ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3162.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3162/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně MUDr. B. R., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 149/2010, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu České republiky, IČ 4579 9072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 3. 2012, sp. zn. 29 Co 366/2011, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 6. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2011, č. j. 18C 149/2010-64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl nahrazen projev vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se žalobkyní MUDr. B. R. dohodu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného z vlastnictví státu do vlastnictví žalobkyně, a to pozemků parc. č. 1226/14, parc. č. 1226/16, parc. č. 1229/1, parc. č. 2614/1 a parc. č. 2614/3 v katastrálním území R. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště P.). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 10.320,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 3. 2012, sp. zn. 29Co 366/2011 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2012). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 14. 4. 2011, č. j. 18C 149/2010-64, změněn ve výroku (označeném I.) tak, že se nahrazuje projev vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se žalobkyní MUDr. B. R. dohodu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného fondu do vlastnictví žalobkyně, a to pozemků parc. č. 1226/14 (o výměře 196m2) v ceně 3.059,- Kč, parc. č. 1226/16 (o výměře 1236m2) v ceně 19.293,- Kč, parc. č. 1291 (o výměře 2027 m2) v ceně 31.641,- Kč, parc. č. 2614/1 (o výměře 7669 m2) a parc. č. 2614/3 (o výměře 2119 m2) v ceně 2.945,- Kč, vše v katastrálním území R. (obec P.), zapsané na listu č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že se uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje ve výroku označeném II. (o nákladech řízení). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212a občanského soudního řádu, ale odvolání žalovaného neshledal důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, který posoudil správně i po právní stránce.
Podle názoru odvolacího soudu je žalobkyně oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), a to podle ustanovení §11 odst. 2 uvedeného zákona; nároky jí vznikly postupně rozhodnutími pozemkových úřadů zejména z let 1994, 1998 a 1999 a doposud nebyly ani zčásti uspokojeny (žalobkyně se i dvakráte přihlásila k veřejné nabídce pozemků, vyhlášené žalovaným fondem). Na straně žalobkyně je tedy dáno legitimní očekávání jako restituentky na naplnění zákona o půdě a na uspokojení jí přiznaných nároků. Odvolací soud měl za to, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by některý z pozemků, o něž jde v tomto řízení, byl zatížen právy třetích osob, a provedeným znaleckým posudkem bylo v řízení doloženo, že ceny požadovaných pozemků nepřevyšují restituční nároky žalobkyně.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, když ke změně výroku I. (ve věci samé) soudu prvního stupně došlo pouze v označení jednotlivých pozemků a v uvedení jejich ocenění.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 4. 2. 2012 doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na poště dne 8. 8. 2012 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedené dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 3. 2012 (sp. zn. 29Co 366/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena dovolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolávající se Pozemkový fond ČR především poukazoval na to, že pokud odvolací soud uváděl, že „konání Pozemkového fondu ČR vůči žalobkyni vykazuje znaky liknavosti“, pak tento závěr ani ze strany soudu prvního stupně a ani ze strany odvolacího soudu „není dostatečně osvědčen“.
Podle názoru uvedeného dovolatele se soudy nevypořádaly s námitkou žalovaného v otázce veřejných nabídek náhradních pozemků v daném případě a nesprávně bylo soudem prvního stupně konstatováno, že „nabídka pozemků žalovaného na území Hlavního města Prahy z 21. 1. 2011 obsahovala pouze 7 pozemků, z nichž na 4 byly uzavřeny nájemní smlouvy a taková nabídka proto neodpovídá zákonným požadavkům, ani soudní judikatuře“. Dovolatel má naproti tomu za to, že zařazuje do veřejných nabídek náhradních pozemků dostatečné množství pozemků v rámci celé České republiky. Podle názoru dovolatele jednak „neexistuje nárok na převod pozemku v obci, kde jsou pozemky, na něž jsou náhradní pozemky poskytovány“, a dále pak, že v daném případě jsou pozemky, které požaduje žalobkyně, v bezprostřední blízkosti jejich stávajících pozemků.
Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud neprovedl žádné dokazování ohledně žalovaným uvedeného zdůvodnění toho, proč Pozemkový fond ČR nesouhlasí s převodem žalobkyní požadovaných pozemků. Nebylo provedeno např. místní šetření za účelem zjištění, zda současný stav pozemků odpovídá evidenci pozemků v katastru nemovitostí a zda se tedy nejedná o pozemky, které jsou zatíženy právy třetích osob; s ohledem na to, že některé pozemky z pozemků požadovaných žalobkyní jsou v zastavitelném území, hrozí tu, podle názoru dovolatele, riziko, že oprávněná osoba o pozemek opakovaně přijde „v důsledku vyvlastnění z důvodu rozvojového programu schváleného vládou (např. v důsledku plánovaného rozšiřování mezinárodního letiště v R.); nemohlo by se pak jednat o pozemky vydávané v souladu se zákonem o půdě za účelem obnovení původních vlastnických vztahů s možností provozování zemědělské výroby; okolnost, že objasnění této námitky se soudy v daném případě vyhnuly, považuje žalovaný za vážné pochybení (jde totiž, podle názoru dovolatele, o posouzení otázky zásadního právního významu).
Ve vyjádření žalobkyně MUDr. B. R. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by dovolání dovolatele mělo být odmítnuto. Žalobkyně je přesvědčena, že je dovolání dovolatele nepřípustné, protože tu už nejde o řešení otázky zásadního právního významu, neboť „otázka možnosti převodu náhradních pozemků prostřednictvím podání žaloby byla již opakovaně řešena jak Nejvyšším soudem ČR, tak i Ústavním soudem ČR“. Lze tu poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 9. 12. 2009, 31Cdo 3767/2009 (uveřejněné pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), poukazující i na existující případy liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, pro nějž není třeba vázat podání žalob o uložení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. A není-li v daném případě dovolání dovolatele přípustné, nelze tu použít dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, na který dovolatel ve svém dovolání poukazuje. Žalobkyně ještě dodávala, že sama dostala dne 3. 8. 2012 od Pozemkového fondu ČR přípis, v němž byla vyzvána, aby „kontaktovala příslušné pracoviště Pozemkového fondu ČR za účelem uzavření kupní smlouvy“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně, ale jen s upřesněním znění jeho výroku.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo také vyloženo, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak odvolací soud výrok svého rozsudku označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18C 149/2010 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 3. 2012 (sp. zn. 29Cdo 366/2011 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím z 20. 3. 2012 některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto řešeném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (v nichž pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Postup pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. na oprávněné osoby, kterým vznikne právo na jiný pozemek podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., stanoví nyní zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a to zásadně po zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (srov. §2 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl pak zaujat právní závěr, že není třeba důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vázat vždy (např. při liknavosti postupu uvedeného fondu) na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. V odůvodnění uvedeného uveřejněného rozhodnutí dovolacího soudu bylo ještě také konstatováno, že není žádoucí stav, kdy osoby, oprávněné k převodu náhradních pozemků musí dlouhodobě vyčkávat, až žalovaný pozemkový fond přikročí k plnění svých zákonných povinností; nelze pak vůbec tolerovat takový postup žalovaného fondu, jímž směřuje k převodu pozemků na jiné subjekty a osoby oprávněné tak nutí k přijetí finančního plnění namísto vydání náhradních pozemků (finanční náhrada je v pořadí až druhým subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že znění §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. (podle kterého tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu ČR při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby) je nutno interpretovat s přihlédnutím k principu hmotného zájmu a právní jistoty s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 95/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které deklaruje nedotčenost zákona o půdě.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v tomto případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by tu byly u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když i odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, vycházel z týchž ustanovení právních předpisů a ve svých právních závěrech se neodchyloval od citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebylo tedy možné shledat v daném případě, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 3. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo že by řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo (jak již bylo uvedeno), že by řešil právní otázku, která by byla nadále rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu zmíněných nákladů na vyjádření k dovolání dovolatele žalobkyni nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě to, co již žalobkyně uplatnila v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu