlenění obce J. k městu B. došlo až v roce 1971 (srov. Sdělení Ministerstva vnitra České socialistické republiky 20/1971 Ú.v.), tedy více než dvacet let poté, co byly právním předchůdcům dovolatelů pozemky v obci Jehnice odňaty. V době odnětí tak nemohlo být jisté, kdy a především zda vůbec někdy k takovéto administrativní změně (a s ní spojenému zhodnocení pozemků nacházejících se v obci Jehnice) dojde. Za této situace lze uzavřít, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud při oceňování odňatých pozemků vycházely ze stavu ke dni jejich přechodu na stát. Tento závěr pak odpovídá i zásadě uvedené již v prvním rozsudku Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, dle které oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato (tj. pokud jim byl odňat zemědělský pozemek, mají nárok za náhradu za zemědělský pozemek, pokud jim byl odňat pozemek nacházející se v „malé obci“ , mají nárok na náhradu za pozemek v „malé obci“ apod.). Lze připomenout, že v praxi může, a to nikoliv výjimečně, dojít i k vyčlenění určité části obce a vzniku nové (menší) obce (srov. např. již uvedené Sdělení Ministerstva vnitra České socialistické republiky 20/1971 Ú.v.); opačný než zvolený postup by proto nutně vedl k nespravedlivým závěrům (za odnětí pozemku ve „velké obci“ by oprávněna osoba dostala náhradu jako za pozemek v „malé obci“ ).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu