ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3039.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3039/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. P., P. 5, U. N. 24, jež byla v řízení u Okresního soudu v Českém Krumlově zastoupena Mgr. Viktorem Rossmannem, advokátem, 160 00 Praha 6, Na Ořechovce 4, proti žalovaným: 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, a 2. Národnímu památkovému ústavu, 118 01 Praha 1 – Malá Strana, Valdštejnské náměstí č. 3, zastoupenému JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 00 České Budějovice, Náměstí Přemysla Otakara II, č. 24, o určení vlastnictví k nemovitostem /obnova řízení/), vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 148/2006, o dovolání dovolatelky A. P., P. 5, U. N. 24, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 Co 1581/2012, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně ze dne 2. 4. 2012, domáhající se obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 148/2006, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2012, č.j. 9 C 148/2006-416. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně na obnovu uvedeného řízení. O nákladech řízní bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně není povinna zaplatit náklady řízení žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale žalovanému Národnímu památkovému ústavu je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení 12.720,- Kč do tří od právní moci usnesení soudu prvního stupně.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému unesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 Co 1581/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2012, č.j. 9 C 148/2006-496, potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu, ale dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že z obsahu soudního spisu plyne, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Co 3000/2007, proti němuž byla žalobkyní podána žaloba na obnovu řízení, nabyl právní moci 25. 2. 2008 a tříletá lhůta k podání žaloby o obnovu řízení začala tu běžet dnem 22. 11. 2008 (kdy bylo ukončeno dovolací řízení usnesením Nejvyššího soudu, jež nabylo právní moci 22. 11. 2008), neboť doba od právní moci uvedeného rozsudku odvolacího soudu až do právní moci usnesení dovolacího soudu se do tříleté lhůty nezapočítává (§235 odst. 2 občanského soudního řádu). Uvedená tříletá lhůta k případnému podání žaloby o obnovu řízení tu tedy uplynula 22. 11. 2011. Žaloba na obnovu řízení byla však žalobkyní podána až 2. 4. 2012, tedy po uplynutí tříleté lhůty pro její podání. Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobkyně na obnovu řízení zamítnuta.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst.1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu za situace, kdy v řízení úspěšným žalovaným žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 2. 7. 2012 doručeno žalobkyni a dovolání z její strany bylo dne 31. 8. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2012 (sp. zn. 5 Co 1581/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo zrušeno a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody žalobkyně uplatňovala, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o obnově řízení, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodl bez nařízení ústního jednání a „toliko na základě tzv. blanketního odvolání, které pouze jako úkon podle §20 zákona č. 85/1996 Sb. (tedy jako nezbytný úkon související s ukončením právního zastoupení) podal právní zástupce dovolatelky“. Dovolatelka je toho názoru, že takový postup soudu je v rozporu se zákonem.
Dovolatelka je dále toho názoru, že je tu třeba pokládat rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení za rozhodnutí ve věci samé, přičemž tuto otázku je třeba považovat za právní otázku, která dosud není postavena najisto, takže rozhodnutí dovolacího soudu by tu mělo přispět svým rozhodnutím k výkladu ustanovení §238 občanského soudního řádu a ke sjednocení soudní praxe.
Dovolatelka pokládá za zásadní pochybení soudu druhého stupně to, že projednal odvolání žalobkyně bez nařízení ústního jednání v rozporu s ustanovením §214 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu, nadto o něm rozhodl na základě blanketního odvolání, které odvolatelka zamýšlela meritorně doplnit (když v inkriminované době tu došlo k ukončení jejího právního zastoupení, což odvolací soud nezohlednil a nevyzval odvolatelku k doplnění odvolání). Dovolatelka je toho názoru, že ve smyslu ustanovení §238 občanského soudního řádu je rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení rozhodnutím ve věci samé; neprojednáním žaloby o obnovu řízení bez nařízení ústního jednání se odvolací soud dopustil nesprávné aplikace právního předpisu; odvolací soud tím, že nevyzval odvolatelku k doplnění odvolání a rozhodl pouze na základě tzv. blanketního odvolání, se také dopustil porušení ustanovení §212 odst. 2 a §209 občanského soudního řádu.
Ve vyjádření Národního památkového ústavu k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by dovolání dovolatelky mělo být zamítnuto. Podle názoru tohoto účastníka řízení byl návrh na obnovu řízení podán po uplynutí objektivní tříleté lhůty a z tohoto důvodu byla žaloba soudem zamítnuta. Nařizovat jednání tu nebylo nutné, jelikož žaloba byla podána po uplynutí uvedené lhůty (viz §235f občanského soudního řádu). Dovolatelkou učiněné podání žaloby na obnovu řízení (z 30. 3. 2012) obsahovalo na 12. stránkách XIV. bodů a k podání bylo připojeno mnoho příloh; nelze tu soudům vytýkat vadu řízená nedostatečného objasnění předmětu řízení. Závěrem ještě Národní památkový ústav dodával svůj názor, že na straně žalobkyně není v tomto sporu dána aktivní legitimace (podle žalovanému ústavu dostupných informací byla již vyřešena otázka, zda je na straně žalobkyně právní nástupnictví po JUDr. A. S., zemřelém, a tedy účastníkem tohoto řízení by měl být místo žalobkyně K. S.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu je třeba dovolání dovolatelky považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soud, jímž bylo potvrzeno usnesení soud prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 občanského soudního řádu tu platí jen obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 20. 6. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou konkrétní právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení §233 odst. 1 a 2, §235 odst. 2 a §235f občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dověděl o důvodu obnovy řízení nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však nekončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.
Podle ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu bylo-li proti žalobě o obnovu napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty podle §234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §235f občanského soudního řádu zamítá-li soud žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla žaloba podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Návrh na obnovu řízení nemusí obsahovat označení účastníka řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly dány zákonné předpoklady odůvodňující přípustnost dovolání i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, jež tu bylo třeba obdobně použít ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 občanského soudního řádu. Nelze mít za to, že by odvolací soud ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2012 (sp. zn. 5 Co 1581/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným, ale ani s procesním právem.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu svým usnesením (§243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo sice přípustné (podle §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ale bylo nutno jej posoudit s obdobným použitím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu jako dovolání nedůvodné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly a ohledně nákladů dovolatelky, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení uvedenému žalovanému ústavu nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze posuzovaného předmětu dovolání proti rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu