ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.361.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 361/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně REALINVEST BOHEMIA s. r. o., IČ: 27423883, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, zast. Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 469.729,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 259/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2011, č. j. 17 Co 246/2011-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 23 C 259/2010-28, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 469.729,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že v soudním řízení, ve kterém žalobkyně vůči obchodní společnosti Terraconcept Bautrager-und Projektentwicklungs-GmbH se sídlem ve Spolkové republice Německo, podnikající prostřednictvím své organizační složky na území České republiky, uplatňuje pohledávku ve výši 3.800.000,- Kč s příslušenstvím, byla na platebním rozkaze Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, č. j. 35 Cm 134/2009-19, vyznačena právní moc dnem 2. 2. 2010, ačkoliv dotčené rozhodnutí právní moci nenabylo. Vycházejíc z toho, že její žalobě bylo vyhověno pravomocným platebním rozkazem, žalobkyně uzavřela dne 15. 2. 2010 s poradenskou společností Wenzel Group of Lawyers s. r. o. mandátní smlouvu, na jejímž základě měla získat podporu při zahájení a provádění přeshraniční exekuce směřující k vymožení plnění přisouzeného dotčeným rozhodnutím. V souladu se smlouvou žalobkyně ve dnech 20. 4. 2010 a 29. 6. 2010 zaplatila uvedené poradenské společnosti sjednanou odměnu 456.000,- Kč. V červnu 2010 žalobkyně udělila Ch. B., advokátovi sídlícímu ve Spolkové republice Německo, plnou moc pro zastupování v exekučním řízení, ve kterém měl být předmětný platební rozkaz vykonán. Za převzetí zastoupení žalobkyně jmenovanému advokátovi zaplatila 13.729,- Kč. Exekuce zahájena nebyla, neboť dne 13. 7. 2010 byla žalobkyně Městským soudem v Praze informována, že platební rozkaz právní moci nenabyl.
Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že chybné vyznačení doložky právní moci představuje nesprávný úřední postup. Uplatňuje-li žalobkyně nárok na náhradu škody způsobené tímto postupem představované odměnami vyplacenými poradenské společnosti Wenzel Group of Lawyers s. r. o. ve výši 456.000,- Kč a advokátovi Ch. B. ve výši 13.729,- Kč (celkem 469.729,- Kč) v souvislosti s přípravou exekučního řízení směřujícího k vymožení plnění přiznaného platebním rozkazem, na kterém byla chybně vyznačena právní moc, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni uplatňovaná škoda dosud nevznikla. Odvolací soud vyjádřil názor, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, bude moci vzniknout teprve po skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 134/2009 (ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu řízení skončeno nebylo), a to jen v případě, že ve sporu nebude úspěšnou nebo úspěšnou sice bude, ale žalovaná obchodní společnost dluh uhradí dobrovolně, event. dojde k mimosoudnímu vyřešení sporu, a prostředky použité na přípravu exekuce tak budou vynaloženy marně. Nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatněný ve výši 469.729,- Kč s příslušenstvím proto odvolací soud shledal neopodstatněným (§13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že právní otázka vzniku škody (představované marnými náklady na přípravu exekuce) způsobené chybným vyznačením doložky právní moci na soudní rozhodnutí vydané v dosud probíhajícím soudním řízení byla řešena odchylně od právních závěrů vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl ÚS 18/01. Konkrétně namítala, že služby poskytnuté poradenskou společností Wenzel Group of Lawyers s. r. o. a advokátem Ch. B. směřovaly toliko k výkonu předmětného platebního rozkazu, který se nerealizoval. Odměna vyplacená uvedeným subjektům tudíž představuje škodu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze, za kterou odpovídá žalovaná. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba vycházet z ustanovení občanského zákoníku (dále jen – obč. zák.). Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění (především penězi). Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). O odškodnitelnou majetkovou újmu se tudíž jedná, jestliže nesprávný úřední postup měl dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto postupu, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je přitom příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nezákonné rozhodnutí), a mezi vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025).
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v okolnosti, že právní otázka vzniku škody byla odvolacím soudem řešena odchylně od právních závěrů vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl ÚS 18/01, sluší se uvést následující. Odvolací soud v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. sešitu 5, roč. 1998, pod č. R 42/98) dovodil, že vyznačení doložky právní moci na soudní rozhodnutí, které není dosud pravomocné, představuje nesprávný úřední postup. Právní otázku vzniku škody z dotčeného nesprávného úředního postupu, na jejímž zodpovězení je rozsudek odvolacího soudu založen, ovšem citované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích neřeší. Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl ÚS 18/01, pak došlo s účinností od 15. 5. 2002 ke zrušení ustanovení §31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. týkajícího se náhrady nákladů vzniklých v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Zmiňovaný nález tudíž na posuzovaný případ, ve kterém je řešena otázka odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nedopadá.
Namítá-li dovolatelka, že služby poskytnuté poradenskou společností Wenzel Group of Lawyers s. r. o. a advokátem Ch. B. směřovaly toliko k výkonu platebního rozkazu, který se nerealizoval v důsledku chybného vyznačení doložky právní moci, dlužno uvést, že otázka využitelnosti poskytnutých služeb při eventuelním exekučním vymáhání uspokojení pohledávky uplatněné žalobkyní v soudním řízení vedeném vůči třetí osobě je otázkou skutkovou. Její řešení je přitom odvislé od závěrů stran konkrétních (jedinečných) skutkových okolností projednávaného případu (obsah smluvních ujednání mezi žalobkyní a poskytovateli služeb apod.). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se ovšem při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu