ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3107.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3107/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) B. S. , b) Mgr. P. M. , c) PhDr. M. S. , a d) Mgr. M. S. , všichni žalobci zastoupeni JUDr. Josefem Vítem, advokátem ve Vyškově, Kostelní 3, proti žalovaným 1) městu Vyškov , se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 1, 2) České republice – Ministerstvu obrany České republiky , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, Vojenské ubytovací a stavební správě Brno , se sídlem v Brně - Židenicích, Svatoplukova 2687/84, adresou pro doručování: Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, 3) Vodovodům a kanalizacím Vyškov, a. s ., se sídlem ve Vyškově, Brněnská 13, zastoupeným JUDr. Karlem Střelcem, advokátem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, 4) P. M. a 5) H. M. , o určení, že nenastaly účinky právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 357/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, č. j. 49 Co 316/2006-374, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. v napadené části (v zamítavém výroku B. I. až VI.) změněn rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 1. 2006, č. j. 6 C 357/2001-260, a to tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (právní nástupci původní žalobkyně RNDr. H. S., zemřelé) domáhali určení, že:
a) rozhodnutím Městského národního výboru ve Vyškově, odboru výstavby, ze dne 19. 12. 1962, č. j. Výst – 4220/62-Ba, nedošlo k vyvlastnění tam specifikovaných pozemků nacházejících se v kat. úz. D., obci Vyškov,
b) hospodářskou smlouvou č. 31-V-91, uzavřenou dne 23. 5. 1991 předávající organizací Vojenskou ubytovací a stavební správou a dne 10. 7. 1991 přejímající organizací Jihomoravskými vodovody a kanalizacemi, s. p., nenastaly právní účinky přechodu práva hospodaření k vymezeným nemovitostem na přejímající organizaci,
c) privatizačním projektem Jihomoravských vodovodů a kanalizací, s. p., odštěpného závodu Vyškov, aktualizovaným ke dni 30. 6. 1993, který schválilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR pod číslem 25671, nedošlo k přechodu vlastnictví k tam označeným pozemkům,
d) kupní smlouvou se smlouvou o zřízení zástavního práva a se smlouvou o zřízení věcných břemen, sjednanou dne 31. 10. 1997 mezi prodávajícím Vodovody a kanalizacemi Vyškov, a. s., a kupujícími manžely P. M. a H. M., nenastaly právní účinky převodu vlastnictví, vzniku předkupního práva, ani vzniku zástavního práva k pozemku ve výroku rozsudku specifikovanému.
Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VII.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť otázka určení, že nenastaly účinky právního úkonu, tedy posouzení platnosti daného právního titulu, je pouze otázkou předběžnou ve vztahu k problematice existence či neexistence práva nebo právního vztahu, tj. v poměru k žalobě na určení vlastnického práva (odkaz mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99).
Odvolací instance se s právním závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ztotožnila, usuzovala na něj však především z jiných okolností. Vyšla v tomto směru zejména ze zjištění, že nemovitosti, k nimž se žalobci domáhají ochrany vlastnického práva, přešly v rozhodném restitučním období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát, aniž v roce 1962 došlo k řádnému vyvlastňovacímu řízení ukončenému pravomocným vyvlastňovacím rozhodnutím (řízení bylo toho času vedeno vůči již zemřelému L. P., jehož majetek přešel děděním v roce 1956 na jeho manželku H. P.). Stát tak měl předmětné nemovitosti právní předchůdkyně žalobců převzít v době nesvobody bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Původní žalobkyně se proto měla domáhat ochrany svých práv cestou speciálního restitučního předpisu. Soud druhého stupně v této souvislosti poukázal mimo jiné na závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, týkající se speciality restituční právní úpravy ve vztahu k právním předpisům obecným – osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, která z toho důvodu měla možnost žádat vydání majetku prostřednictvím restitučního zákona (viz §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), nemůže se ochrany svého vlastnického práva domáhat úspěšně podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž tomuto soudu vytkli nesprávnost a též nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. Nesouhlasili s negativním závěrem v otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Namítali, že se nemohli domáhat ochrany svých vlastnických práv restituční cestou (podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě), poněvadž o duplicitě zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí a existenci vyvlastňovacího rozhodnutí se jejich právní předchůdkyně dozvěděla až v roce 1999 v rámci provádění komplexní digitalizace – stalo se tak tedy v době, kdy již hmotněprávní lhůty pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o půdě uplynuly, což žalobcům nelze klást v daném případě k tíži. Existence duplicitních vlastnických zápisů činí právní postavení žalobců i ostatních duplicitních vlastníků nejistým. Naléhavost právního zájmu na určovací žalobě je proto nepochybně dána. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ad 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání zhodnotil rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné a navrhl, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto. Stejným způsobem se k podanému dovolání vyjádřil žalovaný ad 2).
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobci opírali chybně o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., mimo jiné proto, že vycházeli z poučení daného jim ze strany odvolací instance. S ohledem na obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu se však jedná o rozhodnutí potvrzujícího charakteru, byť rozšířené o další právní interpretaci nedostatku naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě. Nižší instance shodně návrh žalobců zamítly, s tím, že soud druhého stupně formuloval své rozhodnutí jako měnící pouze z toho důvodu, že opravil chybu v psaní týkající se vymezení katastrálního území, v němž se nachází sporné pozemky. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání je třeba zvažovat pouze ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledává, že v posuzované věci došlo k odnětí sporných nemovitostí státem na základě vyvlastňovacího rozhodnutí Městského národního výboru ve Vyškově ze dne 19. 12. 1962 bez právního důvodu , z čehož je patrná existence restitučního titulu pro vydání majetku ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě . Tento závěr se podává z ustálené judikatury (viz rozsudek velkého senátu NS ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, R 72/2006), podle níž se převzetím věci bez právního důvodu rozumí i převzetí na základě právního důvodu existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Vzhledem k tomu, že předmětné správní rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu bylo adresováno subjektu se zaniklou právní subjektivitou (zemřelému L. P.), a skutečným vlastníkem majetku byla v té době odlišná osoba (H. P. – na základě pravomocného usnesení o nabytí dědictví ze dne 17. 12. 1956, č. j. D 335/56-9), je opodstatněné usuzovat na nulitu tohoto správního aktu.
Dovolatelům je třeba přisvědčit v jejich námitce, že argumentace odvolacího soudu o zákazu obcházení speciálních restitučních předpisů cestou obecné určovací žaloby není v daném případě přiléhavá . Z obsahu spisu je patrno, že strana žalující nabyla vědomost o existenci duplicitního zápisu v katastru nemovitostí (a tím také o v minulosti provedeném vyvlastnění) až v roce 1999, kdy byla duplicita zápisů provedena, tj. v době po uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění restitučního nároku (viz §13, §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě). Právní předchůdkyni žalobců RNDr. H. S. proto nevyužití speciálního restitučního nároku nelze klást k tíži. Vyloučení soudní ochrany cestou aplikace obecné právní úpravy (§80 písm. c/ o. s. ř.) by bylo přepjatým formalismem a současně odepřením spravedlnosti ( denegatio iustitiae) , které je z ústavněprávního hlediska zakázáno. Původní žalobkyně získala v roce 1971 podle výsledku dědického řízení majetek po zemřelé H. P. Sporné pozemky ovšem do dědictví zahrnuty nebyly a dosud nebyly jako dědictví ani dodatečně projednány. V katastru nemovitostí je od roku 1999 evidována pro H. P. a žalované ad 2) až 5) duplicita vlastnických zápisů.
Naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.) ovšem s přihlédnutím ke konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nelze dovodit. V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99 (R 68/2001), byl vyjádřen právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká . Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti či nicotnosti právního úkonu (popř. rozhodnutí) otázkou předběžnou v relaci k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn či ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, jenž je nezbytným předpokladem úspěšnosti určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. (srov. mj. též rozsudek zdejšího soudu sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 5/1996). Prezentovaný právní závěr se váže i k předmětu nynějšího řízení vedeného o určení, že nenastaly účinky právních úkonů . Petit žaloby je tu ještě více vzdálený odpovídajícímu znění žalobního návrhu (viz níže); napadá účinky správního rozhodnutí o vyvlastnění, hospodářské smlouvy i jiných právních úkonů. Přitom samotná duplicita zápisů v katastru nemovitostí opravňuje kolidující (potenciální) vlastníky k určovací vlastnické žalobě.
Původní žalobkyně měla možnost žalovat přímo o určení vlastnického práva. Žalobní petit by bylo nutno formulovat tak, jak uvedl soud prvního stupně, tj. na určení, že její právní předchůdkyně H. P. byla ke dni svého úmrtí (2. 7. 1971) vlastníkem sporných nemovitostí. Předmětné určení by se vztahovalo pouze k této právní události, a okolnosti nastalé později, tj. v posuzované věci po roce 1971, by na něj nemohly mít vliv (v těchto případech je třeba vždy uvážit, zda nedošlo ke vzniku vlastnického práva na straně jiné osoby). Takto vymezený žalobní návrh by posléze vedl k dodatečnému projednání dědictví po zemřelé H. P.
Spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem tohoto majetku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1897/98, R 61/2001); je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou jejími (spolu)vlastníky .
Se zřetelem k provedené duplicitě zápisů vlastnického práva v katastru nemovitostí je však třeba zdůraznit, že i když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby. Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé okolnosti bezvýznamné. Jinými slovy, žalobce se může domáhat určení, že jeho rodiče byli ke dni úmrtí vlastníky nemovitostí (takovou žalobu soudní praxe běžně připouští), ale z tohoto určení mu vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno, že by i on jako právní nástupce rodičů byl vlastníkem, anebo že by žalovaní vlastníky nebyli. Může sice na základě takového určení žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v tomto řízení nebudou žalované vázat (srov. §175y o. s. ř.). Sporný majetek je zapsán v katastru nemovitostí jak pro H. P., tak ve prospěch vlastnictví jiných osob (žalovaných ad 2/ až 5/), které rozhodnutí vydané v řízení o dědictví – v návaznosti na úspěch ve věci shora předestřené určovací žaloby – v tomto směru zásadně nemůže zavazovat; výjimkou by byl žalovaný ad 2/, jehož vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí podle vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne 19. 12. 1962, tj. ještě před smrtí H. P.
O tom, kdo je nyní vlastníkem předmětných nemovitostí, může být rozhodnuto jedině následně v řízení o určení vlastnického práva žalobce, příp. žalobců (duplicitních vlastníků).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a straně žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu