ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3930.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3930/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně JOKA Agentura s. r. o. , IČ 25143956, se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.245.219,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 267/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 53 Co 564/2010-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 53 Co 564/2010-72, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jde-li o částku 1.101.456,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2009, č. j. 22 C 267/2008-43, ve výroku I., jde-li o částku 1.101.456,- Kč s příslušenstvím, a oba rozsudky v nákladových výrocích se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 1.245.219,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v chybném vyznačení doložky právní moci. Žalobkyně ve veřejné dražbě vydražila dne 26. 8. 2003 právo k pohledávce za dlužníkem M. H. za nezaplacené nájemné a náklady na služby spojené s užíváním nebytových prostor, jež byly přiznány platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 1998, č. j. 34 Ro 484/8-12, v částce 428.404,10 Kč se 14% úrokem z prodlení od 30. 8. 1995 do zaplacení spolu s náklady řízení ve výši 29.240,- Kč. Žalobkyně tak vstoupila do dříve nařízeného vykonávacího řízení na místo původního oprávněného. K odvolání povinného M. H. však Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2004, č. j. 55 Co 176/2004-57, nařízený výkon rozhodnutí zrušil. Obvodní soud pro Prahu 9 následně převedl věc z rejstříku Ro do rejstříku C a vedl ji pod sp. zn. 9 C 69/2005. Dospěl k závěru, že předmětný platební rozkaz nebyl řádně doručen žalovanému a zrušil jej. Následně přistoupil k projednání žaloby, kterou rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 9 C 69/2005-116, zamítl pro neplatnost nájemních smluv. Na posléze podané odvolání žalobkyně vynaložila soudní poplatek ve výši 17.140,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č. j. 29 Co 337/2007-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení částky 428.404,- Kč na jistině, částky 673.052,- Kč coby příslušenství této pohledávky, nákladů řízení přiznaných zrušeným platebním rozkazem ve výši 29.240,- Kč, neuspokojených nákladů zrušeného výkonu rozhodnutí ve výši 27.683,- Kč, nákladů řízení po zrušení platebního rozkazu ve výši 42.107,- Kč, soudního poplatku ve výši 17.140 Kč a nákladů odvolacího řízení ve výši 27.593,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 12. 2009, č. j. 22 C 267/2008-43, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že je třeba při posuzování práva na náhradu škody vycházet ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda a že v předmětném řízení rovněž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Na druhé straně však soud prvního stupně uzavřel, že mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem není dána příčinná souvislost. Poté, co byl předmětný platební rozkaz zrušen, bylo ve věci nařízeno jednání a žaloba byla zamítnuta z důvodu úspěšně vznesené námitky promlčení v situaci, že vztah mezi žalovaným a žalobcem v původním řízení byl posouzen jako vztah z bezdůvodného obohacení vzhledem k absolutní neplatnosti mezi stranami uzavřené nájemní smlouvy (neplatnost vyplývala z absence souhlasu obecního úřadu s nájemní smlouvou na nebytové prostory). Promlčení práva se vztahuje k okamžiku zahájení řízení, z čehož vyplývá, že žaloba byla zamítnuta vzhledem k tomu, že ji původní žalobce podal po uplynutí promlčecí doby. Námitka žalobkyně, že kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, mohla by mít ještě k dispozici důkazy, kterými by osvědčila platnost relevantní nájemní smlouvy, a nedošlo by k zamítnutí žaloby, neboť by věc nebyla posuzována jako bezdůvodné obohacení, je lichá. Povinností původního žalobce bylo připojit k žalobě ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), předmětnou nájemní smlouvu spolu se souhlasem obecního úřadu. To, že žalobkyně (případně její právní předchůdce) není schopna předmětný souhlas dohledat, nelze přičítat k tíži žalované.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 53 Co 564/2010-72, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném vyznačení doložky právní moci. V daném případě totiž vyznačení doložky právní moci nebylo rozhodující příčinou, bez níž by škodlivý následek nenastal, neboť nebylo příčinou toho, že žalobkyně se svého nároku nedomohla. Příčinou toho, že žalobkyně nevymohla vydraženou pohledávku, není nesprávné vyznačení doložky právní moci, nýbrž to, že od svého právního předchůdce nabyla pohledávku promlčenou. I kdyby totiž k chybnému vyznačení doložky právní moci nedošlo, nemohla by žalobkyně se svým nárokem uspět právě proto, že se v daném případě jednalo o pohledávku neexistující. Vše ostatní je jen důsledkem této prvotní příčiny. Úvahy žalobkyně o tom, že nebýt nesprávného vyznačení doložky právní moci, řízení by skončilo dříve a byly by k dispozici doklady o platnosti nájemních smluv, jsou vysoce spekulativní a nemají oporu v provedeném dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka provedla výklad ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. a konstatovala, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je dán vznik škody, stejně jako nesprávný úřední postup. Nezabývaly se tím, zda by M. H. pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí uhradil, či zda k nesprávnému vyznačení doložky právní moci nedošlo v důsledku nedbalosti provozovatele poštovní licence. Soud měl v původním řízení postupovat podle příslušných částí o. s. ř. o mimořádných opravných prostředcích, neboť platební rozkaz byl již pravomocný, a nikoliv dle ust. §173 a §174 o. s. ř., neboť postupem podle naposled citovaných ustanovení lze zrušit pouze takový platební rozkaz, který dosud nenabyl právní moci. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a soud by nezrušil pravomocný platební rozkaz, M. H. by svůj dluh uhradil v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí a žalobkyně by nevynaložila další náklady řízení, jež musela zaplatit po zrušení předmětného platebního rozkazu. Současně žalobkyně uvádí, že pokud by nebyla nesprávně vyznačena doložka právní moci, soud by v následném řízení žalobu zamítl nebo jí vyhověl, a škoda by jí tak nevznikla. Žalobkyně by buď vydražila vykonatelnou pohledávku dle pravomocného rozsudku, nebo by po zamítavém rozsudku pohledávka vůbec nebyla předmětem dražby. Soudy však v řízení postupovaly tak, jakoby nebyla nesprávně vyznačena doložka právní moci a jakoby bylo po skončení rozkazního řízení nadále řádně vedeno řízení nalézací. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že po ní požaduje, aby prokazovala to, „co upravuje a ukládá soudu přímo o. s. ř.“. Ona však soudu předložila zprávy úřadů příslušných městských částí, podle nichž již po tak dlouhé době nebylo možné opatřit potřebné doklady. Žalobkyně dovozuje, že nečinnost soudu a zrušení pravomocného platebního rozkazu jsou v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Když dovolatelka předmětnou pohledávku vydražila, měla důvěru ve správnost pravomocného platebního rozkazu. Vytkla soudu, že se zaobíral otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, i když takové právo nebylo žalováno. Žalobkyně připomněla, že vzhledem k průtahům v původním řízení by měla rovněž právo na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, uplatnila dle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání je však přípustné pouze částečně.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud podotýká, že ve věci byla žalobkyní podána rovněž ústavní stížnost, již však Ústavní soud unesením ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2767/11, vzhledem k probíhajícímu dovolacímu řízení odmítl.
Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částek 428.404,- Kč na jistině i 673.052,- Kč coby příslušenství této pohledávky, náklady řízení přiznané zrušeným platebním rozkazem ve výši 29.240,- Kč, neuspokojené náklady zrušeného výkonu rozhodnutí ve výši 27.683,- Kč, náklady řízení po zrušení platebního rozkazu ve výši 42.107,- Kč, soudní poplatek ve výši 17.140 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 27.593,- Kč. V jediném řízení tak uplatnila více samostatných nároků, a je tedy třeba přípustnost dovolání posuzovat u každého jednotlivého nároku samostatně. Z tohoto hlediska pak musí být zkoumána i hodnotová hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000). S ohledem na to, že částky 29.240,- Kč, 27.683,- Kč, 42.107,- Kč, 17.140,- Kč a 27.593,- Kč nepřevyšují částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně celkové částky 143.763,- Kč s přísl., vzhledem k ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné a dovolací soud je proto dle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud však jde o tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen co do částky 1.101.456,- Kč s přísl., shledal dovolací soud v tomto rozsahu dovolání přípustným a současně důvodným vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci, provedenému odvolacím soudem.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, neboť příčinou toho, že se žalobkyni nepodařilo pohledávku vymoci, je fakt, že od svého právního předchůdce nabyla promlčenou (slovy odvolacího soudu neexistující) pohledávku. Otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002). Jako taková pak vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 49/2011).
Odvolací soud dovodil, že příčinnou souvislost je třeba spatřovat mezi vznikem škody a tím, že žalobkyně vydražila promlčenou pohledávku. Zde je však třeba konstatovat, že mezi těmito skutečnostmi ve vztahu mezi účastníky řízení příčinnou souvislost za daných okolností hledat nelze. Pokud by byla žalobkyně původním věřitelem, nechala by marně uplynout promlčecí dobu, zažalovala by žalovanou o zaplacení předmětné částky, byl by vydán platební rozkaz a nesprávně opatřen doložkou právní moci, bylo by možné hovořit o tom, že příčinnou souvislost je třeba vztáhnout nikoliv k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v chybném vyznačení doložky právní moci, ale k prostému faktu, že právo na zaplacení žalované částky se promlčelo. Byla by to totiž žalobkyně, kdo by zavinil, že pohledávka nemůže být vymožena, protože pokud by žalovala správně, tedy před uplynutím promlčecí doby, mohla být ve sporu úspěšná, a to i přes případný nesprávný úřední postup soudu. Je však třeba vzít v úvahu to, že žalobkyně není původním věřitelem, tedy že pohledávku vydražila, a to již ve fázi, kdy byl platební rozkaz opatřen doložkou právní moci. Odvolací soud se však nezabýval tím, zda by žalobkyně byla pohledávku vydražila, pokud by platební rozkaz doložkou právní moci opatřen nebyl. Za těchto okolností totiž žalobkyně mohla spoléhat na správnost soudního rozhodnutí, jež se jevilo jako pravomocné, ačkoliv pravomocným nebylo. Otázku příčinné souvislosti tak v daném sporu není namístě posuzovat ve vztahu mezi vznikem škody a vydražením promlčené pohledávky, ale právě mezi vznikem škody a vyznačením doložky právní moci. Dovolací soud připomíná, že posouzení otázky, zda je příčinná souvislost mezi uvedenými skutečnostmi dána, již leží mimo rozsah dovolacího přezkumu, a bude tedy na soudech nižších stupňů, aby na ni odpověděly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci, jak je provedl odvolací soud, je třeba považovat za nesprávné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jde-li o částku 1.101.456,- Kč s příslušenstvím, a rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I., jde-li o částku 1.101.456,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladových výroků obou rozsudků, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vzhledem k částečné přípustnosti a důvodnosti dovolání s ohledem na výše uvedené se již dovolací soud nezabýval ostatními námitkami dovolatelky.
V dalším řízení se soud zaměří na posouzení otázky, zda jsou dány všechny tři předpoklady vzniku práva na náhradu škody, s důrazem na existenci příčinné souvislosti mezi škodou a vyznačením doložky právní moci na příslušném platebním rozkazu.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu