ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3919.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3919/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovanému RNDr. J. Š. , zastoupenému Mgr. Marcelou Alinčovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Radlická 764/34, o zaplacení částky 196.758,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, č.j. 29 Co 565/2010-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 29 Co 160/2007-57 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2006, č. j. 10 C 38/2006-31, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení nájemného ve výši (původně) 223.542,- Kč s příslušenstvím za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2005. Soudy vyšly z §7 zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého se nároky vzešlé z právních vztahů přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona posuzují podle dosavadních předpisů. Z nich možnost nájemné jednostranně zvýšit neplynula, neboť chyběl prováděcí předpis k §696 odst. 1 obč. zák.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením zde dne 15. 5. 2008, č. j. 28 Cdo 1342/2008-70, odmítl pro absenci zásadního právního významu. Konstatoval, že soudy nižších stupňů přehlédly judikaturu soudu ústavního, zejména nález ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (dále jen „plenární nález“) a nález ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05. Protože však podle posledně označeného nálezu se lze zvýšení nájemného domáhat pouze do budoucna, nikoli za dobu minulou, shledal napadená rozhodnutí věcně správnými.
Označená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07 (dále jen „kasační nález“), pro porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Podle Ústavního soudu soudy nezohlednily skutečnost, že žalovaný nejenže neplatil nájemné požadované žalobcem nad rámec nájemného podle nájemní smlouvy, nýbrž podstatnou část doby, za kterou žalobce nájemné požadoval, neplatil žalovaný nájemné žádné. Ústavní soud dále s odkazem na předeslaný plenární nález dovodil, že „ není důvod požadavek nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě, za vymezenou dobu minulou.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č. j. 10 C 38/2006-31 (po opravě žurnalizace na č.l. 151), uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci poplatky z prodlení s placením nájemného, zatímco nárok na úhradu neregulovaného nájemného zamítl. Vyšel ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, publikovaného pod č. 136/2009 Sb. (dále jen „stanovisko pléna“), podle něhož „ obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného jen za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky .“ S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2069/08, dospěl k závěru, že citovaným plenárním stanoviskem byl překonán předchozí kasační nález, kterým proto není vázán.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 29 Co 565/2010-123 (po opravě žurnalizace na č.l. 173) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se s právním názorem soudu prvního stupně.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) nežaluje zpětné zvýšení nájemného, které zapovídá stanovisko pléna, nýbrž vyplacení nájemného žalobcem již zvýšeného. Pokud není nájemné regulováno zákonem, nejsou ani soudy povolány k tomu, aby nahradily chybějící zákon další regulací nájemného a tím zakládaly nerovnost mezi nájemcem a pronajímatelem. Podle žalobce důsledkem chybějícího zákona o regulaci nájemného (pro období od 20. 3. 2003 do 31. 12. 2006) byla povinnost nájemce akceptovat novou výši nájemného za předpokladu, že pronajímatel oznámil zvýšení nájemného předem (a nikoli až podáním žaloby, kterou by se domáhal dodatečného zvýšení nájemného), Pokud návrh dohody nájemce neakceptoval, jedinou možností bylo soudní řízení,
b) sjednocující stanoviska vydaná podle §23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nejsou vykonatelnými rozhodnutími ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Teprve nález přijatý na základě stanoviska je závazný pro všechny. Nález Ústavního soudu ovšem zásadně nemá retroaktivní působnost a soudy tak musí v projednávané věci vycházet z kasačního nálezu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř.
V projednávané věci může být přípustnost dovolání založena jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. se přitom nepřihlíží.
Ústavní soud se k povaze stanovisek pléna a jejich závaznosti pro řízení, ve kterém byl dříve vydán nález Ústavního soudu odlišný od stanoviska, vyjádřil v usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2069/08. V označené věci Ústavní soud zhodnotil jako „ souladné s ústavními předpisy“ jednání obecných soudů, které „ ve věci nově rozhodovaly [poté, co jejich rozhodnutí Ústavní soud nálezem zrušil] až v době po vydání stanoviska [… a] výslovně konstatovaly, že právní názor vyjádřený v nálezu […] pokládají za překonaný přijetím stanoviska pléna.“ Ústavní soud v nálezu citoval rozsudek Nejvyššího soudu v téže věci ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008, v němž Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že „ obecné soudy musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím. Situace je však podstatně odlišná v případě, že po vydání kasačního nálezu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje odlišné právní posouzení téže otázky a jímž je senát Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu v dalším řízení vázán. […] Lze tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti [vedeném v totožné, nezměněné věci] bude Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem. […] Obecné soudy se nemusí řídit právním názorem vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním nálezem převažuje.“ Soudy nižších stupňů v projednávané věci postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, když upřednostnily právní názor vyjádřený ve stanovisku pléna před právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním nálezu.
Rovněž žalobcův argument (ad a/), že nežádal zvýšení nájemného soudem, nýbrž přiznání nároku na zaplacení jím již zvýšeného nájemného, nelze podpořit. Sám žalobce v dovolání správně uvedl, že „v uvedeném období […] platilo, že nájemné i případně jeho změna se sjednává dohodou.“ Předpokladem platného uzavření dohody o zvýšení nájemného je akceptace návrhu. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalovaný návrh na zvýšení nájemného neakceptoval, a k uzavření dohody proto nedošlo. Žalobcův závěr, že žalovaný byl povinen návrh na zvýšení nájemného přijmout, nemá oporu v zákoně a je rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž v případě, kdy strany neuzavřely dohodu, bylo možno nájemné zvýšit jen rozhodnutím soudu (srov. výše citovaný plenární nález ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Podle stanoviska pléna je pak možné domáhat se zvýšeného nájemného až od okamžiku podání žaloby. Žalobce se domáhá plnění z právního vztahu, který neexistoval, a nárok mu proto nelze přiznat.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve věci zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo dovolání podáno přede dnem vydání označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu