ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3528.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3528/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Družstva pro rekreační bydlení , IČ 0005 6277, Praha 5, Zborovská 30, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Na Sadech 21, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31. 3. 2011, sp. zn. 28 Co 699/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 39/2007 (žalobců : a/ Družstva pro rekreační bydlení, Praha 5, Zborovská 30, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Na Sadech 21, b/ P. M. , c/ J. B. , a d/ P. I. , zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, 120 00, Praha 2, Vinohradská 32, e/ Jednoty , smíšeného družstva, Praha-západ, Praha 3, Malešická 16a, zastoupeného JUDr. Jiřím Kroutilem, advokátem, 100 00 Praha 10 - Hostivař, U Továren 31, a f/ J. Š. , zastoupené Mgr. Alešem Choděrou, advokátem, 100 00 Praha 10, Starostrašnická 42, a dalších účastníků řízení: 1 / Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 2/ O. D. a 3/ D. D. , /vedlejších účastníků řízení na straně žalobce Jednoty, smíšeného družstva , Praha-západ, zastoupených JUDr. Vladimírem Koubou, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 995/5, o určení vlastnictví k nemovitostem/), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, domáhajících se, aby rozhodnutím soudu bylo rozhodnuto jinak než rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha-západ rozhodnutím ze 6. 12. 2006, č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta (ve výroku označeném I.) žaloba Družstva pro rekreační bydlení, že žalobci P. M., J. B. a P. I. nejsou spoluvlastníky (P. M., z jedné ideální poloviny, a J. B. a P. I., u obou z jedné ideální čtvrtiny) 41 pozemků (konkrétně označených a specifikovaných) v katastrálním území P., a že vlastníkem těchto nemovitostí je žalující Družstvo pro rekreační bydlení. Bylo však dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným II.) určeno, že žalobci P. M., J. B. a P. I. jsou spoluvlastníky (P. M. z jedné ideální poloviny, J. B. z jedné ideální čtvrtiny a P. I. z jedné ideální čtvrtiny) dalších 10 pozemků v katastrálním území P.; přitom bylo vysloveno, že se tímto výrokem nahrazuje ohledně uvedených nemovitostí rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ ze 6. 12. 2006, č. j. P-ÚR-1051/93/V-51/06/KUB. Také byla (výrokem označeným III.) zamítnuta žaloba žalobce Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ, domáhajícího se určení, že žalobci P. M., J. B. a P. I. nejsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 200 v katastrálním území P., ale že vlastníkem tohoto pozemku je žalující Jednota, smíšené družstvo, Praha-západ. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným IV.) bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby žalobkyně J. Š. Žalobcům Družstvu pro rekreační bydlení, Jednotě, smíšenému družstvu, Praha-západ a J. Š. bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalobcům P. M., J. B. a P. I. na náhradu nákladů řízení 35.100,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobců Družstva pro rekreační bydlení a Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 31. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 699/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421, výrokem rozsudku odvolacího soudu, označeným I., změněn jen tak, že žalobci Družstvo pro rekreační bydlení Jednota, smíšené družstvo, Praha-západ a J. Š. jsou povinni zaplatit žalobcům P. M., J. B. a P. I. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláními napadených výrocích I., II., III. a VI. s upřesněním výroku II. rozsudku soudu prvního stupně co do označení pozemků v katastrálním území P. a co do označení spoluvlastnický dílů na těchto pozemcích, a to žalobců P. M., J. B. a P. I. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobci Družstvo pro rekreační bydlení, Jednota, smíšené družstvo, Prah-západ a vedlejší účastníci řízení O. D. a D. D. jsou povinni zaplatit žalobcům P. M., J. B. a P. I. na náhradu uvedených nákladů řízení 7.100,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobců Družstva pro rekreační bydlení, P. M., J. B., P. I., Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ a J. Š., jakož i vedlejších účastníků řízení O. D. a D. D., na straně jedné, a Pozemkového fondu ČR, na straně druhé, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, ale neshledalo odvolání důvodnými. Výrok (označený IV.) rozsudku soudu prvního stupně (o odmítnutí žaloby žalobkyně J. Š.) nebyl napaden odvoláním a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu nabyl právní moci. Odvolací soud byl toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a také právní posouzení věci soudem prvního stupně je v souladu se zákonem.
Odvolací soud poukazoval především na to, že o pozemcích, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, bylo již rozhodnuto v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 6. 12. 2006, č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB. Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobcům P. M., J. B. a P. I. se obnovuje spoluvlastnické právo k pozemkům v katastrálním území P. (v rozhodnutí označeným a specifikovaným), z nichž některé byly identifikovány geometrickým plánem, vypracovaným firmou GIS, s. r. o., Kladno a schváleným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Praha-západ) dne 10. 10. 2006. V bodě 2 výroku uvedeného správního rozhodnutí bylo také rozhodnuto, že žalobci P. M., J. B. a P. I. nejsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území Přestavlky, označených v tomto bodě výroku rozhodnutí pozemkového úřadu.
Odvolací soud vzal za prokázané (shodně se soudem prvního stupně), že původními vlastníky pozemku parc. č. 296/1 (část), podle pozemkové knihy, byli manželé V. a M. A. a tento pozemek byl součástí jejich zemědělské usedlosti. Jejich vnučkami jsou (a tedy oprávněnými osobami podle §odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) žalobkyně J. B. a P. I.; žalobce P. M. je manželem M. M., dcery uvedených původních vlastníků (která v průběhu restitučního řízení zemřela), takže i tento žalobce je oprávněnu osobou, a to podle §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Původní pozemek byl, podle závěru odvolacího soudu, ke dni odnětí pozemku vyvlastněním zemědělskou půdou, tedy zemědělským majetkem vymezeným v §1 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb. Tento pozemek byl podle územního plánu rekreační oblasti Slapské zdrže Přestavlky – Ždáň a podle závazného režimu pro výstavbu Slapské rekreační oblasti z prosince 1958 určen pro výstavbu rekreačních objektů a účelových zařízení. Pozemek přešel na právního předchůdce žalujícího Družstva pro rekreační bydlení na základě rozhodnutí rady Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 9. 2. 1959, jímž bylo rozhodnuto i o vyvlastnění dílzu z pozemku č. kat. 296/5, dílu z pozemku č. kat. 296/1 a celého pozemku č. kat. 289/1 v katastrálním území P.; k vyvlastnění pozemku č. kat. 289/1 pak po podání odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění nedošlo a manželům A. zůstaly také zbylé části pozemků parc. č. 296/1 a 296/5, které pak kupní smlouvou z 20. 3. 1962 převedli na Lidové družstvo pro rekreační výstavbu Slapské oblasti.
Odvolací soud na základě výsledků zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo ke splnění zákonných předpokladů přechodu nemovitosti na stát v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady (§6 odst. 1 písm. n/ zákona č. 229/1991 Sb.) a v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud uváděl, že „v řízení bylo dostatečně prokázáno, že všechny pozemky, které jsou uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně (ve výroku označeném I.) jsou buď volné plochy (předzahrádky) nebo jen zpevněné plochy, nebo byly zastavěny pouze jednoduchými, drobnými, povrchovými nebo movitými stavbami, které netvoří překážku ve vydání pozemky oprávněným osobám“. Odvolací soud byl i toho názoru, že „pokud byly některé pozemky (tzv. předzahrádky) prodány žalujícím Družstvem pro rekreační bydleni fyzickým osobám na základě kupních smluv, uzavřených po účinnosti zákona o půdě, je třeba tyto smlouvy posoudit jako neplatné ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Ohledně stavebního pozemku parc. č. st. 200 v katastrálním území P. (kterého se týkaly v tomto soudním řízení námitky žalobce Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ a vedlejších účastníků řízení O. D. a D. D.) měl odvolací soud za to, že tento pozemek byl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. zastavěn pouze jednoduchou stavbou prodejního stánku, takže vydání tohoto pozemku nebrání překážka uvedená v stanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Pokud uvedení vedlejší účastníci řízení poukazovali na to, že předmětný pozemek získali kupní smlouvou (od prodávajícího Ing. P. S.), pak měl odvolací soud za to, že tuto kupní smlouvu je třeba považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., které je ustanovením blokačním. Ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. bylo povinností pozemkového úřadu rozhodnout o vlastnictví k nemovitosti, na niž byl u pozemkového úřadu uplatněn restituční nárok.
Pokud šlo o pozemky parc. č. 296/127, 296/518, 296/505, 296/526, 296/506, 296/473, 296/475, 296/90, 296/128, 296/514, 296/126 a 2986/318 v katastrálním území P., neshledal odvolací soud u nich překážky ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c), písm. d) a písm. e) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalujícího Družstva pro rekreační bydlení, poukazujícího na nutnost zřídit věcná břemena na některých vydávaných pozemcích ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích o věci samé (výrok I., II. a III.) jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (a to v upřesněném správném znění výroku označeného II., v němž odvolací soud jen zpřesnil výčet pozemků podle údajů v katastru nemovitostí) a současně vyslovil, že se v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 6. 12. 2006, č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB (ve výroku pod bodem 2), a to ve smyslu ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu. Potvrzen byl i výrok (označený VI.) rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a Pozemkovým fondem ČR.
Změněn byl výrok (označený V.) rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci Družstvem pro rekreační bydlení, Jednotou, smíšeným družstvem, Praha-západ a J. Š. a mezi žalobci P. M., J. B. a P. I. s přihlížením k ustanovení §224 a §142 občanského soudního řádu a k ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek dovolacího soudu byl dne 31. 5. 2011 doručen advokátu, který žalující Družstvo pro rekreační bydlení v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu 26. 7. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dovolání tohoto dovolatele bylo ještě doplněno podáním z 28. 7. 2011).
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 31. 3. 2011 (sp. zn. 28 Co 699/2010 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421, Okresního soudu Praha-západ, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V dovolání dovolatele bylo poukázáno na posouzení dále uvedených právních otázek, které podle názoru dovolatele posoudil odvolací soud nesprávně (a to i odlišně od „konstantní judikatury vyšších soudů“), přičemž u některých z těchto otázek jde o otázky zásadního právního významu, jež nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny:
1. Dovolatel má za to, že nelze posoudit jako restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (tedy jako vyvlastnění bez náhrady), byla-li náhrada za vyvlastnění realizována převodem finančních prostředků podle vyhlášky č. 206/1958 Úředního listu na vázaný vklad. V době účinnosti této vyhlášky neexistovala žádná jiná možnost způsobu úhrady takové náhrady soukromému zemědělci, přičemž uvolňování finančních prostředků z takového účtu bylo možné čerpat až po přivolení finančního odboru národního výboru. Dovolatel má dále za to, že za naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. nebylo možno považovat určení náhrady za vyvlastnění v samotném rozhodnutí o určení finanční náhrady za vyvlastnění, třebaže výměr o vyvlastnění toto neobsahoval a odkazoval na další rozhodnutí.
2. Dovolatel má dále za to, že je splněna podmínka restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 2291991 Sb., když kupní cena byla v době převodu vlastnického práva stanovena podle cenového předpisu tehdy platného, který reguloval kupní cenu s tím, že nebylo možné dohodnout vyšší cenu, takže finanční plnění nad tento rámec bylo v době, kdy byla smlouva uzavírána, v podstatě nemožné.
3. Dovolatel má také za to, že nebylo možné, aby došlo k zahájení řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a v návaznosti na to i k řízení podle §9 odst. 4 a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., a v případě takového postupu vydat příslušné rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž jsou nemovitosti vydávány oprávněným osobám.
4. Dovolatel má za to, že nebylo odvolacím soudem správně posouzeno, zda tu seskupení rekreačních chat tvořilo či netvořilo chatovou osadu, které by pak bránilo vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., a to zejména s přihlížením k tomu, jak jsou tyto stavby individuální rekreace propojeny na komunikace a sítě.
5. Dovolatel je také toho názoru, že tu nebyla zevrubně a správně posouzena otázka, zda „volné plochy, které jsou pro stavbu nezbytně nutné k jejímu provozu nebo bezprostředně se stavbou souvisí, lze kvalifikovat jako funkční propojení k samotné stavbě (tedy jako funkční celek)“.
6. Posléze dovolatel je i toho názorů, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla správně posouzena otázka, zda v daném sporu šlo či nešlo o rekreační areál, tvořící jeden funkční celek, když na území areálu jsou rozdílné vlastnické vztahy ke stavbám, postaveným na těchto pozemcích, když totiž jsou pozemky a stavby funkčně spojeny a celá oblast slouží k rekreaci.
Dovolatel vytýkal také, že v tomto soudním řízení došlo k vadám při zjišťování skutkového stavu věci, protože nebyly provedeny důkazy, mající vliv na právní posouzení věci, přestože byly žalobcem nabízeny. Týká se to zejména stavby hřišť na pozemcích parc. č. 296/512 a parc. č. 296/128; tyto stavby byly řádně povoleny před účinností zákona č. 229/1991 Sb.; ke dni účinnosti tohoto zákona pak již existovaly jako stavba nedokončená a v roce 1991 bylo Městským úřadem v Jílovém u Prahy rozhodnuto o změně nedokončené stavby; soudy se však v tomto případě spokojily s konstatováním stavebního a kolaudačního rozhodnutí ohledně hotelu Surf, jež stavbu hřišť neobsahovala; zůstala tak neobjasněna otázka blokace pozemků, na nichž jsou hřiště vybudována, podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože odvolací soud“po právní stránce posoudil správně danou věc a rozhodl po právu“.
Ve vyjádření žalobců P. M., J. B. a P. I. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) v návaznosti na ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu.
Ve vyjádření žalobkyně Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by rozsudek odvolacího soudu z 31. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 699/2010 Krajského soudu v Praze, i rozsudek soudu prvního stupně z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421 Okresního soudu Praha-západ, měly být zrušeny „v souladu s návrhem dovolatele“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §244 odst. 1, §250b odst. 2 a 3, §250a, §250g, §250i a §250j občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §6 odst. 1 písm. k) a písm. n), §9 odst. 4, §11 odst. 1 písm. c), písm. d) i §22 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nebylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení §250b odst. 2 občanského soudního řádu v průběhu řízení před soudem nesmí být změněn okruh účastníků, jaký tu byl v době rozhodnutí správního orgánu; (to neplatí, došlo-li za řízení před soudem k procesnímu nástupnictví (§107 a §107a občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §250c občanského soudního řádu není soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem. Soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu (§250c odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §250g odst. 1 občanského soudního řádu soud žalobu podle §246 občanského soudního řádu odmítne- byla-li podána opožděně, byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, anebo je-li nepřípustná.
Podle ustanovení §250i občanského soudního řádu soud žalobu (podanou podle §244 a §246 občanského soudního řádu) zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Podle ustanovení §250j občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (§250j odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě oprávněné osoby a povinné osoby o vydání nemovitosti, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek či v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Pojmy tíseň a nápadně nevýhodné podmínky byly zevrubně vyloženy ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993 a č. 36/1993; tento výklad se týká i ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části oprávněné osobě vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části oprávněné osobě vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádkářská nebo chatová osada (srov. §52 až §58 vyhlášky č. 83/1976 Sb.) nebo se na pozemku nachází zahrádkářská nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976.
Podle ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v případě trvalého užívání pozemku a dočasného užívání pozemku (za podmínek uvedených v tomto ustanovení) má nájemce právo na prodloužení nájmu o dalších 10 let, nedohodnou-li se účastníci jinak.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že institut překážek ve vydání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu institutu. Je tu třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala především k maximálnímu naplnění účelu restituce a současné respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání pozemků a posouzením konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetího subjektu (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovných nebo sportovních zařízení, zřízení hřbitova apod.). Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat tak, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty právní závěry týkající se toho, jak je třeba v dovolacím řízení posuzovat výtky neúplného zjištění skutkového stavu, vadného hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkového stavu zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování; bylo zde uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
¨
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), ze kterých dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by u rozhodnutí odvolacího soudu z 31. 3. 2011 (sp. zn. 28 Co 699/2010 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byly shledatelné zákonné předpoklady zakládající přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu o rozhodnutí, v němž by byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/!1991 Sb.), ale ani v rozporu s procením právem (zejména s ustanovením §244 a násl. občanského soudního řádu). V rozhodnutí odvolacího soudu nešlo také o řešení právní otázky, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že tu měl odvolací soud řešit právní otázky zásadního právního významu, které by dosud vůbec nebyla řešena rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR.
Protože tedy u dovolání dovolatele nebyly shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, na které dovolatel ve svém dovolání poukazoval, a nebyla tu dána přípustnost dovolání ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, přikročil dovolací soud svým usnesením (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §248 písm. c) občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a u ostatních účastníků řízení tu nebyly dovolacím soudem shledány ve smyslu ustanovení §24b odst. 5, §245 a §224, jakož i §242 občanského soudního řádu, a také s přihlížením k ustanovení §150 občanského soudního řádu, k přiznání nároku na náhradu nákladů tohoto dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu