ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.304.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 304/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 6. 2011, sp. zn. 10 Co 21/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 74/2000 (žalobců: 1. R. P., 2. K. L., 3. M. P., a 4. I. B., zastoupených JUDr. Ladou Kosárovou, advolátkou, se sídlem 272 00 Kladno, Třída T. G. Masaryka č. 292, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o náhradu za nevydané nemovitosti), t a k t o ‚
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 8. 2. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 21. 10. 2009, č. j. 18 C 74/2000-332. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo poskytnout ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku žalobcům náhradu za nevydané nemovitosti a jejich znehodnocení, a to bývalé zemědělské usedlosti v obci M. (nyní M., část N. M.): budovy čp. 15 na stavební parcele č. 28 se součástmi a příslušenství a vedlejšími budovami na stavební parcele č. 28 a této parcely (o výměře 302 m2) a dále budovy čp. 18 na stavební parcele č. 25 (včetně součástí a příslušenství) a parcely č. 25 (o výměře 1.034 m2) v katastrálním území N. M. u M. (obec M.), a to v celkové hodnotě náhrady 532.613 Kč (v podílech po ideálních pěti dvanáctinách žalobkyni R. P. a žalobci K. L. a v podílech po ideálních dvou dvanáctinách žalobci M. P. a žalobkyni I. B., přičemž by tato náhrada spočívala v nemovitostech, jež jsou ve správě žalovaného Pozemkového fondu ČR nebo v poskytnutí cenných papírů, které nemají povahu dluhopisů. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů placených jím v tomto řízení.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 6. 2011, sp. zn. 10 Co 21/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 21. 10. 2009, č. j. 18 C 74/2000-332, změněn tak, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo poskytnout žalobcům náhradu 532. 613 Kč (žalobkyni R. P. z 5/12, žalobci K. L. z 5/12, žalobci M. P. z jedné dvanáctiny a žalobkyni I. B. z jedné dvanáctiny), a to za jimi uváděné nevydané nemovitosti bývalé zemědělské usedlosti v obci M., části N. M., přičemž jde o náhradu spočívající v poskytnutí nemovitostí ve správě žalovaného Pozemkového fondu ČR nebo v hotovosti ve výši stanovené nařízením vlády č. 504/1992 Sb., popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu; ani státu nebyla přiznána náhrada za náklady řízení placené v tomto řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byly odvolacím soudem přezkoumány; odvolací soud přikročil ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně [podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], a to tak, aby se soudním rozhodnutím vycházelo při poskytnutí náhrady Pozemkovým fondem ČR žalobcům z ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)
Odvolací soud poukazoval především na to, že už v této právní věci rozhodoval i dovolací soud, který rozsudkem ze 6. 1. 2009 (28 Cdo 2002/2007 Nejvyššího soudu) zrušil předchozí rozsudky Okresního soudu v Teplicích z 25. 2. 2004, č. j. 18 C 74/2000-233 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 18. 12. 2006, sp. zn. 10 Co 403/2004, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud dovozoval, že v předchozím řízení byly beze zbytku vyřešeny otázky postavení žalobců jako oprávněných osob k poskytnutí náhrady za nemovitosti (patřící původně vlastnici M. B.), které nelze vydat vzhledem k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., a také otázku rozsahu nároku žalobců, uplatněných vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb.
Podle názoru odvolacího soudu v dalším řízení „základní otázkou zůstává žalovaným uplatněná námitka promlčení nároku žalobců“. Odvolací soud k této otázce uváděl, že „nepovažuje v této souvislosti za zásadní, zda podání žalobců, doručené soudu dne 1. 6. 2009 a označené jako upřesnění žalobního petitu, bylo či nebylo změnou žaloby“. Žalobci totiž stále v průběhu tohoto řízení uplatňovali nárok na náhradu za nevydané nemovitosti (konkrétně stále stejně označované) a vymezili i rozsah této náhrady (532.613 Kč) a soud tu nebyl v tomto řízení vázán žalobou požadovanou formou této náhrady a rozhodl sám způsobem respektujícím ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a ustanovení nařízení vlády č. 504/1992 Sb. (o výši náhrady v hotovosti, poskytované dle zákona č. 229/1991 Sb.). Měl tedy odvolací soud za to, že žalobci svůj nárok na náhradu za nemovitosti uplatnili z pohledu obecné promlčecí doby včas, v řízení o tomto nároku řádně pokračoval a promlčecí doba po celé trvání tohoto řízení neběžela (srov. §132 občanského zákoníku), takže k promlčení nároku žalobců tu nedošlo; jejich žaloba je důvodná a odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně [podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] co do způsobu a formy opodstatněné náhrady za nevydané nemovitosti.
V důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§224 odst. 2 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 16. 9. 2011 doručen dovolávajícímu se Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 16. 11. 2011 předán na poště k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vyhovění žalobě žalobců a ve výroku o uložení povinnosti žalovanému poskytnout jednotlivým žalobcům náhradu v celkové výši 532.613 Kč, a to v částkách odpovídajících jejich spoluvlastnickým podílům na nemovitostech; dovolatel navrhoval také, aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně při zamítnutí žaloby žalobců na základě žalovaným vznesené námitky promlčení „nepřihlédl k hmotně právní povaze promlčení“ a že tedy žalobci podali svou žalobu včas.
V daném případě byla původní žalobkyně M. B. nejpozději dopisem Pozemkového fondu ČR ze 22. 7. 1999 (Č.R./16318/99) informována o tom, že jí nebude Pozemkovým fondem ČR poskytnuta za povinnou osobu náhrada za nevydané nemovitosti a byla se svým nárokem odkázána na soud. Uvedená původní žalobkyně se sice v obecné tříleté promlčecí době obrátila na soud, avšak v průběhu řízení od roku 2000 do roku 2009 požadovala a následně pak i její právní nástupci (nynější žalobci) na základě změněného žalobního návrhu výhradně peněžité plnění, a to (po částečném zpětvzetí žaloby) ve výši 532. 613 Kč.
Jestliže tedy za uvedených okolností žalobci pak svůj nárok uplatnili znovu dne 1. 6. 2009, a to tak, že požadují jiné plnění (místo peněžitého plnění vydání nemovitostí, které jsou ve správě žalovaného fondu, nebo poskytnutí cenných papírů), nastaly podle názoru žalovaného, hmotně právní účinky změněného návrhu dnem, kdy byla soudu změna návrhu doručeno, tj. dne 1. 6. 2009; žalovaný má proto za to, že tu byl tento nárok žalobců uplatněn po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby.
Dovolání dovolatele je v tomto případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že dovolatel uplatňuje jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [viz §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží [viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 (45)].
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §101 a §112 občanského zákoníku v souvislosti s ustanoveními §14, §16 a §18a zákona č. 229/1991 Sb., jakož i v souvislosti s ustanovením §153 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku je promlčecí doba zásadně tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Podle ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, i jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. poskytuje pozemkový fond náhradu oprávněným osobám (srov. §14 a §16 téhož zákona) v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno [na str. 54 (132)], že z věty třetí ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze dovodit, že poskytnutí náhrad podle ustanovení §14, §16 a §20 téhož zákona má povahu určitého vypořádání vztahu mezi oprávněnými osobami a povinnými osobami (a za ně popřípadě Pozemkovým fondem); k obdobnému právnímu závěru dospěl dovolací soud např. v rozsudku 28 Cdo 1289/2002 Nejvyššího soudu, jehož právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud v daném případě (viz stranu 5 rozsudku z 29. 6. 2011, sp. zn. 10 Co 21/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným závěrům z publikované judikatury soudů, z nich dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by výsledný právní závěr odvolacího soudu v jeho rozsudku z 29. 6. 2011 (že tu šlo o jasné vymezení žalobou uplatněného nároku, vyplývajícího z určitého způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky sporu, přičemž tento nárok na náhradu za nevydané nemovitosti byl uplatněn v řízení, v němž bylo stále pokračováno ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku a §153 odst. 2 občanského soudního řádu) bylo třeba posoudit jako posouzení projednávané právní věci podle nesprávného právního předpisu nebo jako nesprávný výklad aplikovaného právního předpisu. Neshledal proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a že by bylo na místě jej zrušit, jak měl za to dovolatel.
Proto dovolací soud přikročil svým rozsudkem (viz §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele podle uvedeného ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalovaného, který nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v řízení o dovolání náklady nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. dubna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu