ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3010.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3010/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: V. V. , bytem R., zastoupena Mgr. Miroslavou Smejkalovou, advokátkou v Šumperku, Hlavní třída č. 3, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 10.690.678,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 182/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 26. 2. 2009, č. j. 69 Co 377/2008-554, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, výše označeným, byly ve výroku I. potvrzeny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 2. 2008, č. j. 5 C 182/2006-496, kterým byla žaloba o náhradu škody ve výši 10.690.678,- Kč zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že České republice – Okresnímu soudu v Jeseníku se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 10.690.678,- Kč. Žalobkyně tvrdila, že škoda jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu, resp. soudních vykonavatelů, kteří pochybili při výkonu rozhodnutí proti povinnému Z. V.– manželovi žalobkyně, když dne 6. 3. 2002 v rámci výkonu rozhodnutí postihli i majetek ve vlastnictví žalobkyně (dvě unimo buňky, přívěsný vozík). Soudní vykonavatelé měli rovněž pochybit neprovedením řádného soupisu věcí obsažených v unimo buňkách a vozíku, neboť věci sepsali pouze jako celek. Žalobkyně se vydání věcí musela následně domoci soudní cestou, a to formou vylučovacích žalob; přestože bylo v návaznosti na rozhodnutí o podaných žalobách exekuční řízení vůči jednotlivým věcem postupně zastavováno, byly jí některé věci vráceny až v květnu 2007. Žalobkyně však zjistila, že v důsledku výkonu rozhodnutí a zapečetění předmětů výkonu došlo k poškození (zničení) určitých věcí, a to mj. v důsledku jejich neuspokojivého zabezpečení. Žalobkyně dále požadovala náhradu ušlého zisku za dobu od 6. 3. 2002 do 6. 7. 2006, který jí měl ujít v důsledku zamezení nakládání s věcmi sloužícími k její podnikatelské činnosti. Žalovaný se bránil tvrzením, že žalobkyni právo na náhradu škody nevzniklo, neboť postup soudních vykonavatelů při provádění výkonu rozhodnutí nebyl nesprávný, resp. nebyl v rozporu se zákonnými předpisy.
Soud prvního stupně po provedení navržených důkazů žalobu zamítl jako nedůvodnou, když dospěl k závěru, že žalovaný se ve věci nedopustil nesprávného úředního postupu. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně sdílel. Po provedení výčtu relevantních ustanovení též dovodil, že ve věci absentuje příčinná souvislost mezi okolností, jakým způsobem byl proveden soupis věcí uložených uvnitř unimo buněk dne 6. 3. 2002, a mezi tvrzenou škodou na věcech uložených uvnitř, které se uplynutím doby znehodnotily, a dále ušlým ziskem. Za jediné pochybení soudních vykonavatelů, kterého se dopustili v rámci jejich postupu při výkonu rozhodnutí, soud označil ne zcela detailní soupis věcí uložených v unimo buňkách ze dne 6. 3. 2002 (srov. §56 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a čl. 29 Instrukce ministra spravedlnosti, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele). K tomu však dodal, že na základě přijatých skutkových zjištění nebylo možné dovodit, že ke znehodnocení zboží došlo v důsledku toho, jakým způsobem vykonavatelé provedli soupis zboží uloženého v unimo buňkách – tedy, že je sepsali pod souhrnným druhovým označením „textil a kancelářský materiál“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozsudku ve věci samé. Jako důvody dovolání označila jednak vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a dále i nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označila právní otázku odpovědnosti státu za způsobenou škodu a její náhradu (z nesprávného postupu soudních vykonavatelů – exekutorů – při výkonu exekuce). Tuto otázku v dalším textu rozvedla tak, že za zásadní právní otázku považuje určení a vysvětlení okamžiku a důvodů vzniku odpovědnosti soudních vykonavatelů (exekutorů) za škodu způsobenou jejich nesprávným úředním postupem a činností a za její rozsah (a to při soupisu věci movitých). V rámci vylíčení dovolacích důvodů žalobkyně mj. tvrdila, že odvolací soud nesprávně posoudil postup okresního soudu při vydávání věcí, které byly vyloučeny z exekuce. Žalobkyně na závěr navrhla zrušení rozsudku odvolací instance, popř. i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm.a) a b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Ustanovení §14 odst. 1 téhož zákona dále stanoví, že nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 tamtéž; podle odst. 3 ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně splnila podmínku předběžného projednání nároku, neboť nárok na náhradu škody u žalovaného v době před podáním žaloby uplatnila.
Sporný soupis movitých věcí ze dne 6. 3. 2002 byl sice proveden pouze druhovým označením věcí, tento postup však byl v protokolu odůvodněn. Do zapsaných objektů nebyl soudním vykonavatelům zajištěn přístup, což bylo následně řešeno dne 10. 11. 2003,
9. 4. 2004 a 13. 4. 2004, kdy soudní vykonavatelé provedli další soupisy v souladu s předepsanými náležitostmi. V návaznosti na žalobkyní uplatňované návrhy na vyloučení jednotlivých věcí z výkonu rozhodnutí bylo soudy rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí ohledně movitých věcí, jejichž výčet je součástí spisového materiálu i rozhodnutí soudů obou nižších instancí.
Pokud žalobkyně namítá, že jí věci vyloučené z výkonu rozhodnutí byly vydány až po uplynutí nepřiměřeně dlouhé doby, je nutné přisvědčit závěrům odvolací instance. Pokud soud rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí ohledně některých movitých věcí, bylo toto rozhodnutí zasláno žalobkyni, jež byla oprávněna – či dokonce povinna - věci si vyzvednout v místě, kde se nacházely v době rozhodování soudu.
Ve věci není dána příčinná souvislost mezi znehodnocením zboží (škodou) a způsobem provedení zápisu soudními vykonavateli (úředním postupem). Ke znehodnocení věcí, které byly předmětem soupisu soudních vykonavatelů, nemohlo dojít v důsledku jejich postupu, neboť všechny byly postupně řádně zaprotokolovány a umístěny v prostorách soudu či na svém původním místě. Poškození věcí bylo bezpochyby důsledkem uplynutí doby, po kterou žalobkyně s věcmi nenakládala, a to mj. bez přičinění soudů poté, co již bylo rozhodnuto o jejich vyloučení z výkonu rozhodnutí. Podle zjištění soudů nižších instancí se navíc věci nacházely v neměnném stavu již od roku 1998 (ukončení činnosti žalobkyně). Ohledně žalobkyní namítané škody v podobě ušlého zisku soud odkazuje na přesvědčivé a přiléhavé závěry odvolací instance; totéž se týká další žalobkyní namítané škody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nevykazuje rozpor s hmotným právem, a věc i vzhledem k jedinečnosti zjištěného skutkového stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 203) nevykazuje judikatorní přesah. Proto dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu