ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3702.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3702/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo, Moravský Krumlov , IČ: 000 32 336, se sídlem v Moravském Krumlově, nám. T. G. Masaryka 28, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Brno, Příkop 11, o zaplacení 51.020,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 124/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2011, č.j. 21 Co 299/2009-107, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. června 2009, č.j. 11 C 124/2008-88, uložil žalované zaplatit žalobci částku 51.020,- Kč, spolu s náklady řízení ve výši 2.040,- Kč. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci podle hospodářské smlouvy ze dne 1. 8. 1972 vzniklo právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 810, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 572 m2 v obci a kat. území M., a že dne 28. 8. 2000 žalobce podal k Okresnímu úřadu ve Znojmě žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni podání této žádosti (dále jen „obč. zák.“). Poté, co došlo ke zrušení ustanovení §879c obč. zák. zákonem č. 229/2001 Sb., vstoupil žalobce „z opatrnosti“ v jednání se žalovanou o koupi předmětného pozemku a dne dne 2. 12. 2003 tito účastníci uzavřeli kupní smlouvu, podle které měl žalobce nabýt předmětný pozemek do vlastnictví za sjednanou kupní cenu 51.020,- Kč. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že právo trvalého užívání žalobce k předmětnému pozemku se podle §879c obč. zák. změnilo na právo vlastnické a na této skutečnosti nic nemění, že posledně citované ustanovení bylo čl. II zákona č. 229/2001 Sb. zrušeno, neboť právně tato část zákona č. 229/2001 Sb. byla ke dni 31. 12. 2004 zrušena nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., čímž došlo k obnovení stavu založeného ustanovením §879c obč. zák. Kupní smlouva, uzavřená účastníky dne 2. 12. 2003, podle které žalobce zaplatit žalované částku odpovídající sjednané kupní ceně, je proto právním důvodem, který odpadl a žalovanou přijaté plnění představuje bezdůvodné obohacení žalované (§451 odst. 2 obč. zák.), které je povinna žalobci vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. června 2011, č.j. 21 Co 299/2009-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – shledal žalobcovu žádost ze dne 28. 8. 2000 neurčitou, neboť v ní (ani její příloze) žalobce dostatečně neindividualizoval jednotlivé (konkrétní) pozemky, ohledně nichž požadoval změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. V příloze k žádosti uvedl toliko názvy jednotlivých obcí doplněné o číselný kód své provozovny dle své vnitřní evidence (v daném případě „249 Miroslav a 346 M.“). Takovéto označení pozemků nepovažoval odvolací soud za jednoznačné, zvláště s přihlédnutím k tomu, že v dotčené obci Miroslav se nacházejí dvě prodejny Jednoty, a i proto nelze s určitostí dovodit, kterých konkrétních pozemků se daná žádost (odůvodněná odkazem na ustanovení §879c obč. zák.) týká. Jelikož je žádost neurčitá, nemohlo podle ní dojít k přeměně práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c obč. zák. Vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobce nabyl až kupní smlouvou ze dne 2. 12. 2003, podle které žalované zaplatil sjednanou kupní cenu. Získaná částka 51.020,- Kč proto nemůže představovat bezdůvodné obohacení na straně žalované, jelikož jde o plnění poskytnuté žalobcem na základě platného právního úkonu, smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozemky, ohledně nichž podal žádost podle §879c obč. zák., nebyly řádně individualizovány a že v jejich případě nedošlo ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické. Ačkoli se žádost týkala více pozemků v obci Miroslav, dle žalobcova přesvědčení muselo být žalované zřejmé, o jaké pozemky konkrétně šlo, neboť v obci Miroslav měl žalobce zřízeno právo trvalého užívání toliko ke dvěma pozemkům, na nichž jsou umístěny dvě stavby (provozovny) v jeho vlastnictví. Na takový závěr lze – dle názoru žalobce – usuzovat i z toho, že adresát žádosti, příslušný okresní úřad, nevrátil žádost žalobci k provedení opravy či k jejímu doplnění. Z tohoto žalobce dovozuje, že vlastnické právo k předmětnému pozemku mu vzniklo již na podkladě oné žádosti ze dne 28. 8. 2000. Kupní smlouvu, kterou uzavřel s žalovanou dne 2. 12. 2003 ohledně těchže pozemků, pokládá za absolutně neplatný právní úkon a zaplacenou kupní cenu za bezdůvodné obohacení žalované, které je mu žalovaná povinna vydat. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovolání byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který by vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §879c odst. 1 obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podle odstavce 4 pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud se ve skutkově podobných případech, ve sporu mezi týmiž účastníky otázkou určitosti žádosti o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c odst. 4 obč. zák. již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2011, nebo usnesení ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 781/2011). Odkazuje též na rozsudek ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 2109/2009 (k němuž se přihlásil též v usnesení ze dne 5. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 781/2011) dospěl vždy k závěru, že „žádost ve smyslu §879c odst. 4 obč. zák. musí obsahovat z hlediska určitosti požadavek na změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, spolu se specifikací pozemku, k němuž je uvedená žádost vztažena, přičemž tato specifikace musí být patrná buď přímo z obsahu žádosti nebo k ní lze dospět výkladem projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, stát takto nepožádá o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona“.
Jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost dovolatel nenapadá), individualizaci pozemků žalobcova žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické dle §879c obč. zák. postrádá. Kterých konkrétních pozemků se v dané věci týká, nelze dovodit ani za pomoci výkladu projevu vůle (§35 odst. 2 obč. zák.), usiloval-li žalobce žádostí o převod vícero pozemků v téže obci a kat. území (z nichž jeden je předmětným pozemkem parc. č. 810), přičemž v žádosti uvedl toliko údaje ze své vnitřní evidence týkající se označení dvou provozoven, jež se v dotčené obci nacházejí (položkami označenými jako „249 M.“ a „346 M.“). Na závěru, že jím podaná žádost určitá není, nemůže nic změnit ani zmiňovaná okolnost, že žalobce měl v dotčené obci právo trvalého užívání pouze ke dvěma pozemkům (z čehož usuzoval, že žalované muselo být i bez náležité specifikace zřejmé, kterých konkrétních pozemků se žádost týká). I k této námitce se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2011, uzavíraje v něm, že „patří-li k náležitostem žádosti ve smyslu §879c odst. 4 obč. zák. též specifikace pozemků, k nimž má dojít k přechodu vlastnického práva, musí být určení pozemků seznatelné ze samotného obsahu žádosti jako právního úkonu. V opačném případě by totiž byla podmínka specifikace pozemků obsoletní, neboť by se každý žadatel mohl podle §879c odst. 4 obč. zák. domáhat nabytí vlastnictví pouhým paušálním prohlášením, a bylo by na státu, aby si existující vztahy trvalého užívání u takových žadatelů samostatně dohledal, což je výklad absurdní a tudíž nepřípustný“. K námitce, že žádost byla bez výhrad přijata příslušným okresním úřadem a že jej tento úřad nevyzval k její opravě či doplnění, Nejvyšší soud připustil, že „na vůli toho, kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků právního vztahu (srov. rozsudek ze dne 15. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 38/1998, nebo rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 9/2001). O tom by ale bylo možno uvažovat, pokud by okresní úřad na základě podané žádosti provedl transformaci práva trvalého užívání k některým pozemkům a žadatel by byl s takovým stavem věci srozuměn a ve věci by další úkony nečinil. Sama nečinnost okresního úřadu po podání žádosti (§879c odst. 4 obč. zák.) však obsahovou neurčitost a tím i absolutní neplatnost takového právního úkonu zhojit nemůže“.
Závěr odvolacího soudu, že pro neurčitost žalobcovy žádosti ke změně práva trvalého užívání k předmětnému pozemku na právo vlastnické dle §879c obč. zák. nedošlo a že žalobce nabyl vlastnictví k pozemku až na základě kupní smlouvy ze dne 2. 12. 2003 (podle které zaplatil žalované sjednanou kupní cenu, která proto nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalované), je tudíž správný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ve věci plně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu