ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.299.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 299/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem v Praze 9, Krausova 605/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 669.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 122/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, č. j. 11 Co 551/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2010, č. j. 17 C 122/2005-77, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 669.600,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh žalobce na náhradu škody není důvodný. Nižší instance neshledaly mezi tvrzeně nesprávným úředním postupem soudu v dědickém řízení a uplatněnou škodou vztah příčinné souvislosti. Usuzovaly na možnost žalobce podat (před uplynutím promlčecí doby jeho nároku na zaplacení dlužné částky vůči sukcesorům zemřelého) žalobu proti dosud neznámým dědicům. Na straně státu pak nelze dovodit ani existenci prvotního atributu odpovědnosti za škodu, tedy samotný nesprávný úřední postup. Ten lze podle názoru žalobce spatřovat v neúměrné délce řízení o dědictví a z toho plynoucí nemožnosti domoci se úhrady pohledávky vůči právním nástupcům dlužníka – v občanskoprávních řízeních vedených proti nim – v důsledku vznesené námitky promlčení ze strany tamějších žalovaných. Odvolacím soudem bylo pro účely posouzení tvrzené protiprávnosti v činnosti dědického soudu konstatováno, že vzhledem k tomu, že žalobce nebyl účastníkem dědického řízení po zemřelém dlužníkovi, nebyla zde dána zákonná povinnost rozhodovat o žalobcově návrhu ze dne 22. 5. 2000 na uzavření dohody mezi dědici a věřiteli o přenechání majetku z dědictví na úhradu přihlášených pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za zásadně právně významnou otázku pokládal interpretaci ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Namítal, že vady v postupu dědického soudu – v řízení o dědictví po dlužníku P. T., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 786/98 – měly za následek vznik škody spočívající v neuspokojení jeho pohledávky v dědickém řízení (v důsledku neuskutečněné nabídky zanechaného majetku zůstavitele žalobci). Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledává správným závěr nižších instancí o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeně nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci a žalobcem nárokovanou škodou. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že není-li v dědickém řízení dosud zjištěn okruh dědiců zemřelého dlužníka, může věřitel podat žalobu proti neznámým dědicům zemřelého (viz např. usnesení ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2008). Žalobce tedy mohl svou pohledávku ve výši 620.000,- Kč, vzniklou ze smluv o půjčce uzavřených se zemřelým dlužníkem, uplatnit žalobou u soudu před uplynutím promlčecí doby svého nároku. Soud rozhodující takový občanskoprávní spor by v tomto případě posoudil, zda by bylo možné v řízení ihned pokračovat, nebo zdali by bylo nutno dané řízení přerušit až do skončení řízení o zůstavitelově dědictví (např. je-li dědictví předluženo). Uplatněním nároku u soudu ovšem dochází ke stavení promlčecí doby. Ta po dobu řízení – ani v době jeho přerušení – neběží (§112 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že pokud by žalobce postupoval naznačeným způsobem, bylo by možno usuzovat na úspěšné vymožení jeho pohledávky vůči právním nástupcům zemřelého dlužníka. Činnost (resp. nečinnost) soudu v řízení o dědictví tedy není příčinou tvrzené škody žalobcem požadované. Vzhledem k nedostatku příčinné souvislosti, která je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu, je nadbytečné zabývat se posouzením ostatních podmínek jejího vzniku (v tomto směru zejména existencí nesprávného úředního postupu státního orgánu), jakož i dalšími dovolatelovými námitkami.
Na okraj lze podotknout, že není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., pokud dědický soud nerozhodl o žalobcově návrhu ze dne 22. 5. 2000, směřujícímu k uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů (viz §175p odst. 1 o. s. ř.). Z dikce zákona je patrno, že soud v řízení o dědictví může přistoupit ke schválení takové dohody, předpokladem pro tento postup je ovšem její existence. Dohoda mezi dědici a věřiteli uzavřena v posuzované věci nebyla.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu