ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3581.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3581/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 2. 2011, sp. zn. 25Co 453/2010 (ve znění opravného usnesení z 15. 4. 2011, sp. zn. 25Co 453/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6C 235/2006 (žalobkyně Obce Staré Křečany, 407 61 Staré Křečany č. 38, zastoupené JUDr. Josefem Vávrou, advokátem, 463 34 Hrádek nad Nisou – Hradonín, Turistická 170, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, 160 00 Praha 6, Sartoriova 26/9, o 8,485.728,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující obce, podané u soudu 3. 3. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 17. 6. 2010, č. j. 6C 235/2006-227. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalující obci Staré Křečany za pozemky z historického majetku obce Staré Křečany z přídělů 136 a 138 pro katastrální území S. K. a z přídělů č. 25a a 28 v katastrálním území B. ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., a to v celkové výši 8,485.728,- Kč (spolu s úrokem z prodlení ročně z této částky, počínaje od 1. 2. 2006 do zaplacení, které v každém jednotlivém kalendářním měsíci trvání prodlení odpovídá součtu čísla sedm a výši limitu sazby pro dvoutýdenní repo operace, stanovené Českou národní bankou a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí), vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo nahradit žalobci náklady tohoto řízení částkou 573.590,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 2. 2011, sp. zn. 25Co 453/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze 17. 6. 2010, č. j. 6C 235/2006-227, potvrzen. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalující Obci Staré Křečany na úhradu nákladů odvolacího řízení 210.202,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§212, §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl účastníky řízení nabídnuté důkazy, hodnotil je podle zásad stanovených v §132 občanského soudního řádu a učinil správné skutkové závěry, které mají podklad v obsahu spisu.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalující obec v tomto řízení tvrdila, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou historickým majetkem žalující obce a že tedy podle zákona č. 172/1991 Sb. jsou jejím vlastnictvím, zatím co žalovaný Pozemkový fond ČR v řízení tvrdil, že k těmto pozemkům má duplicitní přídělové listiny (těmito přídělovými listinami, vydanými po 1. 1. 1950, byly pozemky svěřeny pouze do správy nikoliv do vlastnictví). Když však žalovaný Pozemkový fond ČR část tohoto majetku převedl kupními smlouvami na fyzické osoby podle zákona č. 95/1999 Sb., žalující obec vyzvala přípisem z 18. 1. 2006 žalovaný fond o finanční náhradu (podle §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb.) za tyto prodané pozemky nebo jejich části. Při posouzení finanční náhrady za pozemky vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, vypracovaného znalcem Bohumilem Mayerem, který co do výše finanční náhrady vycházel z cenového předpisu – zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku; co do úhrady úroku z prodlení vycházel soud prvního stupně z ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku (ve spojení s ustanoveními nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) a měl za to, že žalovaný byl dnem 1. 2. 2006, za stavu předešlého doručení výzvy k zaplacení náhrady za pozemky, k tomuto datu v prodlení se zaplacením náhrady za pozemky.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že všechny pozemky, kterých se žaloba v této právní věci týká, byly ve vlastnictví obce ke dni 31. 12. 1949 a že tedy jde o historický majetek obce (§2 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.).
Pokud žalovaný Pozemkový fond ČR namítal, že pozemky v katastrálním území S. K. Pozemkový fond ČR nikdy nespravoval a že předmětem výzvy ze strany žalující obce podle ustanovení §15 zákona č. 95/1999 Sb. nebyly všechny pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu, byl odvolací soud toho názoru, že tu jde o nová skutková tvrzení žalovaného, která nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, takže odvolací soud k těmto tvrzením nepřihlédl.
Odvolací soud se ztotožnil i s interpterací ustanovení §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., provedenou soudem prvního stupně, jako s ustanovením upravujícím formu finanční náhrady za pozemky, které nebyly vydány; vznik povinnosti Pozemkového fondu k této finanční náhradě je vázán na zjištění, že oprávněná osoba (tedy i žalující obec v daném případě) byla ke dni skončení zákonné lhůty (§15 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb.) jejich vlastníkem.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) považuje výši náhrady za pozemky, vyčíslenou znalcem, za odpovídající ustanovení §2 zákona č. 151/1997 Sb., takže tato vyčíslená náhrada je peněžním ekvivalentem pozemků, které nebyly žalující obci vydány, neboť tu byl znalcem zohledněn druh pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí ke dni prodeje.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §244 odst. 1 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu i s ustanoveními vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2006 Sb., o odměnách za právní zastoupení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 4. 2011 doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 24. 6. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 2. 2011 (sp. zn. 25Co 453/2010 Městského soudu v Praze, ve znění opravného usnesení z 15. 4. 2011, sp. zn. 25Co 453/2010) i rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 6. 2010, č. j. 6C 235/2006-227 Obvodního soudu pro Prahu 3.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel uváděl, že žalující obci nevydal jí uváděné zemědělské pozemky, když mu bylo katastrálním úřadem sděleno, že se jedná o pozemky státu, a když i podle přídělových listin vlastnictví k těmto pozemkům svědčilo státu; následně pak postupem podle §15 zákona č. 95/1999 Sb. zveřejnil zamýšlený převod pozemků s tím, že vyzval třetí osoby k případnému podání námitek z důvodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Žalující obec, na jejíž úřední desce bylo toto oznámení zveřejněno, námitky ve lhůtě nepodala, ani nepodala žalobu o určení vlastnického práva nebo návrh na vklad do katastru nemovitostí. Pozemkový fond ČR proto tyto zemědělské pozemky převedl třetím osobám na základě §15 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. Dovolatel dovozoval, že jednou ze základních podmínek tu má být zveřejnění zemědělských pozemků podle §15 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. a p o u z e ty pozemky, které byly zveřejněny postupem podle §15 zákona č. 95/1999 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mohou být následně předmětem rozhodnutí soudu u finanční náhradě podle téhož ustanovení. Dovolatel namítal, že soud nezkoumal v daném případě vůbec otázku, ohledně kterých konkrétních pozemků tu skutečně proběhl proces zveřejnění zamýšleného převodu nemovitostí na úřední desce obecního úřadu a zda vlastník, který se o zamýšleném převodu dozvěděl, postupoval při ochraně svého vlastnictví podle §15 odst. 4 a 5 zákona č. 95/1999 Sb. Dovolatel dovozoval, že „finanční náhrada (stanovená na základě zákona) může být oprávněná v případech, kdy se vlastník (třetí osoba) o zamýšleném převodu nemohl objektivně dozvědět“.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR má za to, že nenamítne-li jiná osoba své vlastnické právo k zemědělskému pozemku ve lhůtě stanovené v zákoně a prokáže-li později, že byla ke dni skončení této lhůty jeho vlastníkem, přísluší jí podle §15 odst. 6 zákona č. 95/1991 Sb. od Pozemkového fondu ČR finanční náhrada ve výši ceny, za kterou byl zemědělský pozemek převeden na nabyvatele podle tohoto zákona, nejméně však ve výši ceny zjištěné podle cenového předpisu ke dni převodu. Oceňovacím předpisem je tu zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů. V daném případě byly zemědělské pozemky převedeny Pozemkovým fondem ČR nabyvatelům za cenu, zjištěnou podle cenového předpisu, což plně vyhovovalo zákonným požadavkům na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb.; soud tu však došel k názoru, že finanční náhrada za zemědělské pozemky měla být stanovena ve výši obvyklé (tržní) ceny. Dovolatel poukazoval na to, že žalující obec v daném případě neměla a nemá schválený územní, ani regulační plán (také znalec B. Mayer tu ve svém posudku vycházel z dosud neexistujícího územního plánu); zákonem vyžadované srovnání sjednaných kupních cen tu bylo tedy nahrazeno nepodloženým tvrzením. Podle názoru dovolatele tu byla finanční náhrada stanovena soudem v rozporu s ustanovením §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. a také v nesouladu s ustanoveními §1 a §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.
Dovolatel posléze uváděl, že odvolací soud nesprávně posoudil i námitku promlčení, uplatněnou žalovaným v odvolacím řízení. Jednotlivé kupní smlouvy k pozemkům, jichž se finanční náhrada má týkat, byly uzavřeny v době od 2. 7. 2001 do 17. 9. 2004 a žaloba žalující obce tu byla podána 3. 3. 2006; promlčecí doba tu počala běžet následující den po uplynutí tříměsíční lhůty k podání námitek vlastnického práva podle §15 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. a nejpozději dnem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí; platí tu dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle §106 občanského zákoníku, takže nárok na finanční náhradu tu byl v daném případě promlčen. Podle názoru dovolatele nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že uplatněná námitka se tu nevztahuje k novým skutkovým okolnostem a že tedy byla uplatněna opožděně; dovolatel pokládá za rozhodující, že skutkový stav tu byl zjištěn dostatečně tak, aby se soud touto námitkou mohl zabývat.
Dovolatel ve svém dovolání vyslovoval názor, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí v této právní věci zabýval v judikatuře nevyřešenou otázkou finanční náhrady podle §15 zákona č. 95/1999 Sb., a otázku přípustnosti uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení zase řešil, podle názoru dovolatel, v rozporu se stávající judikaturou.
Ve vyjádření žalující Obce Staré Křečany k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Předmětem sporu mezi účastníky v daném případě byly pozemky z konkrétních přídělů; proti jejich prodeji žalovaným fondem třetím osobám vznášela žalující obec opakované a včas námitky. Žalovaný v soudním řízení neprokázal, že by v tomto případě postupoval podle §15 odst. 3 zákona č. 95/1995 Sb. (že by zveřejnil zamýšlené převody pozemků na úřední desce obecního úřadu a že by vyzval k podání případných námitek vlastnického práva jiných osob a že by informaci o vyhlášení výzvy oznámil v denním tisku s celostátní působností. Žalující obec již 19. 6. 2003 žádala Katastrální úřad R. o zápis historického majetku obce Staré Křečany do katastru nemovitostí a svou žádost doložila potřebnými listinami týkajícími se přídělů pro katastrální území S. K. a přídělů 25 a 28, týkajících se pozemků v katastrálním území B. a K. S ohledem na skutečnost, že žalovaný odmítal vydat dobrovolně žalobci pozemky z historického majetku obce a sporné pozemky prodal třetím osobám, nezbylo žalující obci než podat žalobu o finanční náhradu za pozemky. Finanční náhradu požaduje žalující obec důvodně ve výši tržní hodnoty pozemků, která byla zjištěna znalcem B. Mayerem s využitím platného cenového předpisu (vyhlášky č. 456/2008 Sb.) a porovnávací metody. K námitce promlčení, uplatněné žalovaným uvádí žalující obec, že tu její právo promlčeno není; žalující obec se ztotožňuje i s názorem soudu, že námitka žalovaného byla uplatněna opožděně.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 10. 2. 2011 (sp. zn. 25Co 453/2010 Městského soudu v Praze) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým uvedeným rozsudkem řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu,
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a podle ustanovení §15 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR (a také podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 151/1957 Sb., o ocenění majetku), jakož i podle ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházely dnem účinnosti tohoto zákona z majetku České republiky do vlastnictví obcí: a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví jiných osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a d) pozemky zastavěné stavbami předcházejícími do vlastnictví obcí podle §2 odst. 4 a 5 zákona č. 172/1991 Sb., které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví obcí i nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. a) až d), které: a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu, vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., anebo dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly obcím vydány podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) a b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2 zákona č. 172/1991 Sb. Podle ustanovení §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. obec prokáže existenci přídělu zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru, který působil na území obce, b) schváleným přídělovým plánem nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem.
Podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. při převodu zemědělského pozemku, u něhož vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí nelze doložit listinnými doklady nebo ze zápisu v katastru nemovitostí vyplývá, že vlastník pozemku není znám, zveřejní Pozemkový fond jeho zamýšlený převod a současně vyzve k podání případných námitek vlastnického práva jiných osob k tomuto pozemku ve lhůtě 3 měsíců od vyhlášení této výzvy. Zamýšlený převod a výzva se vyhlásí vyvěřením na úřední desce obecního úřadu v obci, na jejímž území se zemědělský pozemek nachází. První den vyvěšení je dnem vyhlášení výzvy. Informaci o vyhlášení výzvy oznámí Pozemkový fond v denním tisku s celostátní působností.
Podle ustanovení §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. nenamítne-li jiná osoba své vlastnické právo k zemědělskému majetku ve lhůtě uvedené v §15 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. a prokáže-li později, že byla ke dni skončení této lhůty jeho vlastníkem, přísluší jí od Pozemkového fondu finanční náhrada ve výši ceny, za kterou byl zemědělský pozemek převeden na nabyvatele podle tohoto zákona, nejméně však ve výši ceny zjištěné podle cenového předpisu ke dni převodu pozemku (srov. zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku).
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, se majetek a služba oceňují obvyklou cenou , pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenu se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění; přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv.
Podle ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají okolností uvedených v §250a odst. 1 občanského soudního řádu, pod písmeny a) až f), občanského soudního řádu. V rozsudku odvolacího soudu z 10. 2. 2011 (sp. zn. 25Co 453/2010 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele v daném případě, bylo správně poukázáno i na závěr dovolacího soudu (zaujatý v rozhodnutí 32Cdo 4291/2007 Nejvyššího soudu), že k námitce promlčení vznesené v průběhu odvolacího řízení lze přihlédnout jen vyplývá-li námitka ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr: Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání zejména podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují včetně povinnosti věc vydat.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno na to, že i náhrady za pozemky, které se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydávají, jsou samostatně upraveny v §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. tyto náhrady poskytne stát nebo právnická osoba, která věc drží nebo ji držela (v době zániku nemovitosti) anebo ji p ř e v e d l a na jinou osobu, které se nemovitost nevydává.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu u dovolání dovolatele jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, zejména když nelze mít za to, že by odvolací soud řešil ve svém rozsudku z 10. 2. 2011 (sp. zn. 25Co 453/2010 Městského soudu v Praze) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.). Nešlo tu také, jak již bylo uvedeno, o případ, v němž by odvolací soud řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo také možné přisvědčit názoru dovolatele, že by tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat dovolací důvod (viz §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné .....“) uplatněné dovolatelem. Lze však vzhledem k obsahu dovolání dovolatele v daném případě poukázat na právní závěry vyjádřené k výkladu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak nevyplývá.
Dovolatel nebyl v tomto řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalující obcí na vyjádření k dovolání žalovaného fondu použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů, vynaložených žalující obcí na vyjádření k dovolání dovolatele, dovolací soud nepřiznal; bylo přihlíženo jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalující obcí vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu